Málokdy se stane, že by nějaká technologie zastarala přes noc, ale s rozvojem proudové techniky se obrovské množství vrtulových stíhaček a bombardérů z druhé světové války stalo pro letectvo Spojených států prakticky nepoužitelným velmi rychle. Malou část se podařilo prodat, většina se však byla odložena na tzv. hřbitovech letadel (aircraft boneyards). Desítky tisíc kusů dnes vzácné letecké techniky zde byly postupně rozebrány a sešrotovány, materiál a některé součástky, jako zbraně, dále využity. Tyto hřbitovy fungují dodnes.

V listopadu 1946, tedy něco málo přes rok po skončení druhé světové války, uvedly společnosti RKO Pictures a Samuel Goldwyn do kin film Nejlepší léta našeho života (The Best Years of Our Lives), který v roce 1947 získal sedm Oscarů. Pokud jste ho ještě neviděli, určitě ho doporučujeme zhlédnout. Je to příběh tří vracejících se veteránů a potíží, kterým čelili při návratu do civilního života. Jeden z herců, Harold Russell, nikdy předtím nehrál, přesto získal Oscara za nejlepší vedlejší roli Homera Parrishe, který ve válce přišel o obě ruce.

Jako instruktor 13. výsadkové divize (která se paradoxně za války nikdy nedostala do akce) manipuloval Russell během natáčení výcvikového filmu s výbušninou a tehdejší vadná rozbuška způsobila předčasný výbuch, což Russella stálo obě ruce.

Psali jsme:Praga V3S celá v bahně, ale zvládne to

Foto: Po válce odložené těžké bombardéry B-24 | US Air Force / Public domain

Jedna z dalších hlavních postav filmu, bývalý kapitán armádního letectva Fred Derry (hrál ho Dana Andrews), byl vyznamenaným bombometčíkem těžkého bombardéru B-17. Fred, u něhož se projevují příznaky toho, čemu dnes říkáme "posttraumatická stresová porucha", se vrací domů a na trhu práce naráží na problémy - jediná práce, kterou se mu daří získat, je jeho stará práce za pultem s limonádou v hamburgrárně. Má také vážné manželské problémy. V obtížné životní situaci se Fred náhle ocitne na rozlehlém poli pokrytém zbytky různých letadel z druhé světové války.

Na poli spatří již částečně "vykuchanou" B-17, zaujme místo bombometčíka a v duchu pak prožívá některé ze svých misí. Z představ jej kdosi vyruší, zvenčí na něj zakřičí nějaký muž a řekne mu, aby vypadl - letadlo je odváženo do šrotu. Fred mu řekne, že sloužil na B-17 a že je škoda, že letadlo bude sešrotováno. Muž (další veterán) mu odpoví, že bombardér a ostatní, které tam jsou, budou rozebrány a použity na stavbu nových domů pro veterány. Fred tedy muže požádá o práci a divák nabývá dojmu, že se Fredův život brzy obrátí k lepšímu.

Letadla ve filmu byla použita na stavbu nových domovů pro veterány, avšak v reálu většina letadel, která pomohla vyhrát válku, tak vhodně využita nebyla. Většina z nich byla uskladněna na místech, kterým se hovorově říká hřbitovy letadel.

Psali jsme:Lisunov Li-2: Americký tahoun sovětských vojsk

Málokdy se stane, že by nějaká technologie zastarala "přes noc", ale s rozvojem proudové techniky se obrovské množství vrtulových stíhaček a bombardérů z druhé světové války stalo pro letectvo Spojených států prakticky nepoužitelným. Jak Velká Británie, tak Spojené státy vyvinuly během druhé světové války proudové stíhačky, ačkoli první americký bojový proudový stíhač P-80 přišel příliš pozdě na to, aby se dočkal bojů. Sověti vstoupili do éry proudových letadel krátce po skončení války v roce 1946.

Spojené státy postavily v letech 1940-45 téměř 300 000 letadel pro nejrůznější vojenské účely. Většina z těchto letadel existovala i po skončení války (asi 70 000 jich bylo během války ztraceno - ztráta většinou nesouvisela s bojem: stroje byly ztraceny na transportních lodích potopených ponorkami a/nebo při nehodách trajektů či při výcviku). Mnohé z nich se již léta nepoužívaly, s nástupem novějších, lepších letadel prostě zastaraly.

Některá z těchto letadel odešla ke spojencům - mnoho jich obdržel Sovětský svaz a Kanada. Po válce jich bylo poměrně velké množství prodáno/darováno jiným státům - mnoho z nich v Evropě, aby čelily případným sovětským krokům (Řecko a Turecko získaly např. stovky letadel). Některé stroje byly prodány v aukci civilním/privátním společnostem jako např. letoun Douglas C-47/DC-3, čili slavná Dakota, kdy tento stroj sloužil po válce jako osobní/dopravní letadlo. I přes výše uvedené aktivity však armádě zůstaly tisíce letadel a řešila se otázka, co s nimi. Tyto letouny se pak začaly umísťovat na již zmíněné hřbitovy letadel.

Největší poválečné letecké vrakoviště se nacházelo v Arizoně na dnešní letecké základně Davis-Monthan. Prvními zde umístěnými letouny byly B-29 Superfortress a C-47 Skytrain. Dnes je Davis-Monthan domovem 309. skupiny pro údržbu a regeneraci letecké techniky a stále se zde nacházejí stará či nefunkční letadla. Jejich využití je téměř stejné jako v roce 1946 -  slouží jako náhradní díly nebo se rozprodávají celé či po částech.

Na rozdíl od předchůdců z druhé světové války je zde mnoho letadel uloženo pro případné budoucí použití - v rezervním skladu, ať už krátkodobě nebo dlouhodobě. Počasí v Arizoně v kombinaci s nadmořskou výškou základny pomáhá omezit korozi a další škody způsobené povětrnostními vlivy na minimum. Letadla z druhé světové války pak byla rovněž umístěna v Kingmanu v Arizoně, stejně jako na základnách v Kalifornii, Texasu, Novém Mexiku, Oklahomě a na jedné základně v Arkansasu.

Foto: Na leteckých hřbitovech se nacházejí letadla vyřazená pouze dočasně i trvale a také stroje čekající na sešrotování. (ilustrační foto) | Pixabay / Public domain

Co se s odloženými letadly z druhé světové války nakonec stalo? Naštěstí byl malý počet z nich v průběhu let prodán soukromým osobám (buď celé stroje nebo po částech) a dnes tyto létají jako živá připomínka největšího konfliktu v dějinách lidstva. Další letadla jsou umístěna v muzeích. Postupně rozprodávat vyřazené druhoválečné letouny však bylo nereálné. Vládní studie tehdy ukázaly, že veškeré náklady (které zahrnovaly využití pozemků, dopravu, hodiny práce atd.) by byly vyšší než to, co by se dalo prodejem získat, takže většina letadel byla odsouzena k postupnému zániku.

Program "Salvage and melt" pak určil, že letadla budou zbavena motorů, výzbroje, přístrojů a radiostanic (které se zamýšlely prodat po částech či jednotlivě, případně se plánovalo je opětovně použít, jako v případě mnoha kulometů ráže .50). Rám letadla a všechny ostatní kovové části pak byly roztaveny. Většina tehdejších letadel byla vyrobena z hliníku, který byl po druhé světové válce potřebný po celém světě. Kov se tvaroval do slitků, podobně jako zlato, a prodával se po celém světě. Mnoho takto roztavených letadel padlo na obnovu západní Evropy v rámci Marshallova plánu. Svým způsobem tak tyto stroje pomohly zachránit Evropu dvakrát.

Zdroj: warhistoryonline