EXCALIBUR - 3.8.
Nejvýkonnější filtr, odstraní 99,9 % bakterií a cystNejvýkonnější filtr, odstraní 99,9 % bakterií a cyst
Opravdu profesionální batohy bez kompromisůOpravdu profesionální batohy bez kompromisů
KERBEROS - 2.2.

Jak pomoci pozůstalým a zraněnému…

 09. 07. 2014      kategorie: Spolek VLČÍ MÁKY      0 komentářů

S touto otázkou už včera, jen pár hodin po oznámení tragédie našich vojáků v Afghánistánu, kontaktovala redaktorka Českého rozhlasu Spolek VLČÍ MÁKY. A my jsme se ji pokusili „brzdit". Vysvětlíme to i vám...

pomoc_00
Foto: Ilustrační foto - Vojáci u rakve padlého českého vojáka

Hned na úvod – nejde a nesmí jít o peníze. Finanční či materiální pomoc je to první, nač směřují dotazy, ale peníze nejsou všechno a v jednotlivých „fázích" po tragédii mají různou váhu. Stejně tak další formy pomoci – od psychologické a duchovní po sociální, právní a „finanční".

Sdělení smutné zprávy a první dny...

Konkrétně v prvních okamžicích je primární, aby se rodina dozvěděla o události dříve než média. Vyjíždí za ní psycholog, velitel (či jeho zástupce), případně i vojenský kaplan a lékař. Tým je nutné sestavit rychle. To se v případě aktuální tragédie podle všeho podařilo i vzdor tomu, že takové týmy musely vyrazit bohužel čtyři naráz.

Známe ale i výjimky, vdova po na podzim zesnulém Janu K. čekala na takový tým několik hodin, zatímco média už tragickou nehodu rozebírala. Čekalo se na velitele, který chtěl být u toho, ač byl daleko. Na druhé straně – pokud vám zemře váš blízký a bude to oznamovat policie, počítejte s velmi strohým přístupem a zapomeňte na psychologa. I proto – pokud zemře voják třeba i ve svém volnu – policie předá zprávu rodině přes armádu, protože ta je schopna zabezpečit psychologa či duchovního, kteří jsou pro tento případ školeni.

Komplikací může i přesto nastat celá řada... Komu zaklepat se smutnou zprávou na dveře? Rodičům či přítelkyni? Jaké jsou rodinné vztahy? Dále reakce – odmítavé, agresivní, okamžité zhroucení... Komu pomůže objetí, koho ponechat v jeho soukromí a u koho naopak setrvat déle? Těm, kdo smutnou zprávu sdělují, je třeba vzdát velký hold.

pomoc_01
Foto: Rodina by se měla dozvědět o události dříve než média

V dalších dnech pozůstalí přirozeně truchlí, každý jiným způsobem. Opět je třeba vzpomenout případ Kláry, kde se nepovedlo více věcí – nejprve byla ujištěna, že se nemá o nic starat, záhy jí ale na dveře klepal „výstroják", aby stáhl výstroj, kterou měl Jan K. z útvaru jen zapůjčenou, nikoli zakoupenou za body. Doufejme, že takový postup si tentokrát odpustí (ve třech případech nyní zesnulých jde patrně o téhož, protože Chrudim).

Plynoucí měsíce, byrokracie a peníze...

Pozůstalým je k dispozici psycholog AČR nebo mohou vyhledat civilního. Antidepresiva, prášky na spaní... Vyrovnat se se ztrátou blízkého do fáze, kdy jste schopni opět žít svůj život, trvá nejméně rok. Ale už první měsíce musíte fungovat – vrátit se do práce, pečovat o děti a domácnost, platit složenky...

Opět si řekněme něco z příběhu Kláry - kvůli vyšetřování události, při níž zemřel její snoubenec, zůstala přes půl roku jen s rodičovským příspěvkem. Šetření armády se táhlo a blokovalo výplatu Janovy soukromé pojistky (ta by uhradila hypotéku na byt) i dědické řízení jako takové. Je to pár týdnů, kdy armáda pokročila a toto odblokovala, Kláře jsme mezitím pomohli a dále pomáháme drobnými sbírkami, dobročinnou aukcí a závodem ArmyRun, ale než se jí podaří formality uzavřít, bude to trvat nakonec rok od události (půjde-li vše dobře).

