Mirka Pašková, s níž se přátelíme již od vzniku portálu ARMYWEB.cz, větu „Nemám ráda klienty, kteří zemřou“ prohodila mezi řečí, když jsme domlouvali nová kola dražeb speciálních dřevěných vlajek pro veterány na portále ARMYBURZA.cz. Jedna z vlajek se dražila pro veterána s ALS (Amyotrofická laterální skleróza), tak jsem pochopil, že si potřebuje popovídat. Nakonec jsme se domluvili, že je to vhodné téma pro rozhovor. Jsou Vánoce a riskujeme, že to nikdo nerozklikne. Ale kdy jindy? Právě v těchto dnech vyrážíme na „povinné rodinné návštěvy“, které se mohou stát i posledními. Konečně se taky zastavíme, rozjímáme, bilancujeme. Těm odvážným, kteří článek rozkliknou, snad dodá sílu i naději. Zejména pak veteránům.

Foto: Nedávno jsme přijali klienta, veterána, který má neúprosnou diagnózu. Vzali jsme tím s dobrovolníky na sebe i nějaký morální závazek, že mu budeme pomáhat až do konce. Připustit si to takhle dopředu je na palici. (ilustrační foto) | Spolek VLČÍ MÁKY

Chceš o tom vážně teď mluvit?

Psali jsme:Rusko nabídne Malajsii celou paletu bojových letounů včetně letounu páté generace Suchoj Su-57

Nechci, ale potřebuju. Nerada si pouštím do života smrt, asi jako každý. Jasně, smrt je přirozená a samozřejmá, dokonce i tak častá, jako život, to je statistika. Ale vytlačujeme ji jinam, jako by byla něčím nadpřirozeným, ojedinělým. Programově nerozklikávám příspěvky o úmrtí známých osobností na Novinkách, rychle scrolluju nad smutečními oznámeními na Facebooku. Až budou na Silvestra ve zprávách vysílat relaci „Tento rok nás opustili“, tak to ale překoukám, tiše vzdám hold.

Dobře, ale teď o tom chceš asi mluvit kvůli klientům, kterým v Mácích pomáháte. Někdo umřel?

Teď zrovna ne. Ale přijali jsme nedávno klienta, veterána, který má neúprosnou diagnózu. Vzali jsme tím s dobrovolníky na sebe i nějaký morální závazek, že mu budeme pomáhat až do konce. Připustit si to takhle dopředu je na palici. Vždycky jsem obdivovala lidi z paliativní péče, poprvé jsem se s ní setkala, když se rozjížděl mobilní hospic Cesta domů. Skoro před dvaceti lety jsem dělala rozhovor s jeho zakladatelkou Martinou Špinkovou a zírala na ni jako na zjevení. Otevřela mi oči, rozhodně jsem však nečekala, že ve své dobrovolnické dráze to budu řešit taky.

Je to pro tebe teď poprvé?

Psali jsme:Nová ikonická fotografie: Generál opouští Afghánistán jako poslední voják USA

Smrt klienta? To ne, mám za sebou už tři. O to víc mě to ale bere. Poprvé to nesouviselo s armádou, oslovil mě tehdy táta kluka v mém věku, kterému VZP nechtěla poskytnout moderní lék na agresivní liposarkom. V jejich úvahách nebyl perspektivní, protože se vědělo, že umře. Ale hrálo se o to, jak to oddálit a ten zbývající život zkvalitnit, protože měl maličký dítě, tak aby si ho mohlo trochu pamatovat. Podařilo se zkombinovat sbírku a mediální tlak. I tak, když mi jeho táta za čas napsal, že umřel, nedokázala jsem s ním už dál komunikovat. Zval mě na pohřeb, na kafe, k nim na chatu, chtěl mi poděkovat, ale já jsem od toho utekla.

Zmínila jsi tři. Chceš mluvit o těch dalších?

