Společnost Lockheed po počátečních úspěších svého typu Hudson v operační službě u RAF zahájila práce na modernější verzi, která vycházela z civilního dopravního letadla Model 18 Lodestar. Návrh byl důkladně prostudován Britskou nákupní komisí, která následně objednala 675 kusů. První stroj poprvé vzlétl 31. července 1941. Během zkušebního letového programu neobjevily žádné závažné problémy a sériová výroba byla zahájena v závodě Vega.

Nový letoun, pod britským označením Ventura B.Mk.I, se od Hudsonu odlišoval širším trupem zároveň prodlouženým o 16 %, motory Pratt & Whitney R-2800-S1A4G o výkonu 1491 kW (2000 k) a skutečným spodním střelištěm pro dva kulomety ráže 7,7 mm. Díky rozměrnějšímu trupu a výkonnějším motorům bylo možné do vnitřní pumovnice umístit až 1134 kg bomb. Navíc byla dostatečně dlouhá, aby se do ní vešlo torpédo. Pod křídla vně motorových gondol bylo možné zavěsit dvě přídavné odhazovatelné nádrže, dvě 227kg bomby nebo dvě hlubinné miny.

Foto: Tato PV-1 nese celobílé zbarvení, které se obvykle používalo pouze nad severním Atlantikem. Díky tomu je černá barva odledovacích zařízení ještě zřetelnější.

Psali jsme:První sériové vrtulníky Mi-28NM pro ruské vojenské letectvo

Britové s Venturami počítali jako s potenciální náhradou Blenheimů Mk.IV pro noční rušivé nálety. Dodáno bylo 188 Ventur B.Mk.I a 160 Ventur B.Mk.II, zbývající objednané stroje byly převedeny k USN a RCAF. Ventura Mk.II se lišila změnou civilních motorů R-2800-S1A4G za vojenskou verzi R-2800-31. Z dalších záměrů v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu se ale ne všechny dočkaly realizace: Ventura B.Mk.IIA byla tatáž jako B.Mk.II, a Ventura B.Mk.IV byla denní bombardér USN s označením PV-1. Žádná z nich nebyla dodána stejně jako Ventura GR.Mk.III, která měla motory Wright R-2600-13 Cyclone místo obvyklých motorů Pratt & Whitney. Pronájem 550 kusů GR.Mk.III v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu byl zrušen. Verzí, která se dostala do výzbroje RAF, byla Ventura GR.Mk.V. Vycházela z hlídkového bombardéru PV-1 pro USN, ale byla upravena pro průzkum u Coastal Command. Bylo dodáno 228 kusů.

Foto: Během války letadla amerického námořnictva zřídka nesla výrazná sériová čísla, ačkoliv „47“ na kormidlu této PV-1 může byt posledním dvojčíslím. Tento stroj má neprosklenou příď letadel přímo objednaných a nepřevzatých ze zakázky RAF. Všechny mohly nést odhazovatelné přídavné nádrže o objemu 568 nebo 1136 l

Ventury B.Mk.I začaly přicházet v květnu 1942 k 21. Sq. Bommber Command RAF. K první bojové akci došlo 3. listopadu 1942. Během tohoto a následných denních náletů se ukázalo, že nové bombardéry se pro tuto roli příliš nehodí. Následně byly stroje již sloužící u bojových jednotek, 464. Sq. RAAF a 487. Sq. RNZAF, přesunuty pod označením Ventura GR.Mk.I ke Coastal Command RAF, nebo se používaly k výcviku osádek, pro transportní lety a meteorologické úkoly (u 519. Sq. ve Wicku a 521. Sq. v Langhamu). Krátce koncem roku 1943 použila 624. Sq. v Alžírsku Ventury Mk.II pro výsadky agentů a zásob pro hnutí odporu v Itálii a jižní Francii.

Ventury GR.Mk.V létaly z různých základen na Blízkém východě. První bojovou akci uskutečnila 13. Sq. z Tuniska, ale hlavními uživateli byly 500. Sq. RAF, 459. Sq. RAAF, 17., 22. a 27. Sq. SAAF. Tyto perutě se věnovaly především leteckému hlídkování, ale zapojily se i do některých protilodních útoků a náletů na letiště.

