EXCALIBUR
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Kulometné věže Sperry na břiše amerických těžkých bombardérů byly pro střelce často smrtící pastí

 31. 05. 2022      kategorie: Vojenská historie      12 komentářů
Přidat na Seznam.cz

Během druhé světové války bychom našli spoustu pozic, které byly efektivní, ale současně do značné míry ohrožovaly život vojáka. Jednou z nejhorších byla pravděpodobně pozice střelce kulové věže na břiše těžkých amerických bombardérů. Jednalo se o malou těsnou kulovou věž s minimálním výhledem, ze které bylo obtížné uniknout. Věž byla zkonstruována ve 30. letech 20. století a používala ji řada amerických letadel, která za 2. světové války bojovala proti silám Osy.

Břišní kulová věž, navržená společností Sperry Corporation, byla hydraulicky ovládaným doplňkem dvou hlavních letounů: Boeing B-17 Flying Fortress, Consolidated B-24 Liberator a jeho námořní verze PB4Y-1. Šlo v podstatě o kouli, která vyčnívala ze spodní části letounu a měla za úkol chrániit jeho zranitelnou spodní část.

ball_turretFoto: Spodní kulová věž Sperry | Imperial War Museum / Wikimedia Commons / Public domain

S průměrem pouhých 1,2 m byla kulová věž poměrně malá. Byla vybavena dvěma kulomety Browning AN/M2 ráže 12,7 mm, optickým zaměřovačem Sperry a dvěma zásobníky munice s 250 náboji pro každou zbraň. Věž se otáčela o 360 stupňů, což střelci umožňovalo lokalizovat cíle a zaměřovat je v celé spodní polosféře vlastního letounu. To bylo jejím hlavním účelem – bez efektivního spodního střeliště by bylo břicho obrovských letounů zcela bezbranné a mimořádně zranitelné.

Výcvik leteckých střelců probíhal v leteckých školách, které vznikaly po celých Spojených státech v roce 1941. Při nástupu se frekventanti šest týdnů učili odhadovat vzdálenost, balistiku, rozpoznávat letadla, a také komunikovat morseovkou. Absolvovali střelecký výcvik na zemi i ve zkušebních letounech. V době svého největšího rozmachu vycházelo z těchto škol 3500 absolventů týdně a do konce války jich bylo přibližně 300 000.

Vzhledem k velikosti věže byli pro tuto pozici nejvhodnější muži, kteří byli obvykle nejmenšími členy posádky letadla. Vyšší muži by se ve stísněném malém prostoru uplatnili jen obtížně. V neprůstřelných vestách a elektricky vyhřívaných leteckých kombinézách střelci vstupovali do neizolované koule, která je, pokud nereagovali dostatečně rychle, činila velmi zranitelnými vůči nepřátelské palbě.

Aby se střelec dostal dovnitř kulové věže, musel vstoupit dveřmi umístěnými na podlaze letounu. Věž musela být při nastupování otočena tak, aby zbraně mířily k zemi. Poté střelec položil nohy na patní opěrky a spustil se dovnitř. Aby se střelec vešel dovnitř věže, musel zaujmout polohu podobnou poloze plodu s koleny pokrčenými těsně u těla. Některé mise trvaly až deset hodin, a spodní střelec musel v této nepřirozené a nepohodlné poloze trávit celou dobu letu – přičemž na jeho bdělosti často závisel střelcův vlastní život i životy spolubojovníků.

Střelec v obou rukou držel dva ovládací joysticky, jeden k otáčení koule a druhý ke spouštění palebného mechanismu kulometů. Nožní pedály na podlaze pak ovládaly zaměřovač mezi nohama a interkom, který sloužil jako jediná forma komunikace mezi střelcem a zbytkem posádky.

Rukojeti závěru byly umístěny příliš blízko střelce, aby je bylo možné snadno ovládat, a proto bylo k rukojeti přes kladky připojeno ovládací lanko. Dalším faktorem bylo, že ne všechny závady bylo možné odstranit natažením zbraní. V mnoha případech, kdy došlo k zaseknutí zbraně, bylo nutné, aby střelec zbraň znovu nabil, což vyžadovalo přístup do komory kulometu, avšak s ohledem na stísněné prostory byla taková operace mimořádně obtížná.