Potřebuju to. Právě proto, že s tím mám problém pracovat, v čemž asi nebudu sama. Absolvovala jsem nějaké semináře, načetla odbornou literaturu, ale na smrt se člověk stejně nepřipraví. Tak ta druhá záležitost, tu jsem srovnala s několikaletým odstupem. Ve 2018 se mi ozval první afghánský tlumočník, který měl být po osmi letech služby pro AČR odvezen do Česka v rámci přesídlovacího programu, jenže tehdejší ministr vnitra Chovanec to těsně před tím stopnul. Psala jsem o tom do novin, Jana Černochová interpelovala ne sněmovně, vše marné. Posléze mu umřel čtyřletý syn Amín. Utrpěl úraz, který – kdyby už bývali byli tady – by se nestal, anebo by ho přežil. Byl to můj první nezdar na poli charity a brala jsem si to za vinu. A zase od toho utekla, další rok a půl mu nereagovala na zprávy nebo jen dost úsečně.

A patří nakonec mezi ty tlumočníky, které jsi v srpnu 2021 zachránila?

Jo, to byla hlavní úleva. Ale bylo to těsně. Ti, kteří byli zachráněni, mi ještě pořád děkují, ale myslím, že měli jemu. On mi pořád psal – aspoň přehledy o situaci, přání k narozeninám, ke Dni učitelů, pochopil, že jsem se uzavřela, ale udržoval kontakt. Na jaře 2021 už mi psali i naši veteráni kvůli jiným tlumočníkům, co s nimi bude po stažení NATO. Takže jsem musela ten útěk od smrti jeho syna překonat a nějak se namotivovat k boji. Zaprvé mi znělo v uších heslo Jirky „Regi“ Schamse: „Kdybys byl třeba jediný, kdo může či umí udělat, co je třeba, musíš to udělat.“ To je nejlépe formulovaná morální maxima. Jenže jsem nevěděla, co dělat. A tak zadruhé – a to neříkám jako příspěvek do kampaně – jsem pořádala o konzultaci generála Pavla, ten mi dal dvě rady a já se jimi řídila. No ale pořád tam vláda několik tlumočníků nechává a bojím se, aby nezemřel někdo z nich. 

Chceš dál vyprávět také o třetím úmrtí spjatém s tvojí charitativní činností?

Díky, že mě vracíš na to, co potřebuju taky dostat ven. Filip. To byly počátkem prosince dva roky, kdy zemřel. A víc jak dva roky před jeho odchodem jsme mu pomáhali. Problém byl, že Filip sice za část svých trablů nemohl, ale rozhodně je umocnil, protože je utápěl v alkoholu. Když jsme ho vzali do programu Army Help, byl tři měsíce čistý. Pak se zase chytl blbý party, a to i v relativně bezpečném místě, kde všichni kolem něho skákali, aby mohl začít znovu. Když jsme pro něj konečně vysoudili peníze, místo aby si otevřel motorkářsko-veteránskou hospodu, o které snil, nalepili se na něj dva vyžírkové a těžcí notorici, kteří pak jedné prosincové noci nahlásili, že umrznul, když s nimi popíjel na nádraží. Zbitý?! Jeho platební karta u jednoho z nich, že prý ho poslal pro cigára?

A jak ses s tímhle vyrovnávala?

Rozdělila bych to do tří fází. V té první jsem tam jela, obešla svědky, dala si pár panáků, šla si popovídat s těmi šmejdy, kteří se váleli na tom samé nádraží, kde před pár dny umřel. Nic jsem jim neudělala, ačkoli jsem cítila strašnou zlost. Poskytla jsem pak maximum materiálů kriminálce, fajn chlapi, dělali na tom, ale na konci vyšetřování se mi omlouvali, že to nestačí. S tím jsem se smířila po pár měsících a nastoupila fáze, že jsem hledala chybu v sobě. To léto jsem ho už ukecala na léčebnu, přítel to tam zařídil, jenže Filip si to zase rozmyslel. Proti vůli pacienta to nejde. Snažili se setrvale i naši další dobrovolníci a jeho nejlepší kamarád, taky veterán, ale nedokázal to nikdo.

Ve třetí fázi jsem nějak přijala, že to byl jeho osud. A ty poslední roky nežil špatně, to místo miloval a zejména hřbitov, chodil tam na procházky. Několikrát říkal, že by tam chtěl být pohřbený, tak je. Měl pěkný pohřeb, vedl ho vojenský kaplan a byl tam i generál Opata. Je tam v dobré společnosti, jen pár metrů vedle leží hrdinové od Tobruku a z RAF, ale i další vojenské osobnosti. Letos jsme tam dali Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů a až opadne sníh, bude tam i informační tabule. Filipův kolega chystá vzpomínkový pochod.