Psali jsme:Ochránce Moskvy: Suchoj Su-9 "Fishpot B"

Foto: Námořní hlídkový bombardér Ventura GR.Mk.V od Coastal Command. Toto letadlo nese pod křídly přídavné nádrže

Se zrušením britských zakázek začaly Ventury sloužit u USAAF, původně jako B-37, což vycházelo z označení výrobce, následně změněného na B-34A Lexington. Převážně se používaly pro hlídkovou činnost nad mořem. Navíc, menší množství bylo dodáno jako B-34B pro výcvik navigátorů. V roce 1942 USAAF objednalo 550 kusů nové verze pod označením O-56 s motory Wright R-2600-31 Cyclone 14 o výkonu 1268 kW (1700 k). Měly sloužit jako pozorovací a průzkumné, ale před zrušením objednávky jich bylo dodáno pouze 18 a následně přeznačeno na B-37.

Dvě zrušené zakázky by mohly vzbuzovat dojem, že pro Lockheedův Model 37 se nenajde další využití, ale v tomto případě to neplatilo. Ke konci roku 1942 USN zabralo 27 B-34 určených na základě Zákona o půjčce a pronájmu stále ještě pro Velkou Británii a ty byly zařazeny do služby pod označením PV-3. Používaly se pro výcvik a seznámení osádek s tímto typem během přebírání prvních větších dodávek letadel, která byla ve výrobě pro USAAF pod označením B-34 a pro USN jako PV-1. Po zrušení zakázek ze strany RAF a USAAF na B-34, případně O-56 byla veškerá výroba přesměrována ve prospěch USN, včetně strojů, které byly dále poskytovány zahraničním uživatelům podle Zákona o půjčce a pronájmu.

Foto: Zvětšená křídla a ocasní plochy u PV-2 Harpoon až na vzlet a přistání zhoršily letové vlastnosti. Na druhou stranu umožnily nést vyšší naklad. Na snímku první stroj během zkoušek u Vega Aircraft v Burbanku

První PV-1 pro USN byly dodány v prosinci 1942 a byly zařazeny do služby u VP-82, kde nahradily PBO-1 (Hudsony), které byly na podzim 1941 zabaveny z dodávky určené pro Velkou Británii. USN zakoupilo přibližně 1600 PV-1, z nichž 388 bylo na základě Zákona o půjčce a pronájmu předáno Velké Británii. Některé z PV-1 USN byly upraveny na průzkumné, PV-1P. USN 30. června 1943 objednalo novou verzi, pod změněným označením PV-2 Harpoon. V podstatě zůstaly vzhled, uspořádání letadla a pohonné jednotky shodné se starším Modelem 37, ale v několika ohledech došlo ke změnám: Rozpětí křídla se zvětšilo o 2,87 m, čímž narostla nosná plocha na 63,73 m2. Další úpravy zahrnovaly zvýšení zásoby paliva, zvětšení směrových ocasních ploch a zesílení výzbroje. Základní hlavňová výzbroj sestávala z pěti pevných kulometů ráže 12,7 mm v přídi a po dvou kulometech stejné ráže ve spodním střelišti a horní střelecké věži. Do pumovnice bylo možné zavěsit až čtyři pumy po 454 kg a další dvě obdobné na vnější závěsníky. Poslední sériová verze, PV-2D, které bylo postaveno 33 kusů, měla zesílenou výzbroj v přídi na celkem osm kulometů ráže 12,7 mm.

Objednáno bylo celkem 500 PV-2. První dodávky k perutím USN byly zahájeny v březnu 1944. Jedním z cílů zvětšení plochy křídla u této verze bylo získání dalšího prostoru pro integrální palivové nádrže, ale objevily se obrovské obtíže při zajištění jejich nepropustnosti. Prvních 30 vyrobených letadel bylo staženo ze služby a integrální nádrže ve vnějších křídlech byly zablokovány. Letadla se potom používala pod označením PV-2C k výcviku. Problémy s netěsnícími nádržemi ve vnějších křídlech byly v dané době nevyřešitelné a všech zbývajících 470 sériových PV-2 mělo uvnitř integrálních nádrží instalováno samotěsnicí palivové články.
PV-2 sloužily především v Tichomoří jako hlídkové a bombardovací. Porážka Japonska znamenala jejich stažení z první linie. Avšak dále je využívaly záložní jednotky USN ještě několik let po skončení války.

Technická data Lockheed B-34A Lexington

Rozpětí (m): 19,96
Délka (m): 15,67
Výška (m): 3,63
Nosná plocha (m2): 51,19
Hmotnost prázdného letounu (kg): 7836
Vzletová hmotnost (kg): 12 360
Max. rychlost ve výšce 4700 m (km/h): 507
Cestovní rychlost (km/h): 370
Dostup (m): 7315, dolet (km): 1529

Výzbroj tvořily dva pevné kulomety ráže 12,7 mm v přídi a šest pohyblivých kulometů ráže 7,62 mm v přídi, na hřbetě a spodku trupu. Nosnost činila až 1134 kg pum.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue