EXCALIBUR - 3.8.
Nejvýkonnější filtr, odstraní 99,9 % bakterií a cystNejvýkonnější filtr, odstraní 99,9 % bakterií a cyst
Opravdu profesionální batohy bez kompromisůOpravdu profesionální batohy bez kompromisů
KERBEROS - 2.2.

Bez cíle není trefa

 10. 03. 2015      kategorie: Armáda ČR v akci      1 komentářů

Jednu z moudrostí, které mě provázejí životem, mi vštěpil můj taťka. Pokaždé, když jsem něco ofakoval, mi bylo vysvětleno, že "každý je svého štěstí strůjcem". To mám někde hluboko v palici a tak je mi jasný, že nic zadarmo není. Že musím nejprve přiložit a pak mě teprve kamna zahřejí.

air_trefa_00

Koukat do kamen a škemrat ‚dej mi teplo, pak ti dám dřevo' je tak trochu z cesty. Většina z nás si ale myslí, že to jde a hřeší na štěstí. Já ne. Štěstí mě provázelo a provází, ale nespoléhám na něj bez předešlé činnosti. I tahák do školní lavice je předehrou pro štěstí, že to výjde. A někdy se stane i nemožné. Tak jako mě.....

Vzpomínám si jako dnes, když jsem poprvé viděl na černobílé televizi nějakej starej film z první války. Dodnes si myslím, že to byl Blue Max nebo Stíhači, na start.

air_trefa_01

To mě dostalo. Bylo mi asi 5 let a chtěl jsem být pilot. Maloval jsem cosi jako letadla, dokonce jeden náš známý mi dal slepené modely od Kovozávodů Prostějov či ze Směru. Cíl jsem tedy měl ale cestu neznal. Ale to je přece jedno. Cíl byl velikánskej a šel vidět už z obrovské dálky. Vše se však proti mně spiklo. V mých pěti letech jsme měli autonehodu a po ní jsem začal zadrhávat v řeči, lidově koktat. Na to, že jsem začal mluvit krátce po prvním roce, to byl pro mě šok.

Nedokázal jsem říct souvisle slovo, natož větu. Jelikož jsem zářijovej, šel jsem do školy až v 7 letech. Všichni si mysleli, že se to srovná, ale zmýlili se. Prožil jsem si pár týdnů na logopedii v Brně, polykal vitamíny a mluvil s kamínkem v hubě abych pak nakonec běhal s kamínkem ve střevech. Jediný kdy jsem nekoktal bylo, když jsem zpíval. To jsem dělal rád, mám rád dodnes a s mou malou dcerunkou si zpíváme furt. Ale dokážete si představit pilota, kterej jen zpívá? Byl by to očistec pro dospělého natož pro malýho kluka, kterýmu se všichni normální mluvící děti smáli. A děti jsou sakramentský svině, co si budeme povídat... Tak jsem klukům začal dávat do držky a tím si vymezil mantinely. Peklo pro mě bylo ústní zkoušení. Bylo mi jako bych tam stál nahej a měl scvrklo.

Celej sen o lítání mohl jít do kytek. Ale nešel. V mých představách, četbě knih o pilotech, hrách s letadýlky, posléze na PC simulátorech jsem to byl já kdo ten pilot je. Neztratil jsem cíl, ale kde jsem na cestě k němu a zda mi Bůh, či vesmír pomůže, jsem netušil. Ale co bylo důležité bylo to, že jsem věděl, že se jím stanu. Opravdu jsem takto přemýšlel a teď, v době kdy se znovu vydávám na novou cestu, mám tuto etapu svého života v hlavě a hledám si cíl. Ten ale nemá jméno jako "stíhač, ředitel, elitní popelář z Libně", mým cílem je být šťastnej. O to je to těžší. Ať už mě k tomu dopomůže můj e-shop, moje podnikání v oblasti financí a investic, nebo lítání u Martina Kindernaye.

Díky holkám a pubertě, kdy jsem začal skrývat tuto logopedickou vadu, jsem zjistil, že pokud dotyčného neznám a chci to skrýt, tak to skryji. Vše je asi jen v naší palicích a my to z nich musíme nějak vymačkat. Skončila škola a otec se rozhodl, že budu vyučený zámečník jako on a musel jsem jít v roce 1988 na SOUs KSB v Brně v Králově Poli, pro brňáky v Keniku obor MSZ. Rozkóduju: Střední odborné učiliště strojírenské Královopolské strojírny Brno obor mechanik strojů a zařízení s maturitou. Díky tomuto rozhodnutí jsem zjistil, že rukama se neuživím, chybí mi fortel a hlavně chuť dělat řemeslo. Nicméně jsem to doklepal dokonce, protože jsem už v prváku byl rozhodlej, že prostě zkusím podat přihlášku na VVLŠ SNP v Košicích (Vysoká Vojenská Škola Slovenského Národního Povstání...ufff). Nějakej agitátor SSM mi dal letáčky (mám je dodnes!), na kterých jsem v průběhu života u letectva poznával dvacetiletý tváře čtyřicetiletých instruktorů a chlapů od bojových útvarů.

Během učňáku jsem začal lítal na Blaníku při AK Medlánky, tehdy Svazarm. Bylo mi čerstvě 17 let a byl jsem tím naprosto pohlcen. Bylo mi jasný, že jsem jen krok od snu. Netušil jsem, že těch kroků bude mnohem víc a že budou těžký. Před maturitou v roce 1991 jsem se vydal na cestu do vojenské nemocnice v Brně, odkud mě vyrazili kvůli bílkovině v moči a plochým nohám. Odvolal jsem se a prošel. Jel jsem před lékařskou komisi Ústavu Leteckého Zdravotnictví v Dejvicích. Bylo nás tam ten den asi 8 kluků a spali jsme Pod Juliskou na vojenské ubytovně. Z osmi nás vyrazili sedm. Měl jsem štěstí na doktory. Jeden na psycho, druhej na interně. Na psychu bylo zařízení zvané ¨kombajn¨ a to jsem nedal. Zeptal se mě zda to chci zkusit znovu, možná jsem se jen blbě vyspal. Neměl jsem nejmenší chuť, protože to bylo dalších 15 minut nervů, ale řekl jsem že jo. Větší magořinu jsem v životě nehrál. Možná to nenapíšu korektně...je to 24 let zpět. Hledáte na třech světelných tabulí barevné bodky, které jsou k sobě nejblíž.

Pokud to je zelená šlapete pravý pedál, modrá levý, když je to na pravé tabuli, tak tahám k sobě pravou páku a naopak. Pokud uprostřed tak prostřední pedál. Do toho všeho vám jde do ucha signál: pip, pip, pip....ten počítáte a v mezeře sdělíte číslo. No Hirošima hadr. Dal jsem to a propotil vše, tak jak nikdy. S rozbušeným srdcem jsem šel na internu a tam mi zas zjistil šelest na srdci. Tak to už neokecám. Děda srdcař, babička, matka taky....já jsem odepsanej. Doktor mě poslal ještě na nějaký echo_cosi a tam jsem strávil asi 30 minut jízdy na kole s trubkou v hubě a olepenej gelem se senzorama. Po tomto vyšetření jsem čekal hodinu, než se doktoři naobědvají a lehce vystresovanej jsem dostal štempla i z interny. Šelest byla způsobena tvarem srdce. - Někdo ho má jako hrušku někdo jako jablko - mi řekl. Pokud by ten přístroj neměly, nepsal bych dnes tento článek. Tehdy tam ten přístroj byl teprve krátce. Jel jsem domů z pocitem vítěze...

air_trefa_02

Po maturitě jsem vyrazil na 10 hodinovou cestu do Košic. Večer jsme šli na pivo, bylo teplo a parta byla bezvadná. Moc se mi tam líbilo, byl jsem tak blízko, a když jsem viděl kluky, co už jsou na škole, těžce jsem je obdivoval. Večer jsem ještě drtil matyku a fyziku, ráno taky, ale to se mi chtělo decentně blit. Šli jsme na přijímačky do posluchárny a po matematice jsem se cejtil jako nýmand. Po fyzice jako trotl. Věřil jsem, že snad to bude aspoň o chlup. Nebylo. Na tělák jsem ani nemusel. Přečetli jména šťastlivců (budoucí kolegové, kteří stihli ještě SU-25 a SU-22....bože, jak mě to seje!) a já mohl jet dom. Učňák, byť s maturitou, asi nebyl ten pravej ořechovej základ jako gympl.

Rok jsem bouchal jako instalatér na Brněnském výstavišti a stavěl taky stánky. Bokem toho jsem chodil na kurzy matematiky a fyziky do VUT. 50% věcí jsem nevěděl. Ztratil jsem 4 roky, ale hlavně že mám výuční list a umím svařovat.

ČSFR se škublo a pilotka měla být v Brně!!! Doma!!!!! Paráda, teď to dám!!!!! Měsíc před přijímačkami mi přišel papír, že obor se neotvírá z důvodu přehršle pilotů. To nikdo netušil, kolik pilotů během 90 let odejde. Bylo jich nakonec málo, že... Tak si Robe něco vyber! Třeba meteorologii! ....tak jo. Jdu aspoň na školu a budu u letadel. Měl jsem ale plán. Ten je vždy důležitej. Pokud tu pilotku otevřou, tak udělám maximum proto, aby mě povolili přejít o ročník níž a začít od znova, ale jako pilot. Tento plán měli ale i jiní.... Přijímačky jsem dal a 23.8.1993 jsem se stal gumou. Měli jsme docela tvrdej přijímač, ale asi jsou i tvrdší. Byli jsme záklaďáci rok a končili jsme jako četaři. Studoval jsem vše a meteorologii jsme měli zatím jen okrajově. Blížili se přijímačky a spousta z nás si podala žádost o přestup. Nevraživost tu byla hned. Jak u modelek při Miss World. Směrné číslo bylo 27 posluchačů pilotního směru. Přijímačky jsme dělali s nimi a ještě se bral ohled na výkony během studia prváku. A konexe. Z civilu jich vzali 20 a nás 7. Borci a borkyně, nebudete mi to věřit, ale já se tam dostal. Snad i za snahu. Měl jsem před sebou ty nejkrásnější prázdniny!

air_trefa_03

Jako to probíhalo dál? No, boj neskončil. Já si prostě vše, co dostanu, musím za trest vyžrat, abych si toho sakra vážil. Mě to ale příjde zbytečný. Proč to tak má bejt? Trestám se já sám za něco a přivolám to? Nezasloužil jsem si to snad? Proč o to mám víc bojovat? Musím to v tý hlavě přenastavit.

Museli nás nějak rozdělit. Roury, dopravka, mixéři. Jak? Leteckým výcvikem. Píše se rok 1996. Máme za sebou seskoky a já i první svatbu. Jsme v Pardubicích u 34. základny školního letectva. Už první den, kdy nás přivítali bohové plukovníci Kankia a Veselý, nám došlo, že to bude dle jejich slov opravdu řehole. Ale o tom příště...

air_trefa_04

Komentáře

Taťka

23. 07. 2015

Je to vše pravda. Mohu to potvrdit....

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

AFG