Chodžalská tragédie byla nejhorším krveprolitím po rozpadu Sovětského svazu
Ač se konec existence Sovětského svazu zdál v politické rovině relativně poklidným, doprovázely jej četné násilnosti, boje a tragédie. K těm docházelo i po rozpadu SSSR a zanechaly po sobě bolestivé jizvy, které přetrvávají dodnes.
Jednu z nejtragičtějších událostí v množství postsovětských konfliktů představuje Chodžalská tragédie známá také jako masakr v Chodžaly, jejíž 26. výročí připadá na letošní 26. únor. Chodžaly se stalo tragickým symbolem pro krvavý konflikt v Náhorním Karabachu v 90. letech, který je dodnes bolestivým místem vztahů mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Konflikt v Náhorním Karabachu před dvěma desítkami let plnil novinové titulky a masakr civilistů v Chodžaly vyvolal celosvětové zděšení. Onoho 26. února roku 1992 totiž ve městě Chodžaly a v jeho blízkosti a později v dalších dnech ve vzdálenějším okolí zahynuly stovky civilních obyvatel ázerbájdžánského původu, kteří byli zabiti arménskými ozbrojenými jednotkami. Údaje o zabitých civilistech se různí, oficiální zdroje uvádějí 613 zavražděných a nezvěstných, z nichž velkou část tvořily ženy a děti. Pozdější zjištění mezinárodních organizací připouštěla, že v oněch únorových dnech roku 1992 mohlo být přímo v Chodžaly a v blízkém i vzdáleném okolí a dalších městech, kam se obyvatelům Chodžaly podařilo uprchnout, zavražděno až tisíc civilistů.
K Chodžalské tragédii nedošlo z čista jasna. Spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach se táhne už od konce první světové války. Zostřovat se začal koncem 80. let minulého století, kdy přešel i v ozbrojené střety a násilnosti. Z těch se po rozpadu SSSR stal otevřený válečný konflikt mezi dvěma státy vzniklými z bývalých sovětských republik, které navíc byly součástí nově vytvořeného Společenství nezávislých států. Stupňující se konflikt už v předchozích letech zapříčinil velké pohyby obyvatelstva. Jestliže mělo Chodžaly v roce 1988 jen něco kolem 2 tisíc obyvatel, pak v roce 1991 to bylo už kolem 6 tisíc.
Chodžaly se stalo strategickým místem důležitým pro obě bojující strany, neboť leží nedaleko administrativního centra Náhorního Karabachu Chankendy (Stěpanakert), prochází jím silnice spojující Chankendy s východní částí Náhorního Karabachu a městem Agdam, a bylo v něm jediné použitelné letiště v regionu. Chodžaly bylo na konci roku 1991 a počátkem roku 1992 v držení ázerbájdžánských sil a civilní obyvatelstvo bylo v naprosté většině ázerbájdžánského původu. Naopak Chankendy bylo v držení Arménů. Přelom roku 1991 a 1992 se nesl ve znamení silných bojů, přičemž Chodžaly bylo neustále pod palbou arménských zbraní. Arménským jednotkám se podařilo odříznout Chodžaly od východních oblastí Náhorního Karabachu a přístupu k území Ázerbájdžánu a zcela jej obklíčit. Město se tak ocitlo bez jakékoliv možnosti dodávek energií, potravin a zásob.
Ve městě zůstalo vedle civilního obyvatelstva i několik desítek obránců. V oblasti byl také přítomen 366. motostřelecký pluk ještě nedávno patřící do sestavy Sovětské armády, který nově spadal pod velení Společenství nezávislých států. Důstojníci a z velké části i řadový vojáci byli ovšem arménského původu. Ti se neřídili rozkazy nadřízeného velitelství a přidali se k arménským bojovníkům samozvaných jednotek Náhorního Karabachu nebo je podporovali například předáním zbraní či armádních zásob. Arménské jednotky zahájili útok na Chodžaly a pod jejich náporem začali civilisté i zbytky obránců z města utíkat. Během osudného 26. února arménští ozbrojenci začali střílet po civilistech prchajících z města, v nastalém zmatku se uprchlíci vydali všemi směry, jenže se pohybovali v oblastech ovládaných arménskými jednotkami. Jejich příslušníci je nemilosrdně vraždili, přeživší, kteří unikli kulkám, z velké části zemřeli na následky podchlazení v zimním drsném horském prostředí. Stovky lidí zůstaly skryty před útokem ve městě ve svých domech a sklepeních. Ti pak byli brutálním způsobem povražděni postupujícími arménskými oddíly. Výsledkem událostí bylo přes šest stovek mrtvých a nezvěstných.
Arménská strana zahraničním pozorovatelům bránila k přístupu do oblasti masakrů a útok na Chodžaly označovala jako normální vojenskou operaci, při které došlo ke ztrátám na životech. Dokonce jednu dobu tvrdila, že civilní oběti mají na svědomí ázerbájdžánské milice, které je používaly jako živé štíty. Později arménské zdroje tvrdily, že byl vytvořen humanitární koridor, kterým měli civilisté z města odejít, a že o něm obyvatele města informovaly vrtulníky s reproduktory přelétávající nad městem. Civilní oběti zdůvodňovaly tím, že koridorem odcházeli i ozbrojení obránci města, kteří byli údajně promícháni s uprchlíky. Podle pozdějších svědectví a zjištění však žádný koridor neexistoval, uprchlíci o koridoru nic nevěděli a žádné vrtulníky s reproduktory nad městem nepřelétaly.
Ať už byl a je arménský postoj k Chodžalskému masakru jakýkoliv, svět vnímal a vnímá události v Chodžaly jako jeden z nejhorších zločinů spáchaných proti lidskosti po pádu komunistického impéria v Evropě a Asii. Vinu na vraždění bezbranných civilistů nesou přímo i nepřímo i bývalý příslušníci sovětské armády konkrétně zmiňovaného 366. motostřeleckého pluku. Neoficiálním potvrzením účasti mnoha příslušníků pluku na masakru v Chodžaly a okolí byl i odsun jeho jednotek z Náhorního Karabachu krátce po událostech počátkem března onoho roku.
Komentáře