Tento článek plynule navazuje na předchozí I. díl a II. díl, který popisuje první dny expedice Kurland-Kessel.

Foto: Sen každého hledače

Paulův den

Než jsem se toho pátku 13. vypakoval, bylo již dávno po obědě. Lákaly mne prostory, kde bojovala a později také kapitulovala 30. pěší divize. Stačilo objet některá pečlivě natipovaná místa. Prvnímu místu jsem dával největší šanci. Kousek od jednoho nádraží, v týlu armády, byl jeden starý lesík, kde něco prostě muselo být. Lesík pěkný, bez děr, ale také bez nálezů. To přeci není možný, že tady nic není. Nic než nic. Tak rychle na další flek. Přístup tam byl velmi problematický. Šlo o velký ostroh nad řekou, kde fronta stála od 28. 11. 1944 až do kapitulace 8. 5. 1945. Došlo zde k několika bezúspěšným pokusům o průlom. Nedával jsem tomu moc šancí, neboť kde jsou okopy, je vše totálně prokopané, ale neztrácel jsem morál. Asi 300 m v předpolí HKL (hlavní bojové linie) stála kdysi stará hájovna, o kterou se sváděly prudké boje.

Psali jsme:Zákopy změnily tvář války během 1. světové války. Na Ukrajině jsme svědky jejich renesance

Z pracně získaných materiálů 30. I.D. jsem k těmto událostem našel tyto informace: „Nepřítel soustředil na břehu říčky velké množství vorů, pontonů a rychle zhotovených mostků. V krátkém čase překonal úzkou vodní překážku. Na německé straně opět chybí munice k tomu, aby bylo možno tyto přípravy narušit a ochromit přísun posil. Odpor jednotky I. praporu 6. granátnického pluku, který se pokouší zastavit útok východně od lesa, končí po hodiny trvajícím boji porážkou. Po zásahu do hlavy padá do rukou nepřítele velitel 1. roty por. Waßmund. Jen 2. rota pod velením Ofw. Passowa drží dále své pozice. Proniknuvší nepřítel se nakrátce zmocňuje hájovny na kraji lesa, je ale vzápětí proti-útokem vedeným štábem praporu pod velením Kdtr. Maj. Franckem opět odražen. Boje ve stejné intenzitě v tomto prostoru pokračují den za dnem. Nepřítel zde do kapitulace nedosáhl žádného rozhodujícího úspěchu."

No a pak se tam nejeďte podívat. Když vidím in natura tato místa, je mi jasné, že jen na zběžný průzkum bych potřeboval minimálně týden. Vyrážím alespoň na krátký průzkum. V místě bývalé hájovny není po lotyšských kolezích ani stopa. Zato nějaké stopy po bojích tu jsou, není tu kopáno, tak si to nechám na potom a vyrážím k asi 300 m vzdálené hlavní bojové linii. Přicházím do lesa, kde začíná polní opevnění v rozsahu, který jsem ještě neviděl. Bunkry, okopy a zase bunkry. Nesrovnatelně mohutnější polní opevnění než například na Dukle. Tentokrát již vidím i stopy po hledačích – pochopitelně. Takový komplex se nedá přehlédnout, i když je to zcela utopeno v lese. Vzhledem k rozsahu opevnění a důkladné těžbě hledačů se nezatěžuji nějakým důkladným hledáním. Jen jsem v rychlosti zmapoval tuto část a hurá na další flek. Na toto dnes prostě není čas. Naše partička nabírá síly na další den a je jen na mé maličkosti, abych na něco kápnul.

Je již po 17.00 a přímo po cestě k našemu hotýlku mám ještě jeden poslední tip na dnešní den. 30. I.D. byly totiž po kapitulaci přiděleny dva prostory ke složení zbraní. Jeden z nich je přímo přede mnou. Vyrážím po jedné staré cestě, kde nacházím další nezahrabanou díru po nějakém místním kolegovi. Znechuceně uhýbám do úvozu, pryč od všudypřítomných děr.

