Ve 30. letech minulého století se objevilo několik projektů létajících tanků, kdy se měl z oblohy na nepřítele snést roj střílejících obrněnců. Žádný z tehdejších projektů ale nepřinesl kýžený výsledek a žádný návrh se skutečně nevznesl. Nenaplněny zůstaly jak snahy amerického konstruktéra a vynálezce Christieho, tak  i celé řady jmenovaným průkopníkem ovlivněných konstruktérů sovětských. Zde se objevily pokusy o výsadek tanků na padácích nebo o jejich prosté shození do vody. Nakonec se však ukázalo, že tudy cesta nevede.

Později se ještě uvažovalo o shazování lehkých tanků z výšky několika metrů z bombardérů TB-3, a pak se dokutálet do cíle, ale mnohé z těchto pokusů skončily neúspěchem. Zejména díky tomu, že tanky byly shazovány bez posádek. Zvažovalo se též připevnit lehké tanky T-27 pod těžké bombardéry a přistávat s nimi přímo na bojištích. Po technické stránce asi nejzajímavějším a zároveň nejstřízlivějším z nich je sovětský projekt Rafnik z let 1932 až 1933. Prvotní ideou sovětských konstruktérů zde bylo vytvořit tank, který by dokázal plachtit nad bojištěm. Jak již bylo řečeno, tehdy šlo ještě jen o nerealizovatelný koncept. Jelikož však v Sovětském svazu bylo "možné" cokoliv (kde nestačila věda, pomohla síla), tak to ještě nebyl její konec.

Myšlenka se začala zhmotňovat v roce 1941, kdy byly vzneseny požadavky na užití tanku při paradesantních operacích. Absurdní nápad měl podporovat zejména výsadkové jednotky nebo partyzány a stál za ním sovětský konstruktér Oleg Konstantinovič Antonov (1906-1984). Ten namísto konstrukce kluzáku přidal k lehkému tanku T-60 odnímatelnou kolébku nesoucí velká dřevěná a látková dvouplošná křídla a dvojitý ocas. Takový tank mohl klouzat na bojiště, spustit křídla a být během několika minut připraven k boji. Prototyp letěl pouze jednou a žádná sláva to nebyla. Pro let byl tank odlehčen odstraněním výzbroje, munice a světlometů a vevnitř bylo ponecháno jen minimální množství paliva.

Psali jsme:Ural-375D - stvořen do nejbrutálnějších podmínek

Foto: Antonov A-40 | Wikimedia Commons / Public domain

Takto upravený tank měl být tažen letounem Petljakov Pe-8 nebo Tupolev TB-3. Plán se ale neukázal jako realizovatelný. Jeden let však přece jen proběhl. Bylo to 2. září 1942, ale i po podstatných úpravách téměř došlo k havárii. V pilotní kabině seděl slavný sovětský pilot experimentálních kluzáků Sergej Anochin. Ale ani on nedokázal zázrak. T-60 pak přistál na poli nedaleko letiště. A udělal, co měl. Odhodil křídla i ocas kluzáku a... pilot se vrátil na základnu. Mohl hovořit o štěstí, že po přistání na letišti (kde jej nikdo ani nečekal) nepřišel k úhoně na zdraví. Letoun nevyvinul požadovanou rychlost a nikdy nevzlétl. Proto se nakonec od jeho sériové výroby ustoupilo. Sovětský svaz pak dále pokračoval ve vývoji metod efektivního nasazení vzdušných prostředků a konečně v polovině 70. let 20. století byl schopen dopravit vzduchem bojová vozidla BMD-1 (s posádkou uvnitř) na místo určení.

Zdroj: Kabinet kuriozit