EXCALIBUR - 3.8.
Nejvýkonnější filtr, odstraní 99,9 % bakterií a cystNejvýkonnější filtr, odstraní 99,9 % bakterií a cyst
KERBEROS - 2.2.

Jednou ten vozík vyměním za pár bežeckých bot

 06. 08. 2016      kategorie: Události      0 komentářů

Lukáš Hirka (29let), novodobý válečný veterán s těžkým poraněním mozku. Zranění utrpěl v roce 2012 během mise v Afghánistánu. Dodnes se potýká s vážnými zdravotními následky, které se snaží zmírnit rehabilitací v sanatoriích Klimkovice.

Profesionálním vojákem Armády České republiky se stal roku 2004. Sloužil u 72. mechanizovaného praporu Přáslavice jako starší průzkumník. Absolvoval řadu cvičení, profesních kurzů a kurzů přežití, je držitelem mnoha ocenění. Účastnil se tří zahraničních vojenských misí.

7. září 2012 došlo v půl druhé odpoledne k raketovému útoku na základnu Shank v provincii Lógar. Jedna z raket explodovala po nárazu do ochranného valu několik desítek metrů od Lukáše. Zasáhlo ho několik desítek střepin a úlomků betonu, nejzávažnější bylo ale střepinové poranění mozku. Bezprostředně po zranění byl ošetřen na základně Shank a letecky převezen do nemocnice v Kábulu, kde se podrobil náročné operaci. Druhý den byl ve velmi vážném stavu transportován do pražské Ustřední vojenské nemocnice.

hiro_01
Foto: UVN Střešovice. Foto: archiv rodiny

Přes dva měsíce ho lékaři udržovali v umělém spánku a rodinu připravovali na nejhorší. Lukášův zdravotní stav byl kritický. Selhávaly mu orgány, trombózu následovala prasklá plíce, nedostatečné okysličování krve, sepse, přidaly se problémy s termoregulací těla. Doktoři navíc nedokázali odhadnout rozsah poškození mozku – kromě úlomků betonu, nečistot a několikamilimetrové střepiny, které pronikly přes lebku, byl výrazně zhmožděný tlakovou vlnou z výbuchu.

Po dvou měsících byl transportován z Prahy do olomoucké Vojenské nemocnice na jednotku intenzivní péče (OCHRIP). Jeho stav byl diagnostikován jako vigilní kóma. Lukáš měl celé tělo zkroucené spastickou křečí, velmi omezeně pohyboval pravou rukou, trpěl opakovanými záněty močových cest, epileptickými záchvaty, bolestmi hlavy. Přestože dýchal sám, kvůli zahleňování a možným komplikacím měl v krku permanentně tracheostomii. Potravu přijímal sondou přímo do žaludku. Se světem proto rok a půl komunikoval jen mrkáním očí.

hiro_02
Foto: OCHRIP, Olomouc, 2013. Foto: Petr Toman

Celou dobu se u něj střídala rodina, která se odmítla smířit s tím, že Lukášův stav je neměnný a čeká ho jen pomalé umírání v nemocnici. Navzdory negativním prognózám lékařských konzilií začali rodiče hledat alternativy, sedmadvacetiletý syn si podle nich zasloužil dostat šanci. Tou se ukázal být rehabilitační program Sanatorií Klimkovice u Ostravy. Primářka Mudr. Jarmila Zipserová věřila, že Lukášův stav by se mohl alespoň částečně zlepšit a pomohla nápad zrealizovat.

Šlo o složitou proceduru, jako profesionální voják podléhal Lukáš procesním pravidlům Armády ČR. Díky pochopení a odvaze jednotlivců, podpoře Vojenské zdravotní pojišťovny a ochotě managementu Sanatorií Klimkovice se Lukáš v červenci 2013 skutečně přestěhoval.

Tou nejzásadnější podporou byli a stále jsou rodiče Dáša a Jiří, bratr Tomáš a jeho partnerka Lucie Volná.

hiro_03
Foto: OCHRIP Olomouc, 2013. Foto: Petr Toman

Klimkovice totiž nejsou zařízené na pacienty s neustálou péčí, rodičům tak nezbylo než zcela přeuspořádat své životy. Dáša opustila zaměstnání a stala se Lukášovou permanentní ošetřovatelkou. Prožila s ním všechny zdravotní kolapsy, epileptické záchvaty i noční urgentní převozy do ostravských nemocnic. Díky obrovským zkušenostem, které za čtyři roky péče o paralizovaného syna získala, dnes dokáže fundovaně pomáhat a radit dalším pacientům.

O dva roky mladší Tomáš (také voják AČR) se v době, kdy Lukáš umíral na komplikace, nechal přeložit do UVN. Jako ošetřovatel na urgentním příjmu pracoval proto, aby mohl být bratrovi nablízku. Veškerá logistika, jednání s armádou, zdravotní pojišťovnou nebo médii připadly na otce Jiřího.

Za čtyři roky od zranění udělal Lukáš neuvěřitelný pokrok. Ještě před třemi lety ležel zcela závislý na přístrojích a lékařské péči ve vigilním kómatu, dnes píše na počítači, sám se pohybuje na vozíku a o víkendech ve volném čase vyjíždí s rodinou a kamarády na výlety. Spastické křeče v rukou rozcvičil natolik, že je schopný vařit, malovat, dokonce uvažuje nad studiem vysoké školy. Postupně zmizely i bolesti hlavy a těžké epileptické záchvaty, po odstranění cévky se zbavil vleklých zánětů močových cest. Zatím poslední složitý zákrok prodělal v roce 2013, kdy mu ve Fakultní nemocnici v Ostravě lékaři implantátem uzavřeli chybějící část lebky (následek zranění a urgentního lékařského zásahu na zmírnění otoku mozku po explozi). Pořád se mu ale nedaří rozcvičit nohy, na které se díky zkráceným šlachám, spasticitě a atrofii svalstva nedokáže postavit. V září 2016 ho pravděpodobně čeká ortopedická operace.

Na zlepšení Lukášovo zdravotního stavu mají vedle rodiny zásluhu sanatorium Klimkovice, vojenská zdravotní pojišťovna a Armáda ČR. Vytvořily mu podmínky pro to, aby se bývalý skaut, hokejista, vytrvalostní běžec a milovník bojových sportů (MMA, BJJ) mohl naplno věnovat cvičení a rehabilitování.

To vše korunováno Lukášovo buldočí povahou ho přibližuje k jeho snu – žít běžný život, realizovat se v pomoci lidem se zdravotními problémy a hlavně – založit rodinu.

"Primářka Angerová mi říkala – Lukáši, nesmíte se tolik upínat na tu chůzi, počítejte raději s vozíkem. A já jí říkám, paní primářko, já s ním počítám, ale víte jak? Jednou ten vozík vyměním za pár běžeckých bot. Možná jsem snílek. Ale sami terapeuti mi říkali, když jsme tě viděli poprvé, nedávali jsme ti dva tři týdny, nevěřili jsme tomu, že by jsi se mohl nějak zlepšit. A dnes sedím, normálně jím, dojedu si na záchod. Můj táta říká – porvi šponu, nejsi žádný zevlák. Budu ji rvát. Ještě nejsme u konce."
Děkujeme všem za podporu. Dodáváte nám sílu nevzdávat boj.
Lukáš, Dáša, Jirka, Tomáš a Lucie.

hiro_04
Foto: Klimkovice 2015. Foto: archiv rodiny

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

AFG