Tento článek je o jednom z nejúspěšnějších britských stíhacích letců, Douglasu Baderovi, který během své krátké válečné kariéry stíhače sestřelil 22 nepřátelských letounů. Kromě těchto velkolepých vzdušných vítězství se však proslavil i něčím jiným.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, Bader měl rozjetou velmi slibnou kariéru stíhacího pilota. 8. srpna 1941 se však jeho kariéra stíhače měla na nebi okupované Francie definitivně uzavřít. Během jedné z misí byl totiž jeho Spitfire vážně poškozen. O příčině nehody se dodnes vedou spory. Původní záznamy 242. squadrony hovoří o kolizi s německým stíhacím letounem, nedávné výzkumy několika leteckých badatelů se však spíše přiklánějí k zásahu Baderova letounu střelami z jiného britského stíhače, čili mělo se jednat o tzv. "přátelskou palbu". Ať už tomu bylo tak či onak, Bader tehdy musel svůj stroj opustit s padákem, kdy mu život zachránila jedna podstatná věc - jeho protézy nohou. Bader se totiž při vyskakování z letadla částí pravého implantátu zachytil za okraj kokpitu neovladatelného Spitfiru a kdyby tehdy byl býval svou umělou nohu nezahodil, pravděpodobně by se ze svého letounu včas nedostal. Douglas Bader byl totiž jediným britským stíhačem, který po předchozím utrpěném zranění přišel o obě nohy, avšak naučil se létat s protetickými náhradami. K tomuto handicapu přišel při letecké show v zimě roku 1931, za necelý rok se však po dlouhé a náročné rekonvalescenci a především díky svému neuvěřitelnému odhodlání Bader za pilotní páku vrátil.

Foto: Douglas Bader | Stanley Arthur Devon / Imperial War Museum / Public domain

Ale zpět k onomu druhoválečnému incidentu. Tehdy britský letec tedy po sestřelu svého stroje upadl do nevyhnutelného zajetí, Němci se nicméně k Baderovi zachovali rytířsky. Protézu z vraku letounu vyprostili, opravili a zanedlouho ji zaslali do zajateckého tábora svému původnímu majiteli. Zřejmě se nejednalo jen o čistou solidaritu k britskému zajatci a tento počin nesl také stopu propagandy. Němci totiž bezpochyby věděli, kdo je Douglas Bader, a proto se snažili Britům ukázat, jak dobře se o letecké eso "z druhé strany barikády" starají. Výsledkem však bylo, že Bader měl v zajateckém táboře zajištěno výrazné pohodlí.

Vzhledem k faktu, že bylo Baderovi umožněno nošení obou protéz, pilot po čase využil situace a hodlal ze svého zajetí utéct. První útěk z nemocnice mu nevyšel a přestože se letec pokoušel skrýt v nedaleké vsi a později s podporou francouzského hnutí odporu utéci z okupované Francie, byl útěkář nakonec brzy dopaden. Německá protiopatření na sebe nedala dlouho čekat a nemocniční personál Baderovy jeho umělé nohy na noc vždy odebíral a uzamykal.

Bader se však nevzdával a poté, co byl v roce 1942 přemístěn ze svého původního zajetí poblíž St. Omer do nového zajateckého tábora poblíž Warburgu, se Brit konstatně pokoušel o další útěky. Žádný z nich se sice nezdařil, nicméně Bader se stal pro německé hlídače velkým problémem. Nejen, že se Bader snažil sám utíkat, k tomu ještě pomáhal spoluorganizovávat útěky dalších vězňů a Němcům z něj doslova vstávaly vlasy na hlavě. Řešení bylo tedy jediné - přemístění Badera do zajetí, ze kterého již nelze utéct – hrad Colditz nedaleko Lipska, který byl určen pro nenapravitelné důstojníky, kteří se opakovaně pokusili o útěk ze svých předchozích vězení.

Foto: Colditz, duben 1945 | U.S. Army

Z malé vesnice pod ní vypadá zámek snad ještě impozantněji nežli ze svých hradeb. Colditz v časech 2. světové války představoval vězení, ze kterého prostě nešlo utéct. Respektive nemělo být možné utéct. Reálně se z Colditzu podařilo utéct kolem 30 vězňům s různou mírou úspěšnosti.

Psali jsme:Jak to bylo s pověstnou 31. divizí SS, která nesla čestný titul ,,Böhmen-Mähren"

Foto: Bader (sedící uprostřed) s ostatními vězni v hradu Colditz | Wikimedia Commons / Public domain

Douglas Bader byl do hradu Colditz přemístěn v roce 1944 a lze říci, že až pobyt na colditzském hradě jej zlomil. Odsud se už utéci nepokusil a internace v Colditzu se podepsala i na jeho psychickém zdraví. Poslední období druhé světové války tak Bader strávil zde, kde byl ze zajetí osvobozen 15. dubna 1945, když do tohoto zajateckého zařízení vstoupily první jednotky US Army.

Zdroj:  Druhá světová válka