Asi tři metry od této díry chytám silný signál. Je to blízko cesty, asi nějaký bordel ze stavby, říkám si. Po vykopnutí prvního drnu je všechno jinak. Vidím hrst německých nábojů 7,92 x 57 mm. Tentokrát zaměřuji místo pořádně. Je to signál zhruba 1 m široký a cca 4 m dlouhý. Že by to přeci jen přišlo? Rozšiřuji místo a kopu. Munice, tisíce nábojů volně sypaných v nábojových páscích, nábojové pásy plné i prázdné. Asi po hodině házení patron lopatou narážím na pochvu z bodáku. Potvora nejde ven, je tam i bodáček. Pořádně jsem s ním zalomcoval, až mi pochva zůstala v ruce a já zírám na čepel bodáku trčící ze záplavy munice. Je v netknutém nádherném stavu.

Psali jsme:Richard Marcinko - Muž, který založil elitní SEAL Team 6 a ukradl kódy k americkým jaderným hlavicím

Foto: Naleziště velkého množství německých bodáků a další výstroje

Sedím, pokuřuju a stále nevěřím. Jak tohle mohli místní frajeři přejít? Po tomto potvrzení své neomylnosti volám povaleče na hotelu, že to konečně máme a ať sebou švihnou, jestli si chtějí taky užít. Než padla tma, vytahal jsem asi 15 bodáků, zásobníky z kde čeho, různých dílů na zbraně dlouhé i krátké. Zarazilo mne, že tam nebylo nic z osobní výstroje a ani žádné větší kusy ze zbraní. Pouze drobnější díly. Tak snad zítra. Už jsem mlel z posledního, tak jsem místo zamaskoval a vyrazil na hotel.

Těžba bodáků

Ráno jsme samozřejmě nemohli dospat a po schodech jsme seběhli jak laňky. Naházeli jsme výstroj do auta a ve třech vyráželi plni nejšílenějších očekávání na místo X! To místo se nacházelo v blízkosti velmi málo frekventované silnice, ale i tak jsme nechtěli, aby nás někdo viděl. Nemohli jsme vědět, kolik děr budeme kopat a co vše tam bude. Taky by bylo samozřejmě velmi kontraproduktivní, kdyby se o nás náhodou dozvěděl nějaký další hledač a naši bonanzu nám vybral. Rychle jsme tedy vyložili potřebnou výstroj a proviant za přilehlé roští, aby nemohlo být ze silnice vidět, a Paul ukryl auto na další louku za stromy.

Pak nám ukázal díru, kterou včera kopal. Dobře ji zamaskoval. Rychle jsem se proběhl s Deusem v okruhu několik metrů, abych osondoval, kolik dalších potencionálních děr nás čeká. Vyskočilo dalších pět signálů, nad kterými detektor řval ještě metr nad zemí, a bylo jasné, že to budou další jámy napěchované německým matrošem.

Foto: A začlo se to na nás valit

Pustili jsme se tedy do kopání již načaté jámy. Já to vzal z jedné strany, Jarek z druhé, abychom si nepřekáželi. Paul se posadil nad nás do trávy. Zapálil si jedno ze svých posledních cigárek, vzal do ruky kameru, spokojeně se uculoval a bavil se naším nadšením. Začaly lézt první věci. Nejvíce bylo nábojnic mauser, které nám ztěžovaly práci, protože se v nich dost špatně kopalo. Ale pak během chvilky konečně vykouklo prvních pár bodáků. Tahali jsme je jednotlivě, po dvou, po třech, prostě tak jak se zrovna ukázaly v díře a jak nám přišly do ruky. Katastrrróóófa, padalo každou chvilku z Jarka a pak jsme to s Paulem se smíchem začali používat také. Plynové masky, zásobníky do MG a ZB26, čištění k puškám mauser, mejdlíčka k maskám, díly k MG, občas nějaký prohnilý granát, německé nářadí a hlavně bodáky a zase bodáky, no prostě pro nás spousta parádního harampádí. No byli jsme zkrátka jak Alenky v říši divů. Občas jeden z nás jen zvolal: „Autooooooo!" a hned jsme se všichni letěli schovat se za křoví a po chvilce zase hurá do práce. Střídali jsme se, a i když bylo pěkné vedro a slunce pořádně pralo, nebyla na nás znát únava. Další a další přívaly nálezů nás stále nakopávaly energií. Objevili jsme také několik skleněných ampulí, o kterých jsme se domnívali, že jsou to nějaké lékařské ampule. Paulovi se to, ale moc nezdálo. Dávali jsme je opatrně stranou, aby se nerozbily.

Test plynem

Díra už byla dostatečně rozšířená, a tak jsme se tam vešli už všichni tři a nemuseli se střídat. Já měl levý kraj, Paul střed a Jarek úsek napravo. Vesele si kopu a tahám předmět za předmětem. Najednou jsem však nemohl popadnout dech, nic jsem neviděl a svalil se na záda. Chvilku jsem nechápal co se děje. Ale už jsem se mohl nadechnout a snažil se pomalu a zhluboka dýchat. „Ty vole, co děláš??? Seš v pohodě???" ptal se mě Paul. „Ty krávo, asi mně tam rupla ta ampule!" odvětil jsem a snažil se promnout si oči. Rozmazaně jsem viděl ty dva chasníčky, jak stojí v díře a pozorují mě. Naštěstí jsem se mohl posadit a napít se. Hned bylo lépe. „Hmmm, tak to by asi mohl být éter a nebo nějaký jiný svinstvo!" V tu chvíli se otočil vítr a poslal kolegům také pěknou dávku. Oba okamžitě vyběhli z díry. Obsah z ampule se neustále držel v jámě a nechtělo se mu vyprchat, takže jsem dostával neustále malé dávky a do toho jako na potvoru rupla další ampulka, čemuž se prostě nedalo zabránit. Dnes už víme, že to byly ampule s těkavou látkou, která imitovala bojové plyny a která se používala k testování těsnosti plynových masek. Jednalo se o tzv. Reizkörper(glas) a byly plněny dvěma druhy náplní. Náplň tvořilo 15 gr. methyl-bromacetátu nebo 13 gr. bromomethyl methyl éteru. Součástí ampule byla i zápalnice, která tu ve všech případech chyběla. Vojáci se nahnali do malé místnosti a zapálila se zápalnice. Kdo si špatně nasadil masku nebo ji měl vadnou, tak to na něm bylo hned vidět. Je velmi pravděpodobné, že tyto ampule tu byly použity i v boji. Tyto „vitamíny" ve skle i po desítkách let fungovaly znamenitě!

Foto: Německé ampule s těkavou látkou

Kopání pokračovalo dále a už jsme se dostávali na dno díry a blížil se konec této jámy, respektive jejího obsahu. Nálezy už tvořily pěknou hromadu, a tak jsme je čas od času odnesli schovat za křoví do bezpečí, aby je nikdo z projíždějících neviděl. Stále jsme doufali, že se konečně objeví něco z osobních věcí, ale skladba nálezů byla již taková monotónní – hlavně bodáky v pochvách. A to už jsme zase začali žertovat, že je snad už ani nebudeme brát. Mě potěšil nerezový pás do MG, jednalo se o variantu, kterou nejčastěji používaly jednotky Kriegsmarine. Později mně zabralo více než 4 hodiny, než jsem ho zbavil nábojů, ale stálo to za to – je jak nový! A najednou byl konec. Prokopáno až na dno a vytažena poslední věc. Odnosili jsme nálezy do bezpečí, a i když bylo nasnadě pustit se do kopání další jámy, bylo nejprve třeba dobře zahladit stopy, to je přece pravidlo každého slušného hledače! Byla to pěkná fuška, ale během půlhoďky bylo důstojně uklizeno a to, co mělo zůstat v zemi, bylo pohřbeno na samotném dně.

Další krátery

Rychlé občerstvení a Jarek hned zaměřil další díru. Dle signálu byla o poznání menší, cca metr na metr. Věci v ní byly také uloženy mělčeji a během necelé hodiny bylo vše venku včetně úklidu. Skladba nálezů byla v podstatě jak přes kopírák z první díry. V největším zastoupení byly opět bodáky v pochvách. A z nejzajímavějších nálezů byla plnička pásů do MG a protitanková magnetická mina, kterou jsme samozřejmě nebrali. Opět rychle zaházet, zahladit stopy a odnést nálezy do bezpečí. Tahle jamka byla díky velikosti o něco chudší, ale čekají nás další čtyři velké signály, takže se ještě nakopeme věcí dost a dost.

Přesouváme se o pár metrů dál, kde je jasně vidět obrys prohlubně a detektor na tomto místě opět vydává signál na velké ploše. Jasná jáma plná věcí. Jenže hned na vrchu narážíme na nějaký velký kámen a během pár okamžiků zjišťujeme, že se jedná o velký kus železobetonu, který s tím, co hledáme, nemá nic společného. Škoda.

Je třeba si spravit chuť a dodat další energii. Načínáme další jámu, hlína lítá na všechny strany a už lezou první nálezy. Nářadí k MG, součástky z téže zbraně. Paul nachází panáka vyrobeného z flakové mosazné nábojnice 20 mm. Máme tak mustr pro naše panáčky, které chceme vyrobit na památku naší expedice. Vylézají další ampule a také nám další dvě ruply. Plynové masky v pouzdrech, čištění k puškám a samozřejmě bodáky, bodáky a bodáky! Osobní věci stále nikde. S touhle dírou jsme si hráli něco přes hodinu a stále jsme plni elánu a doufáme v objevení dalších jam, kde už konečně budou známky a odznaky!

Foto: Zajímavých nálezů bylo opravdu požehnaně

Další díra byla opět směsí železobetonu a to byl už prostě konec tohoto místa. Následovalo vytahování bodáků z pochev, byli jsme prostě zvědaví, v jakých stavech jsou. Paul vždy opatrně poklepal sekerkou a pak jen s Jarkem proti sobě zabrali a bodák byl většinou během pár vteřin venku. Některé měly čepel v brynýru, jiné byly orezlé, ale po vyčištění budou velmi pěkné. Otevírali jsme také plná pouzdra od plynových masek a kastlíky s náboji do MG, ale bohužel překvapení se nekonalo. Až v jednom kastlíku na nás vykoukl německý granát, který byl celý ze dřeva. Moc pěkná věc, která se jistě nenachází každý den. Ještě jednou jsme se pokochali hromadou nálezů a začali vše nakládat do auta. Rychlou poradou jsme se dohodli na dalším postupu a pustili jsme se do průzkumu okolí. Někde to tu přeci ještě musí být!!! I když jsme byli dle mého názoru velmi důslední a celé okolí jsme pročesávali systematicky, nedařilo se nám nalézt pokračování.

Zahrada

Pomalu se chýlil závěr dne a začínala být znát i únava. Byl jsem už poměrně daleko od místa nálezu prvních děr. Dostal jsem se na zahradu, respektive do místa, kde dříve byla velká zahrada patřící k rozpadlému domu. Na konci zahrady byl majestátný dub a pár metrů před ním se do sluchátek ozval opět signál jako hrom, po velké ploše. No prostě klasický „dírák". Kolegové byli daleko, a tak jsem jim do vysílačky sdělil polohu a pustil se do kopání. Dobře se kopalo, a tak jsem po chvilce asi v půlmetrové hloubce narazil na jakousi železnou bednu. Ležela ideálně naplocho a mně se okamžitě rozbušilo srdce napětím a do mozku putoval proud adrenalinu. Rozšířil jsem jámu a čekal na příchod kolegů. Když jsem začal vytahovat bednu vypadající spíše jako kufr, byl už Paul s Jarkem u mě. Vše vypadalo nadějně až do chvíle, kdy jsem bednu od protitankové talířové miny začal zvedat a byla podezřele lehká. Otevřel jsem ji a bohužel byla v ní jen načechraná zemina a po vysypání se objevila pouze jediná malá lékařská ampulka. Signál pokračoval, a tak jsme společně začali kopat. Objevovaly se jen většinou prázdné bedny na munici atd. V díře byly i zbytky ostnatého drátu a nám bylo jasné, že se jedná o věci, které zde zřejmě majitel domu po válce posbíral a možná využil okop, do kterého vše naházel a zahrabal. Jediné dvě věci, které jsem vydoloval a které stály za zmínku, byly granátomet bez hlavně a nožička od MGéčka, ale ty vydala jáma až následující den při pokračování, jelikož dnes už jsme neměli čas ani sílu vše řádně dohledat.

Doma jsme ještě stihli vše vyložit, rozdělit a pečlivě zabalit. Hromada nálezů, které jsme měli hned naproti recepci uloženou na podlaze, se utěšeně rozrůstala. Večer jsme u grilu popili, dobře se najedli a rozloučili se s Jarkem a Patricií, kteří museli následující den domů. Naší české posádce zbývaly už jen dva dny. Pak už jsme se jen uložili k zaslouženému spánku.

Foto: Vytažené německé bodáky K98

Po předchozím dni plném kopání se nám nechtělo moc vstávat, a tak jsme si trošku přispali. Poté jsme se ještě vypravili do míst včerejšího nálezu. Já se pustil do dokopání jámy, kterou jsme už včera nestihli dokončit. To nejzajímavější jsem již zmínil a Paul hledal v okolí. Nalezl pouze článek z pásu ruského tanku T34, který mně věnoval do našeho redakčního muzea. Nic dalšího zajímavého tam však nebylo a skutečně vše nasvědčuje tomu, že se jedná o úklidovou jámu všemožného bezcenného harampádí po německé armádě, které zdejším obyvatelům nebylo k ničemu. O pár metrů dál signál pokračoval v pěkné délce. Jámu jsem jen načal, a když jsem viděl opět stejnou skladbu věcí, tak jsem dále nepokračoval. Neměl jsem nějak už sílu anebo spíše chuť se do toho pouštět. Možná si řeknete, jak jsme to tam mohli nechat nedokopané, ale tak jsme to prostě cítili. Nicméně to není jistě naše poslední výprava, a jestli nás někdo nepředběhne, chtěl bych toto místo ještě pro jistotu otevřít. Osondoval jsem přes rádio, kde je Paul, a dostal jsem info, že je asi 500 metrů vzdálen a že také kope nějaký větší signál a že by to mohla být nádrž z motorky. Vyrazil jsem tedy k němu, abych to natočil, a skutečně se ze země vyloupla nádrž z německé motorky NSU, ale kolem jsme již nic dalšího zajímavého nenašli. Ten den jsme zkoušeli ještě pár míst v okolí, ale už bez větších úspěchů, ale někde to tam na nás ještě čeká. Tím jsem si jist. Uvidíme, co má Paul ještě za trumfy v rukávu, respektive v knihovně.

S Andrejem

Poslední den jsme vyrazili na hledání s Andrejem a jeho kolegou. Paul měl již delší dobu vytipováno jedno místo a prostě jsme to chtěli zkusit. Bylo to poslední bojiště 290. pěší divize, která v tomto prostoru 8. 5. 1945 kapitulovala. Jednalo o tzv. HKL – Hauptkampflinii – hlavní bojovou linii, která vedla převážně hustými lesy a močály. Andrej byl opět překvapen našimi znalostmi, neboť tohle místo neznal. Bohužel podle stop ho znalo plno jiných hledačů. Opět bunkry prokopané až na dno a všude kopáno, kopáno a zase kopáno. Nálezy zde musely být parádní. Bunkry měly krásně zachovalou výdřevu, vše je zalito dodnes vodou, pro místní kopáče ovšem žádný problém. Dále zde zřejmě bylo sestřeleno letadlo Il 2. Našel jsem z něj kolo a nějakou zavírací klapku. Lotyšské kolegy to zde moc nebavilo, ale myslím, že se sem ještě někdy vrátíme. Nalezli jsme zde i trojici rozbořených domů, kde dle našich informací byl s největší pravděpodobností německý štáb.

Další místo k hledání vybral Andrej. Už zde prý v minulosti něco našli, ale ať nečekáme zázraky. Bylo to jen pár kilometrů, a tak jsme to vyrazili zkusit. První signál hned pár metrů od auta a už jsem v ruce držel štítek na kroužku od nějaké německé techniky nebo klíčů od vozu. Jenže dál už krom běžného šrotu nebylo nic, a tak jsme alespoň opět viděli pečlivě prokopané bunkry, jeden vedle druhého.

S Andrejem jsem se pak ještě zastavil u nás, kde si naložil pár článků z pásu německého tanku Panther, které jsem s ním vyměnil za nějaké odznaky a známky, které rozšíří sbírku našeho muzea. Rozloučili jsme se s kolegy, dali si spršku a vyrazili do civilizace na jídlo a menší nákup. Ať také něco přivezeme našim blízkým. A večer jsme jen udělali rychlou předodjezdovou přípravu a dohodli se, že ráno ještě vyrazíme na kratší hledání, odpoledne zabalíme a večer tradáááá.

Defekt

Ráno jsme trošku přepracovali plán. Jelikož pršelo, tak jsme se rozhodli nejprve sbalit všechny věci, naložit je do auta a pak vyrazit podle počasí na malou dohledávku dílů z německého flaku 20 mm. Auto by od nás stálo jen pár metrů, a tak bychom se nemuseli bát o věci. Jenže po tom, co jsme dle mého hrubého odhadu naložili asi tak 400–500 kg nálezů, se ukázalo, že levé zadní kolo je nějaké poloprázdné. Koupili jsme tedy speciální sprej a doufali, že vše bude OK. Hledání jsme zavrhli. Dokončili jsme přípravy na odjezd a pomalu se vydali na cestu. Vše ubíhalo v pohodě, až na litevské dálnici se začal ozývat nějaký podezřelý zvuk. Bouchlo nám kolo, zase fiskalizacija! Naštěstí to bylo těsně před čerpací stanicí, kde jsme stejně potřebovali natankovat. Rezervu jsme měli samozřejmě v té nejspodnější vrstvě, a zatímco Paul v dešti povoloval bouchlé kolo, já se ji snažil vydolovat. Vše jsme zvládli bravurně skoro jak technici F1. Pak už vše probíhalo v pořádku. V Polsku ale byla policejní razie, kde pod podjezdem několikaproudové silnice uzavřeli oba směry a nikdo nesměl bez kontroly ven. Byla tam kriminálka, kukláči, psovodi a dokonce i polská televize. My jen čekali na reakci policistů, až otevřou naše auto. Nevezli jsme nic nebezpečného, ale po tom, jak jsem se snažil vydolovat rezervu, to vypadalo v autě, jak kdyby nám tam něco vybouchlo. Bělorusům stojícím u krajnice vyházeli věci z vozu a dokonce začali rozebírat tapecírung na dveřích atd. Zřejmě nějaká vytipovaná akce. Nás si jen zběžně prohlédli a Paul musel dýchnout do balónku. Dál jsme už pokračovali tlačeni polskými a litevskými kamiony po děrovaných cestách až do naší vlasti.

Bylo to opět super, skvělé zážitky, které v nás zůstanou navždy, a i něco z nálezů stálo za tu dálku. Každopádně už nám v hlavách vrčí příprava další expedice...