Pokud je rodina padlého vojáka dobře finančně zajištěna, drží při sobě a pomůže si, pak první měsíce překoná. A mezitím doufá, že věc armáda uzavře a dojde k výplatě odškodnění a dalších sociálních dávek (např. vdovských a sirotčích důchodů), ale to je jen část...

Kdo zažil jednání s úřady, moc dobře ví, že nic není ze dne na den. A to ani v případě pojišťoven a bank – pokud neznáte PIN ke kartě a žádáte zpřístupnění účtu těžce zraněného partnera, který je v umělém spánku nebo má rozdrcenou ruku, takže nemůže podepsat plnou moc, nebo sdělit PIN (třeba pro ztrátu paměti), máte smůlu. Čekáte, než se zotaví, kdežto u zesnulého zase na průběh dědického řízení, které v případě chybějící závěti a sporů v rodině může trvat i léta.

V tento moment tedy má často smysl jednorázová finanční sbírka, kterou mezi sebou jako první provádějí nejbližší kolegové, často pod patronací útvarového kaplana. Pomůže překlenout první měsíce, ač nejbližší ji v tento moment obvykle sami nežádají, jelikož nemají takové myšlenky. Naopak se často uzavírají sami do sebe, nedokážou se bavit o tom, co prožívají a co je trápí, když jim volají přátelé a známí, straní se jich a později si to vyčítají a co hůř, vyčítají jim to ti, kteří je přeci chtěli jen vidět, vyslyšet a pomoci... Viz příběh Magdy.

Přichází odškodnění, jenže štěstí si za prachy nekoupíš...

Panoval snad kdysi úzus mezi ministry obrany a náčelníky Generálního štábu AČR, že se v první moment složí mezi sebou a bez publicity dají rodině obálku. Těžko říci, zda je to pravda a zda trvá. Řešila by předchozí fázi. Nyní ale předpokládejme, že ve fázi následující jde vše hladce, formality jsou vyřízeny (?)...

pomoc_02
Foto: Pozůstalí pak mají nárok na odškodné 2 milióny korun, ale to jim stěží vykompenzuje ztrátu milované osoby

Pozůstalí pak mají nárok na odškodné 2 milióny korun (nerozhodne-li armáda, že si smrt zapříčinil voják), a toto může ministr ve výjimečných případech zdvojnásobit. Pokud byl zesnulý nebyl pojištěn, vyřeší se odškodným obvykle hypotéka na bydlení – jestli ovšem zemřel při službě taky, protože v misi se lze na smrt pojistit jen do omezené částky (více zde). Zraněný voják s trvalými následky má šanci získat i více, ale třeba ve známé kauze Jirky „Regiho" Schamse to byla otázka soudů.

V případě zraněných vojáků je vůbec situace odlišná – sice po dobu léčení pobírají celý plat, ale jejich nejbližším vznikají obrovské náklady – s dojížděním do nemocnice, většinou i péčí o zraněného, kvůli níž se vzdávají své dosavadní práce, někdy také s přemístěním zraněného do vhodnějšího zařízení a jeho rehabilitace – to je zase případ Lukáše „Hiro" Hirky a jeho pobytu v klimkovickém sanatoriu. Nepřekvapuje, že na něco takového nemusí mít zdravotní pojišťovna tabulky...

V případě padlých nicméně přichází jednorázové odškodnění (obvykle je rodinou použitu na úhradu bydlení) a státní sociální dávky - důchody, které rozhodně nemohou dorovnat ztrátu příjmu živitele rodiny. U těžce zraněných přichází jednorázové odškodnění později, sociální dávky jsou v naší zemi spíše směšné a i pokud by všechny tyto příjmy přesáhly potřeby na bydlení, asistenta a další specifické potřeby, rodina pak spíše neví, co si s nimi počít a má tendenci je šetřit (rodiče chromého „až tady nebudou"), takže třeba nejsou efektivně využity k léčení, které má největší šanci na úspěch v prvních letech...

Chybí trvalá psychologická péče, podpora zařazení do běžného života, integrace... To není chyba armády, ale celé společnosti, jejích předsudků... Voják s trvalými následky v AČR už

nemůže být voják (oproti USA), po roce marodění ztrácí to, čemu zasvětil dosavadní život. Pakliže byl zraněn v misi, armáda mu možná nabídne uplatnění alespoň se statusem občanského zaměstnance. Dosavadní případy však vypovídají spíše o tom, že to dotyčný (například Robert Chudý) dlouhodobě nevydrží, nejde o plnohodnotnou satisfakci (což je ovšem individuální a svléknutí uniformy na to má jen částečný vliv).

Neméně závažné je, že si rodina neumí s trvale zmrzačeným poradit, vztahy se rozpadají, peníze nejen nejsou kompenzací, ale mohou být naopak do budoucna příčinou sporů. A co se týče pozůstalých po padlých – copak dětem lze vynahradit, že nemají otce? A pomineme-li stránku psychickou, pak se vracíme ke stránce finanční – mrtvý otec = sirotčí důchod – jim nenaspoří stavební spoření tak, jak se děje v úplných a funkčních rodinách, z nichž potomci vylétají z hnízda krytí úsporami rodičů, aby měli něco do začátku.

Jak tedy pomoci?

Řekli jsme si, že poměrně efektivní jsou krátké sbírky zhruba měsíc po události, zabezpečující překlenutí vyřešení byrokratických formalit do vyplacení odškodného, pojistky, dědictví... Ty se konají obvykle v rámci útvaru a jsou neformální. Vlastně bychom to možná neměli říkat a rozhodně ne čísla účtů propagovat, protože ve své spontánnosti jsou takové sbírky často neohlášené na Ministerstvu financí. Pokud by byl zájem, je Spolek VLČÍ MÁKY ochoten byrokracii kolem sbírek zajistit, ale patrně to nebude třeba – do kýžené výše proběhnou uzavřeně.

pomoc_03
Foto: Efektivní jsou krátké sbírky zhruba měsíc po události

Pak je zde možná pomoc zraněnému – do doby či nad rámec vyplacení odškodného, které se vždy táhne – i pokud by všechny strany chtěly jej vyplatit rychle, řeší se nejvýše zálohově a pak se čeká na ohodnocení závažnosti trvalých následků úrazu po „skončení" léčení. Teprve pak se nabízí možnost příspěvků na speciální (pojišťovnou ne plně hrazenou léčbu) a kompenzační pomůcky. Pokud jde o poranění mozku, nabízí toto RegiBase (bohužel se zase ale nespecializuje na nic jiného), pokud jde o něco jiného, je třeba řešit to ad hoc, až bude potřeba známa.

A co se týče budoucnosti – zde Spolek VLČÍ MÁKY momentálně pracuje na programu pro zabezpečení sirotků – nyní jednáme například s Českou spořitelnou, zda by nebylo možné zakládat jim spořící účty, kam by přispívali drobnými částkami (třeba stokorunou měsíčně) až do jejich osmnácti let lidé, kteří chtějí pomoci. Totiž dnes a za rok se budou všichni zajímat a starat – armáda, kolegové, dobrovolní dárci. Ale co za deset a více let? Jsme v tomto jednání ale na začátku.

Ze všech těchto důvodů tedy vyzýváme všechny, kdo chtějí pomoci, ale vyčkali a nebyli zbrklí. Peníze nejsou vše a dokud nejsou známy potřeby pozůstalých a zraněného, případně i zajištění jejich potřeb armádou, je třeba vyčkat. Pomoc je účinná jen tehdy, je-li konkrétní – jak z hlediska adresnosti, tak z hlediska potřeby, kterou má uspokojit. Pokud jste připraveni pomáhat nyní, zůstaňte prosím i za rok nebo za deset let.

Děkujeme.

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

AFG