Lafayette, celým jménem Marie-Joseph Paul Yves Roch Gilbert du Motier de La Fayette, Marquis de La Fayette, se narodil 6. září 1757 v obci Chavaniac-Lafayette jako syn šlechtické rodiny, jejíž vojenská tradice sahala až k obléhání Orleánu, kde jeden z jeho prapředků sloužil jako člen osobní družiny Johanky z Arku. Jeho otec padl v bitvě, když mu byly dva roky, jeho matka pak po smrti manžela žila v ústraní a zemřela deset let poté. Dvanáctiletý Gilbert se tak ocitl bez rodičů, ale s velkými majetky, které po nich zdědil.

Ve třinácti letech se stal podporučíkem u jednotky mušketýrů a rok poté, v roce 1771, nastoupil na Lyceum Ludvíka Velikého, elitní střední školu pro šlechtice, při které zároveň studoval vojenskou akademii ve Versailles. Tehdy si nadějného mladíka s perfektní rodinnou historií a nemalým majetkem všiml Jean-Louis-Paul-François de Noailles, kterému čtrnáctiletý Gilbert připadal jako perfektní manžel pro jeho nejmladší, v té době dvanáctiletou, dceru Marii Adrienne Françoise de Noailles a začal sjednávat sňatek. To mu překazila jeho žena, podle které byly obě děti ještě příliš mladé, a tak svého manžela přemluvila, aby se svatbou počkal a dal jim šanci alespoň trochu dospět a poznat se. Tento plán vyšel, když ani ne za dva roky Gilbert sám požádal Marii o ruku. Mimochodem manželství, ze kterého vzešly čtyři děti, bylo velice šťastné a vydrželo až do Mariiny smrti roku 1807.

V roce 1773 byl Gilbert povýšen na poručíka dragounů a o pár měsíců později se začal zajímat o boj amerických kolonistů proti Britům. Dodnes se neví jistě, co ho na tehdy naprosto nedůležitém konfliktu v Americe zaujalo. Možná nesnášel Brity za to, že mu zabili otce. Možná to bylo tím, že se stal Svobodným zednářem, kteří měli v Novém světě své zájmy a možná v něm ten konflikt jen zapálil mladickou touhu po spravedlivém boji za svobodu. V roce 1775 byl Gilbert znovu povýšen, tentokrát na kapitána dragounů, a když rok poté začne francouzský král Ludvík XVI. po setkání s americkým agentem Silasem Deanem přemýšlet o podpoře revoluce, dožaduje se Gilbert toho, aby byl do Nového světa poslán právě on. Dokonce se soukromě setká s Deanem, a ten mu nabídne hodnost generálmajora ve vzbouřenecké armádě.

Psali jsme:Průběh vylodění na pláži Utah v červnu 1944: Chybná navigace byla darem z nebes

Foto: Lafayettův pomník ve Washingtonu | Wikimedia Commons

O snaze pomoci americkým vzbouřencům se však dozví Anglie a výhrůžkami války donutí krále Ludvíka XVI, od plánů odstoupit. Ten si zatím nemůže přímou konfrontaci po prohrané Sedmileté válce dovolit. Roku 1777 pak Gilbert odjíždí do Anglie, kde ho otec jeho ženy představí anglickému králi Jiřímu III. Gilbert využije cesty do Anglie k tomu, aby spustil svůj plán na odjezd do Ameriky a na zpáteční cestě do Francie koupí v Bordeaux loď jménem La Victoire, se kterou chce s několika dalšími francouzskými důstojníky odplout na pomoc Američanům. Cesta se, ale málem neuskuteční, když jeho tchán přesvědčí krále, aby vydal prohlášení, které zakazuje francouzským důstojníkům bojovat v Americe a zároveň ho od cesty odrazuje dopisy jeho milovaná žena Marie. Nakonec to byl jeho kolega De Broglie, který Gilberta přesvědčil, že král vydal zákaz jen naoko a ve skutečnosti chce, aby jeho důstojníci bojovali proti Britům a tak La Victoire vyráží 20. dubna 1777 směrem k břehům Ameriky.

Po příjezdu do Filadelfie se dostaví značné rozčarování. Američané nejsou z francouzsky mluvících důstojníků kvůli jazykové bariéře nadšeni a navíc nemají peníze, aby je mohli platit. Gilbert se naučil základy angličtiny už na cestě do Ameriky, a protože pro něj peníze nejsou důležité, nabídne své služby zadarmo. Což v kombinaci s tím, že je členem Svobodných zednářů, stačí na to, aby nakonec dostal svou hodnost a stal se členem štábu George Washingtona, se kterým se následně velice rychle spřátelí a Washington o něm často mluví jako o svém synovi.

První zkouška ohněm, kterou Gilbert projde, je bitva u Brandywine, kde britské síly posílené o hessenské žoldnéře tvrdě porazí americké revolucionáře. Lafayette je v boji zraněn do nohy, i přesto však v bitvě hraje důležitou roli, když zraněný organizuje ústup jednotek v první linii a ošetřit se nechá až poté, co americké síly úspěšně ustoupí. I díky tomu nepadne Filadelfie hned, ale až při další britské ofenzivě přibližně za měsíc. Po stažení kongresu z Filadelfie se Lafayette zotaví ze zranění v městečku Betlém (které založili Moravští bratři) a poté poprvé dostává velení nad vojenskou jednotkou, se kterou se mu při průzkumné misi pro generála Nathaniela Greena podaří rozprášit početnější hessenské žoldnéře u Gloucestru. V té době začíná Gilbert kromě nadšení pro revoluci vykazovat i známky vojenského génia. Horácio Gates ho pošle ze zimoviště ve Valley Forge velet vojsku v Albaně, které má za úkol obsadit Quebec. Po příjezdu do Albany Lafayette zjišťuje, že má na invazi málo vojáků a navíc zimní počasí znemožňuje jakýkoli větší útok. Přesvědčil tedy alespoň místní kmen Oneida, který ho přezdíval „Kayewl“ (Hrůzostrašný jezdec) k podpoře Americké strany a vrátil se zpět do Valley Forge, kde konfrontoval Gatese a válečnou radu s nesmyslným rozkazem provést invazi v zimě. Válečná rada uznala jeho připomínky a Gates z ní byl následně vyloučen.

Psali jsme:Velká válka na moři: Mocné bitevní lodě, nebezpečné ponorky. Německo svou šanci promarnilo

Foto: Rytíř Řádu svatého Ludvíka, Kmotr podpory zvláštní vojenské školy Saint-Cyr, čestný občan Spojených států amerických a společník Americké akademie umění a věd, jehož jméno Marie-Joseph Paul Yves Roch Gilbert du Motier de La Fayette, Marquis de La Fayette je vepsáno pod Vítězný oblouk, zemřel v Paříži roku 1834 na zápal plic. | Wikimedia Commons

V Americké revoluci si Gilbert vydobyl status hrdiny, když výrazně přispěl k výsledkům bitev u Barren Hill, Monmounth a bitvy o Rhode Island, které se účastnila i francouzská flotila pod vedením Admirála D'Estainga. Ta nakonec nechala revolucionáře na holičkách a to znamenalo, že se bude muset Kontinentální armáda stáhnout z Bostonu, o který před tím vybojovala úspěšnou bitvu. Stažení francouzské flotily brali Američané jako dezerci a dýku vraženou do zad. Nakonec to byl Lafayette, kdo se vrátil do Bostonu, zorganizoval stažení revolučních sil a zabránil tak ještě větší katastrofě pro Američany. V roce 1778 Gilbert požádal Americký kongres o propuštění ze služeb, aby se mohl vrátit za svou ženou. Jeho odjezd se kvůli nemoci zdržel téměř o rok, ale roku 1779 konečně odplouvá domů.

Po příjezdu do Paříže byl Gilbert zatknut a poslán na osm dní do domácího vězení - za neuposlechnutí královských rozkazů. Bylo to jen formální potrestání, ve skutečnosti ho lidé přivítali jako hrdinu a král ho ihned po skončení domácího vězení pozval na lov. Spojenectví Francie se Španělskem otevřelo dveře přípravám na invazi do Británie, kterou Gilbert silně obhajoval. Z toho však sešlo, když spojené francouzko-španělské loďstvo nedokázalo porazit v britskou flotilu. A tak začal Lafayette znovu přemýšlet o návratu do Ameriky, kam přijíždí roku 1780.

V Bostonu, kde se vylodí je vítán jako hrdina, který přijel zachránit zkoušený mladý národ, který čerstvě utržil několik porážek od Britů. Gilbert konečně dostane vojáky z Francie, ale bitev se dlouho neúčastní a je posílán na místa, kde se neděje nic důležitého. Britové navíc připravují plán, jak Lafayetta zajmout. O to se pokusí generál Cornwallis při tažení na Yorktown, kdy se mu podaří oblehnout Gilbertovi síly a zablokovat možný ústup po moři Britskou flotilou. Gilbert opět ukáže svůj talent, když se mu podaří situaci obrátit na hlavu a zablokovat Cornwallise s pomocí francouzské flotily u řeky York. Britové se stáhnou do Yorktownu a tam se nakonec vzdají spojeným armádám Lafayetta a čerstvě dorazivšího Washingtona. Bitva o Yorktown byla poslední velká bitva Americké revoluce a Cornwallis se 19. října 1781 vzdal.

Po bitvě u Yorktownu se Gilbert opět vrátil do Francie, kde se z generála stal politik. Na jeho popud Ludvík XVI. vydal toleranční patent, který umožňoval volné vyznání i protestantům. Na začátku Francouzské revoluce se stal členem jakobínů, kteří chtěli republikánské státní zřízení a společně s Jeffersonem, který byl tehdy vyslancem ve Francii, sepsal La Déclaration des droits de l’homme et du citoyen (Deklaraci práv člověka a občana). Poté byl jmenován místopředsedou Národního shromáždění a stal se velitelem Národních gard. Po pouličních násilnostech a nepokojích, které organizovali jakobíni se s touto stranou rozešel a založil novou stranu feuillantů, kam přešli umírněnější jakobíni, kteří byli nakloněni konstituční monarchii. S Národní gardou pak bránil pokusům o zabití krále až do masakru na Martově poli, který poškodil Gilberův status hrdiny a po kterém na vlastní žádost rezignoval na post velitele Národní gardy. Král ho následně jmenoval velitelem jedné ze tří armád, která v té době bojovala s Rakouskem. Když byl roku 1792 král uvězněn v Tuilerijském paláci, Lafayette silně protestoval, za což byl jakobíny prohlášen za zrádce a musel uprchnout do Belgie. Tam ho, ale zajali Prusové a předali Rakušanům, kteří ho obvinili ze spoluúčasti na králově popravě.

Lafayette byl vězněn nejprve ve Weselu, poté v Nyse a nakonec byl dokonce vězněn v Olomoucké pevnosti. Na Moravu si pro něj přijeli J.E Bollman a Frank Huger, kteří ho při jedné jeho projížďce z vězení osvobodili. Všichni tři byli chyceni u Štemberka, ale věznitelé po této události povolili Gilbertovi přivézt do Olomouce jeho ženu a děti, a jeho komplicové byli na nátlak Anglie a USA po třech měsících propuštěni. Z Olomouce se Lafayette dostal až roku 1797 po vítězství Napoleona Bonaparte, který ho nechal propustit a nabídl mu vysokou vojenskou funkci. Tu Lafayette, který Bonapartem pohrdal, odmítl. Po pádu Bonaparta Gilbert podporoval Ludvíka Filipa a znovu se stal velitelem Národní gardy a členem parlamentu.

Rytíř Řádu svatého Ludvíka, Kmotr podpory zvláštní vojenské školy Saint-Cyr, čestný občan Spojených států amerických a společník Americké akademie umění a věd, jehož jméno Marie-Joseph Paul Yves Roch Gilbert du Motier de La Fayette, Marquis de La Fayette je vepsáno pod Vítězný oblouk zemřel v Paříži roku 1834 na zápal plic. Pohřben byl se všemi poctami jako hrdina po boku své ženy na Pařížském hřbitově Picpus a jeho syn Georges Washington ho zasypal zemí z Bunker Hillu dovezenou z USA. V USA mu bylo po smrti dopřáno stejných posmrtných poct, jako samotnému Washingtonovi.