Malá okénka v kouli pak umožňovala střelci vidět pod letoun. Interkom byl zásadním prvkem, protože spodní střelec neviděl, co se děje nad letounem, a přebírat cíle svých kolegů mohl jen podle jejich pokynů. Malé rozměry kulové věže neumožňovaly umístit do ní další vybavení. V důsledku toho byl např. padák pro spodního střelce umístěn v trupu letounu poblíž vstupního poklopu.

Nebylo to příliš praktické místo, protože střelec musel otevřít poklop, vstoupit do trupu a připnout si padák - to vše často při různých poškozeních letounu, kdy tento hořel či padal do vývrtky. Kouli nemuselo být snadné opustit i za relativně klidného letu, protože tato byla ovládána citlivým mechanismem, který mohl být poškozen, a poklop se nemusel protnout s průlezem (to bylo možné jen v určité poloze). V případě, že byl letoun poškozen a byl vydán rozkaz k jeho opuštění, měl střelec kulové věže ze všech členů posádky nejmenší šanci na přežití. Existoval model padáku, který střelci mohli nosit připnutý na hrudi. Ten však ještě více omezoval jejich beztak ztížené podmínky pohybu. Na druhou stranu jim dával šanci opustit věž bez nutnosti vylézt napřed do trupu letounu.

U letounů B-17 pak bylo dalším problémem kulových věží to, že je nebylo možné zatáhnout do trupu. I když byly poškozené či zcela nefunkční, věže stále trčely ze spodní části letadla a představovaly tak zbytečnou zátěž a zvyšovaly bez užitku odpor vzduchu. Bylo však možné je před nouzovým přistáním odhodit.

Spodní věže také ztěžovaly bezpečné přistání letounu. Bylo velmi důležité, aby střelec kulové věže nastavil při přistání správnou pozici, jinak by koule zbraněmi narazila na zem dříve než podvozek. Věž měla být vodotěsná, ale nebyla zcela, a pokud se střelci před nouzovým přistáním na vodní hladinu nepodařilo věž včas opustit, měl vážný problém. V případě B-24 vyžadovala konstrukce příďového podvozku, že bylo možné věž do trupu zatáhnout, což obecně šance střelce na přežití poněkud zvyšovalo.

Básník Randall Jarrell, který sloužil v americkém armádním letectvu, popsal nebezpečnou povahu práce střelce kulové věže ve své básni Smrt střelce kulové věže následovně: 

„Z matčina spánku jsem propadl státu,
a choulil se v jeho břiše, až mi zmrzla mokrá srst.
Šest mil od země, vysvobozen ze snu o životu,
probudil se do černého flaku a noční můry stíhací.
Když jsem zemřel, vyplavili mě z věže hadicí.“

Zdroj: warhistoryonline

 Autor: Petr Žák

Komentáře

Béďa

03. 06. 2022, 13:10

to Jan
hlavní vliv na anizeni poctu ztrat pri dennich naletech melo zavedeni P51, ktery byl schopen doprovazet bombardery po celou dobu letu a previsoval, resp. se vyrovnal vsem nem. pistovim stihacim letounům.

U Britů byl hlavni problem v tom, ze vetsina posadek utocici letoun ani nezahledla, tzn. problem byla detekce. Uz jen nasazeni vezi RoceRice na konci r.44 znamenlo snížení ztrat o 20%, ale nebyl to dusledek pouzit 12,7mm kulometu nebo intuitivniho nového systému ovládání této věže, kam střelec pohl zaměřovačem tam nasledovali hlavne kulometů, ale velmi dobry vyhled...
Game changer mohl byt radiolokační zaměřovač AGLT ale nebyl nasazen masově. Jinak pri nocnich střetech, ktere byly na malou vzdalnost, preferovali strelci razi 7,7 pred 12,7, a to z důvodu pravděpodobnosti zasažení cíle, kdy 4 Browningy na puskovy naboj zasipaly utocici stíhačku mrakem střel, navic Lancaster mel pro zadni věž munici pro cca 60s nepretrzite strelby... u M2 se strelec musel spolehat na nahodny zasah a navic mu dosla munice rychleji.

Zcela nově měl obranou vyzbroj koncipovanou Vickers Winsor, kdy strelec v zádi vybaveny radiolokacnim zamerovacem, v kvalitne pancerovem stanovisti se super vyhledem, měl mít k dispozici i podobný systém jako v B29 a ovladal dve střeliště umístěná v gondolach motorů, kazde s dvojici 20mm kanónů...

Jan

01. 06. 2022, 23:10

Práce těch střelců byla velmi nebezpečná, ale na druhé straně měly díky tomu americké bombardéry zajištěnou lepší ochranu než ty britské. Absenci dolního střeliště Němci velmi chytře využili nasazením nočních stíhačů s kanony "Schräge Musik". Nemluvě již o tom, že Britové u bombardérů do konce války používaly kulomety ráže 7,62mm!

nobody

01. 06. 2022, 17:11

Tak pokial ide o nudzove pristatie na brucho, tak tam to niekto kontroval, ze ta veza tomu odolala

Czert

31. 05. 2022, 22:38

Pokud se neplwtu tak ze spodni veze umiraly cca 3x castwji nez kdokoliv jiny. Ale muzu si to pamatovat blbe, ale vyrazny rozdil tam byl.

Czert

31. 05. 2022, 22:36

Beda
Skutecne to statisticky tak krute bylo, ball gunners meli nejmensi sanci na preziti z cele posadky, at uz u b17 ci b24.
Je o tom i par videji na yt.

Béďa

31. 05. 2022, 20:59

to Czert: Jasně beru že v případě poruchy to byl problém, ale jen jsem chtěl říct, že to nebylo tak extrémní jak píše článek, ale to nic nemění na tom že to byli frajeři.

Czert

31. 05. 2022, 18:56

Beda
Ano, to ze statisticky byla nejmensi sance ze te zasahne kulomet ze stihacky ponekud halil fakt, ze te nejcasteji zabil ci zranil flak, ze pri nutnosti opustit letoun si byl vzdy posledni, kvuli zpusobu vystupu, cili nejvetsi sance ze zemres.
Stejne tak te mechanicka porucha kdy neslo otacet s vezi, nebo se trefit do prulezu byl rozsudek smrti pokud se z jakehokoliv duvodu porouchal ci selhal podvozek.. Atd.

Do te veze proste lezli lidi co meli posadku radeji nez svuj zivot, nebo proste kteri meli smulu ze se do one veze vesli.

alexa123

31. 05. 2022, 15:10

Let trval X hodín. Ak sa ten nešťastník potreboval vyčúrať prípadne vysrať tak ako to urobil?

Béďa

31. 05. 2022, 14:43

Jen pro doplnění:

Z pohledu zranění způsobeného nepřátelskou palbou stíhače byla spodní vež jednim z nejbezpečnějších mist v letounu, byla rotiz vetsinou mimo linii palby stíhače. Pancerovani chranilo strelce zezadu. Presnost palby vyrazne zvyšoval elektromechanicky zaměřovač co sám vypocitaval predstih a výrazně zlehcoval strelci zaměření...
Pri vzletu a pristani nebyly strelecke pozice obsazeny.

nobody

31. 05. 2022, 13:28

Ked uz, nenastupovali do toho v nepriestrelnych vestach, ale flak vestach.
Tzv. "nepriestrelna" vesta je urcena proti niektoremu druhu projektilov, kdezto flak vesta je urcena na ochranu proti crepinam.
Preda len v tych dobach uz stihacky Nemecka mali ako najslabsiu vyzbroj uz povacsinou 13mm gulomety, ktore sice dost slabsie, nez americky polpalcak boli stale prilis aj na modernu balisticku vestu. Zato crepiny lietaju o dost pomalsie, ale su najcastejsou pricinou zraneni.

jeroným

31. 05. 2022, 10:42

Ale stejně ti chlapi museli mít nervy ze železa. Zavřený v malý kouli s nulovou ochranou (vesta byla platná jak mrtvýmu kabát) a minimální šancí na opuštění místa v případě poruchy.

Jen si nejsem jistej, jestli dole byl střelec celou dobu. Podle mýho tam nastupoval až nad kanálem. Ale mohu se mýlit.

Vita

31. 05. 2022, 08:39

Malá oprava: Spodní střelecká věž typu Sperry A-13 (tz. „ball turret“), která se montovala na letouny typu Boeing B-17 Flying Fortress verzí E, F a G (ve verzi Briggs-Sperry A-13A2; verze Sperry A-13 se montovala na stroje typu Consolidated-Vultee B-24 Liberator verzí H, J, M a N, upravená jako zatahovací).
Sparrow je vrabec, ale ne spodní střeliště :sunglasses: