V návaznosti na současný ukrajinský konflikt, kde jsou nasazovány oběma stranami tisíce tanků a kde probíhají největší tankové bitvy od druhé světové války, se začalo více mluvit o tancích, o tankové technice. Tyto diskuse dál umocnilo i předání moderních západních tanků Ukrajině od hned několika evropských armád. Stejně tak se ale začalo hovořit i o evropském tankovém průmyslu – a to převážně kriticky, či vysloveně s despektem. Často je ale tato kritika spíše výrazem nepochopení problematiky tankového průmyslu.

Někdy je určitým problémem to, že tankovou techniku vnímáme stále v intencích studené války. Ta byla charakteristická tím, že obě strany se po léta připravovaly na rozsáhlý konflikt v Evropě – konflikt, který bohudíky nikdy nenastal. Na druhou stranu právě díky tomu jednotlivé státy neustále navyšovaly početní stavy svých armád na až absurdní úroveň. Typické bylo i vysoké nasycení armád vojenskou technikou. Týkalo se to i tankové techniky. I na základě zkušeností z druhé světové války byly tanky vnímány jako jeden z klíčových zbraňových systémů. Všechny státy proto udržovaly početné tankové síly, a zejména státy Varšavské smlouvy se na tanky velmi spoléhaly. Většinou se navíc jednotlivé země snažily zabezpečit si svou tankovou výzbroj vlastními silami, přičemž využívaly toho, že si již v meziválečném období vybudovaly tankový průmysl. Jednotlivé firmy tak měly na co navazovat, měly výrobní technologie, ale i své know-how.

Své tanky produkovala Velká Británie. Jednalo se o známé tanky Centurion, a později typ Chieftain. Na tyto tanky později navázaly tanky Challenger 1 a Challenger II, který dodnes tvoří páteř britského tankového vojska. Francie vyráběla své tanky řady AMX- šlo o střední tanky AMX-30 a AMX-13. Zcela jinou kvalitu přinesly tanky AMX-56, známější pod označením Leclerc, které i nadále představují hlavní tank francouzské armády.

Psali jsme:Může válka na Ukrajině Rusku přinést ekonomický růst nebo krach?

Německo, které postupně obnovilo své ozbrojené síly, také šlo cestou budování mohutného tankového vojska, přičemž využívalo své silné průmyslové základny a bohatých zkušeností s výrobou tanků. Výsledkem snah německého tankového průmyslu se staly tanky Leopard 1 a posléze i typ Leopard 2, který se nejenže dostal do výzbroje celé řady evropských armád, ale díky svému mimořádnému modernizačnímu potenciálu se stále vyrábí.

Foto: Leopard 2A7 | KMW

Itálie a její armáda se po dlouhá léta spoléhala na tanky americké provenience. Italský průmysl ale dokázal vyvinout i tank C-1 Ariete, který dodnes tvoří páteř italské armády. Mnohé, především menší evropské státy, které nedisponovaly dostatečně silným zbrojním průmyslem, pak zavedly i tanky americké provenience, především tanky M-48 a M-60. V některých z těchto zemí ale jejich zbrojní průmysl realizoval modernizace těchto tanků.

Tanky své vlastní konstrukce disponovaly i tehdy neutrální Švýcarsko a Švédsko. Švýcarsko vyvinulo své tanky PZ-61 a Pz-68, a obdobně švédský zbrojní průmysl vyvinul tanky 
STRV-103. Je ale příznačné, že na další vývoj tanků tyto země rezignovaly.

Psali jsme:O humanitární pomoci Rusku aneb podej čertovi ruku, peklem se ti odvděčí

Zcela jiná byla situace v bývalém východním bloku, státech bývalé Varšavské smlouvy. Sovětská doktrína kladla na tanky vysoký důraz, Sovětský svaz navíc disponoval mimořádně rozsáhlým tankovým průmyslem. Ten dokázal vyvinout celou řadu tanků – od typu T-54 až po současné tanky T-72/80/90. Sovětský systém navíc produkoval tyto tanky v obrovském množství, údajně až 2000 tanků ročně! Zvláštní situace byla v Československu a Polsku, kde existovala bohatá tradice tankového průmyslu. Jenže v důsledku dominantního postavení Sovětského svazu ve Varšavské smlouvě byl vlastní vývoj těchto zemí zastaven, a místo toho jim byla vnucena licenční výroba sovětských tanků. Obdobná situace pak byla i v Rumunsku, které sice také disponovalo tankovou výrobou, jenže jeho tanky byly pouze vylepšenými kopiemi sovětských tanků.

Je však třeba si uvědomit, o jaké tanky šlo. Prakticky až do šedesátých let evropské státy produkovaly tanky konstrukčně poměrně jednoduché, nenáročné. V tehdejší tankové technice ještě nehrál takovou roli software – systémy řízení palby atd. Také cena těchto tanků se udržovala na relativně nízké úrovni. I proto mohly být tyto tanky produkovány v rozsáhlých sériích, často až tisíců kusů. Díky tomu se také mohly do vývoje a výroby tanku pustit i menší státy (Švédsko). Jenže s nástupem moderní počítačové techniky, vyspělého software, ale i nových, výrobně náročných typů pancéřování se situace začala měnit.

Svou roli sehrál i faktor kvalitativní. Nové tanky, nastupující v letech osmdesátých, byly kvalitnější než tanky starší – měly účinnější výzbroj, a díky modernímu software měly vyšší šanci zasáhnout cíl. Jeden nový tank tak dokázal vyvážit i několik starších tanků. Jednotlivé armády tudíž začaly upřednostňovat kvalitu nad kvantitou, a početní stavy tankových vojsk začaly klesat, což samozřejmě ovlivnilo i tankovou produkci.

Situaci pak zcela změnily demokratické změny v r. 1989, pád bývalého východního bloku, a konec studené války. Zmizel důvod tak rozsáhlého zbrojení, jednotlivé armády začaly snižovat své vojenské výdaje, ale i početní stavy své výzbroje. Týkalo se to pochopitelně i tankové techniky, která navíc vždy patřila k dražším bojovým systémům. Na trhu se navíc objevily tisíce nadbytečných tanků, které byly k dispozici velice levně. Stejně tak se na situaci podepsala i tehdejší vojenská doktrína, která upřednostňovala spíše lehká kolová vozidla před těžkou pásovou technikou. To vše se ale začalo pochopitelně projevovat i v evropském tankovém průmyslu, který tak ztratil svého hlavního odběratele. Jednotlivé armády měly zájem již jen o výrazně menší počty tanků, a logicky i firmy ztratily zájem tanky vyrábět. 

Dnešní evropský tankový průmysl je proto zcela jiný. Mnohé státy zcela rezignovaly na svůj vlastní tankový vývoj. Nejde přitom jen o menší státy, jako je zmíněné Švédsko a Švýcarsko.  I velmocenská Velká Británie rezignovala na vývoj tanku, jelikož její nový tank 
Challenger III  je  pouhou modernizací tanku Challenger II, a nejde tedy o novovýrobu. Vývoj nějakého dalšího tanku je nepravděpodobný. Obdobně Itálie po skončení výroby tanku Ariete neprodukuje žádný nový typ tanku. Výroba francouzského tanku Leclerc byla také již ukončena. V současnosti je oficiálně jediným plnohodnotným výrobcem tankové techniky na evropském kontinentu německá společnost KMW (Krauss-Maffei-Wegmann), výrobce tanku Leopard 2. I to je někdy vnímáno jako příznak vojenského úpadku Evropy. Jenže takovéto hodnocení je zcela chybné. Stačí si ostatně srovnat Evropu, tedy kontinent s cca 450 miliony obyvatel, s dalšími významnými státy, či uskupeními států.

V Severní Americe, tvořené primárně velmocenskými USA a Kanadou, je jen jeden producent tankové techniky, firma GDLS. Ta vyrábí známé tanky M-1 Abrams, a vyvíjí jejich další modifikace. Jde nicméně jen o jednoho jediného výrobce. Obdobně v neméně velmocenské Číně mající 1,5 miliardy obyvatel, existuje jen jediný výrobce tanků, státní firma Norinco, která produkuje tanky ZTZ- 96 a ZTZ-99 – nutno ovšem říci, že v poměrně velkých počtech. Ale i tyto počty jsou mnohem menší než v dobách, kdy čínský zbrojní průmysl masově produkoval jednoduché, levné tanky T-59. Je tedy nesmyslné stěžovat si na to, že v současné době v Evropě existuje pouze jeden výrobce tanku. Obdobná situace je i v dalších státech, a to i zemích větších a lidnatějších než je celá Evropa – v USA, nebo Číně. Ale stejně tak i v Rusku. 

  Právě ruské produkce stojí za to si vzhledem k ukrajinské válce, ruské politice vůči Evropě atd. blíže všimnout. Je třeba připomenout, že v Sovětském svazu byla tanková technika produkována na třech místech – v obřích závodech v Nižném Tagilu, Omsku, a Charkově. Podniky v Omsku a Charkově produkovaly tanky T80 a T-64, a závod v Nižném Tagilu produkoval „mobilizační“ tanky  T-72. Závod v Charkově byl nicméně ztracen při odtržení Ukrajiny. Závod v Omsku zkrachoval, a ztratil schopnost výroby tanků. Rusku tak zůstal jen jediný výrobce tanků, společnost Uralvagonzavod, UVZ.

I sám podnik UVZ je ovšem dnes pouhým stínem své někdejší slávy. Také na této společnosti se totiž podepsal zánik Sovětského svazu, rozpad dodavatelských sítí, a především fatální pokles zájmu o nové tanky ze strany ruské armády. Ruská armáda dlouho neměla zájem o nové tanky podniku UVZ, tanky T-90, které přitom přinášely vyšší kvalitu oproti původním tankům T-72. I proto podnik UVZ produkoval především na export, přičemž byla vytížena pouze část jeho kapacity, takže část výrobních kapacit byla uzavřena.

Svou roli zde ale sehrálo i ne zcela optimální načasování vývoje tanku T-14, který kolidoval právě s vývojem nové varianty tanku T-90M. A stejně tak i zdlouhavé rozhodování ruské armády, která se nemohla rozhodnout, kterému tanku dá přednost, zda urychlit vývoj a zahájení výroby tanku T-14 Armata, či zda se spokojit s méně výkonným, ale zato výrobně jednodušším a levnějším tankem T-90 M. V důsledku toho byl vývoj tanku T-14 zpožďován, otálelo se i s přípravou na jeho výrobu, a dosud proto neexistuje ani výrobní linka na tyto tanky. Stejně tak ale má dnes společnost UVZ omezenou schopnost i v případě produkce tanků T-90 M. V důsledku toho je ovšem společnost UVZ schopna vyrábět jen menší množství těchto tanků ročně. Údaje i v ruském tisku se liší, i tak ale půjde maximálně o desítky tanků T-90 M ročně (uveřejněná čísla se pohybují mezi 60-90 ks ročně). I proto, ale také z finančních důvodů se společnost UVZ ve spolupráci s ruskou armádou soustřeďuje na modernizaci starších variant tanků T-90 A na verzi T-90 M. Je to pragmatický přístup, ale i ten má svá omezení, protože i oněch starších tanků T-90 má ruská armáda jen poměrně málo.

Tank T-90 M Proryv společnosti UVZ  rozhodně není špatný tank. Má sice některé nedostatky, příznačné pro sovětskou tankovou školu (nevhodné uložení munice, malý vnitřní prostor atd.), přesto disponuje mohutnou výzbrojí, poměrně kvalitním systémem řízení palby atd. Základním nedostatkem těchto tanků je ovšem právě to, že jejich produkce může v důsledku omezených výrobních schopností společnosti UVZ probíhat jen v nízkém tempu. A proto se ruská armáda stále spoléhá primárně na modernizované tanky T-72 B3 (jejichž modernizaci ovšem provádí opět společnost UVZ, což její kapacity dál zbytečně tříští). O poměrně nízké úrovni ruské tankové produkce ostatně vypovídá i stav výzbroje ruské armády na Ukrajině. Ruská armáda, která na Ukrajině utrpěla obrovské ztráty tanků, je dnes donucena vytáhnout ze zásob nejen starší tanky T-72, ale i mnohem starší T-62, a nedávno dokonce nasadila letité tanky T-55. Právě na tyto veterány z 50 let, a nikoliv poměrně moderní tanky T-90, se dnes ruská armáda musí spoléhat – a to v důsledku omezených schopností svého tankového průmyslu.

Ruské politické vedení se ovšem snaží s tímto stavem něco dělat, byly proto oznámeny plány na vybudování dvou zcela nových továren na tanky. Jenže postavení takových závodů, vybudování jejich technických kapacit atd. je otázkou na několik let. Takovéto továrny tedy mohou začít produkovat nové tanky až někdy v letech 2027-8, spíš ještě později. Ještě absurdněji pak zní prohlášení, že by tyto továrny měly produkovat tisíce tanků ročně, tak jako za dob Sovětského svazu. Jenže něco takového si vzhledem k složitosti moderních tanků, ale i jejich ceně Rusko nemůže dovolit. A pokud by Rusko šlo cestou výroby nějakých jednoduchých, levných tanků a la T-55, pak lze konstatovat, že takovéto tanky na současném bojišti neobstojí, a poslouží maximálně jako snadné terče pro týmy s PTŘS.

Je tedy zřejmé, že Evropa za svým hlavním současným geopolitickým a vojenským protivníkem, Ruskem, ve výrobě tanků nijak nezaostává. Týká se to i rozsahu produkce. Společnost KMW zatím produkuje jen několik tanků měsíčně – z toho důvodu současní zájemci o tanky Leopard 2 musí na své tanky čekat. I to je často kritizováno. Jenže když si porovnáme tuto produkci s tím, kolik vyrábí nových tanků T-90 M Proryv společnost UVZ, pak tato německá produkce není o nic nižší než ta ruská. Je také nutno zmínit, že společnost KMW má lepší výrobní kapacity pro výrobu tanků Leopard 2, a proto nedávno navrhla rozšíření jejich výroby. To sice bylo politicky zastaveno německou vládou, jenže vzhledem k tomu, že se postoj Německa k ukrajinské válce mění, může se změnit i toto stanovisko. V takovém případě by ovšem společnost KMW dokázala svou produkci výrazně navýšit.

V poslední době se navíc situace v Evropě začíná měnit. Ruská anexe Krymu a vypuknutí války v r. 2014 totiž nejen přiměla evropské státy k navyšování svých obranných výdajů a početních stavů armád, ale také rozhýbala evropský tankový průmysl. V důsledku anexe Krymu, ale i v reakci na objevení nového ruského tanku Armata proto byl zahájen vývoj nového tanku MGCS. Tento vývoj realizuje obří nadnárodní konsorcium KNDS, které je tvořeno německou firmou KMW, a francouzskou společností Nexter. Cílem bylo získat tank, který by dokázal nahradit tanky Leopardy 2 a Leclerc. Vývoj takového tanku je ale pochopitelně náročný, a potrvá ještě poměrně dlouho. První tanky MGCS se tak mohou reálně objevit až někdy kolem r. 2035 – tedy vzhledem k ukrajinskému konfliktu pozdě. I proto se objevují názory, že by tento vývoj měl být pozastaven, či naopak urychlen. Nějaké přílišné urychlení by ovšem bylo jen na škodu, zastavení projektu by pak znamenalo ztrátu financí, ale i energie, které byly do tohoto projektu vloženy.

Jako určitý předstupeň k tanku MGCS ale konsorcium KNDS vyvinulo tank EMBT. Ten původně představoval jen kombinaci věže tanku Leclerc a podvozku Leopard 2. Postupně ale jeho vývoj vedl ke zkonstruování zcela nového tanku s novou věží, ale i výrazně vyššími schopnostmi. Tank EMBT tak splňuje všechny požadavky na moderní tank, přičemž zahájení jeho výroby by zřejmě bylo relativně snadné.

Svůj nový tank představil i další významný evropský producent, německá společnost Rheinmetall, která na loňské výstavě Eurosatory představila zcela nový tank Panther KF51. Tento tank velmi zaujal odbornou veřejnost, a to nejen svými moderně řešenými tvary, ale především mohutným kanonem 130 mm. Ten nabízí mnohem vyšší průbojnost než kanon 120 mm, používaný v tanku Leopard 2, ale i v dalších západních tancích. Panther KF51 je ovšem poněkud kontroverzní konstrukcí. Nejvíc otázek vzbuzuje právě ráže jeho kanonu. Je faktem, že použití kanonu 130 mm, případně i 140 mm předpokládá i konstrukce tanku EMBT. Na druhé straně v Evropě prakticky neexistují kapacity pro výrobu 130 mm munice – je diskutabilní, zda jimi disponuje společnost Rheinmetall, a v jakém rozsahu. Otázky vyvolává u tanku Panter i nízká vezená zásoba munice. Přesto i samo představení tohoto tanku znamená pro evropský tankový průmysl obrovský posun. Hodně zájmu vyvolala i zpráva, že by společnost Rheinmetall mohla vybudovat nový závod produkující tanky Panter na Ukrajině. Tím by navíc mohla navázat na tradice ukrajinského tankového průmyslu.

Je rovněž třeba zmínit výrobu tanků v Polsku. Také Polsko totiž disponuje poměrně výrazným tankovým průmyslem, který v minulosti produkoval tanky T-72. Polsko navíc dokázalo vyvinout i své tanky PT-91, vycházející z tanku T-72, a dále tanky PT-16 a PT-17, které se ovšem nedostaly do výroby. I tak má ale polský tankový průmysl značnou perspektivu. V rámci rozsáhlé akvizice 1000 jihokorejských tanků K-2 Black Panther by totiž část těchto tanků měla být vyrobena v Polsku, v Polsku by mělo fungovat i servisní zařízení pro tyto tanky. Výroba těchto tanků polským průmyslem má také svou váhu – zvlášť za situace, kdy je pravděpodobné, že tanky K-2 si pořídí i další evropské státy.

Určité kapacity tankové výroby mají i Španělsko a Řecko, kde probíhala licenční výroba tanků Leopard 2. Tato produkce je sice již ukončena, nicméně příslušné kapacity v obou zemích zůstávají. Nelze vyloučit, že by se tyto země mohly pokusit své kapacity obnovit, případně se zapojit do výroby nového tanku EMBT.

Jak vidno, v Evropě existují rozsáhlé kapacity tankové produkce, srovnatelné s kapacitami USA, Ruska nebo Číny. Evropa se tedy nemá za co stydět. Nemá také smysl hořekovat nad tím, že v Evropě je jen jeden výrobce tankové techniky, když to navíc ani není pravda, jelikož se objevují i další konstrukce od dalších producentů. To je navíc za dnešní situace spíš na škodu. Vždyť v krizových dobách je lepší spíše koncentrovat síly – optimální by bylo, kdyby existoval jen jeden typ evropského tanku, byť produkovaného několika státy. A to zvlášť za situace, kdy v evropských armádách budou zastoupeny i tanky mimoevropské produkce – vedle zmíněných tanků K-2 Black Panter to budou i americké tanky M-1 Abrams posledních verzí, které si pořizuje Polsko, a které si patrně pořídí i Rumunsko a další země.

Častou, a logickou je otázka, co na tomto poli dělá Česká republika, protože mnozí mají minulost České republiky spojenu s výrobou tanků. Jenže vlastní vývoj českých, resp. československých tanků byl utnut již po druhé světové válce. Později probíhala jen licenční výroba sovětských tanků, která ovšem byla realizována na Slovensku, kde zůstala i po rozdělení federace. Určité otázky vzbuzuje připravovaná akvizice tanků Leopard 2, kdy se objevují i návrhy, aby ČR zakoupila licenci na výrobu těchto tanků. Jenže AČR si chce pořizovat jen 50 ks těchto tanků, a při tak malém množství licenční výroba nemá smysl. Neměla by jej, i kdyby se hypoteticky AČR rozhodla tento počet zdvojnásobit na 100 ks (v současné době se o ničem takovém neuvažuje). Legitimní je ovšem návrh, aby do této akvizice byl zapojen i domácí průmysl. Otázkou je, které firmy by to konkrétně měly být, když příslušných firem je jen málo.

I přesto v ČR existuje určitý tankový průmysl. Státní podnik VOP CZ v minulosti dokázal zmodernizovat tanky T-72 na verzi T-72 M4CZ, a v současné době provádí jejich technické zhodnocení. A společnost Excalibur army dokázala vyvinout svou vlastní modernizaci tanku T-72, resp. hned několik modernizací. Jsou to jen modernizace, a nikoliv výroba. Navíc u tanku, jehož zastaralost ukázaly třeba právě boje na Ukrajině. Jenže to neznamená konec kariéry tanku T-72. Mnohé, především chudší země totiž mohou mít stále o tento relativně nenáročný a levný tank mít zájem. Realizace těchto modernizačních projektů výrazně rozvíjí schopnosti těchto firem, jejich know-how. Tyto své schopnosti pak mohou dané společnosti rozvíjet i v dalších projektech, u dalších zbraňových systémů. A to za dnešní situace není málo.

Zdroj: armyrecognition.com, army-technology.com