Nechci tě trápit, ale když jsi v letech 2011 až 2014 pracovala na komunikačním odboru ministerstva obrany, přišla jsi do kontaktu se smrtí i dalších vojáků. To jsi snášela jako profesionál, nebo osobně?

Prožívala jsem to, ačkoli mě k nim nepojila osobní známost. Poznala jsem osobně hodně vojáků, psala si i s těmi, kteří byli zrovna v misích, kdyby to byli právě tito… Nevím, jak bych to rozdýchávala. Ale musela bych. I tak si první úmrtí vojáka pamatuju jako dnes, to byl Robert Vyroubal. Facebook AČR běžel pár měsíců, tak tam byli hlavně fanoušci armády a kondolovali, za to na Novinky.cz to byl humus, samé nadávky do žoldáků.

Zpět do té chvíle, tehdy jsem sdílela kancelář s člověkem, který už dvacet let psal všechny formální projevy a komuniké ministrům obrany. Přišla jsem ráno do práce a on už dělal na kondolenci ministra rodině Vyroubalových. Zalistoval knihovnou – v každé knize měl záložky u citátů domácích a světových osobností – co se může hodit. Nakopíroval je, rozstříhal a společně s odstavci z vlastního pera skládal na papír. Na proslov k 8. květnu je takový tvůrčí postup fajn, ale když to dělal pro rodinu padlého, zle jsem se na něj obořila, že je to neosobní. Dneska si myslím, že to byl u něj takový sebeobranný profesionalismus. Musel rychle napsat něco kvalitního, ne se sám dojímat.

Tohle jsi zažila vícekrát. Měnilo se, co dělá ten kolega, co ty?

Stačí si porovnat seznam padlých s dobou, kdy jsem pracovala na ministerstvu obrany. Jak na tiskovém u nás, tak na genštábu to bylo pokaždé silné. Tu sounáležitost pochopí jen ti, kdo v resortu obrany pracovali. Jenže na tiskovém se to především muselo zvládnout komunikačně, aby se k rodině dostal jako první zástupce útvaru, kaplan nebo psycholog, než se to objeví v médiích. Což se nedařilo vždy. Moje práce byla dát to na Facebook a moderovat tam diskusi. To jsem teda i banovala, ač jindy pro mě cenzura bylo sprosté slovo. Měla jsem ale jasno, že hejty na takové téma nemají pozůstalí nikdy spatřit. 

Takto se ale zdá, že se smrtí už umíš pracovat uvnitř sebe i navenek.

Zdání klame, všechno si to nesu v sobě, vrací se to. Anebo máš pravdu? Teď, když o tom takhle v souhrnu mluvím a ještě s vědomím, že to vyjde veřejně, tak konečně s tou zkušeností nějak pracuju. Když na někoho myslím, a to se stává častěji, než bych vědomě chtěla, je to jiné, než o tom všem vyprávět takto naráz. Pouštím to ven, tříbím si myšlenky, i mně se to zdá teď snazší.

Jestli ti to pomáhá, tak zbývá ještě otevřít, proč jsi o tom chtěla mluvit.

Na podzim jsme ve spolku začali podporovat nového klienta - veterána, který s nejvyšší pravděpodobností trpí ALS. On ale nevěřil diagnóze, kterou mu dalo již 9 z 10 lékařů. Moc ráda bych mu sehnala tucet jiných lékařů, kteří mu řeknou, že se z toho dostane. Jsem ale realista. V tom pro mě ta situace byla naprosto nová – podruhé v životě vím, že jinému pomáhám ten jeho dožít, jenže jeho vědomí navzdory. Ale to nakonec není podstatné, je to třeba a až to přijde, tak ať je to za dlouho a po celou dobu u s Máky dokážeme pomáhat.

A přesto mám náš rozhovor vydat? Určitě si ho přečte a může to nabourat vaši vzájemnou důvěru.

Dám ti svolení ho vydat, až se s ním seznámí. Já věřím na zázraky, nějaké jsem už zažila, ten další bych přála jemu. Když se nestane, tak to musí pobrat všichni zúčastnění. Na začátku jsem ze sebe vychrstla, že nemám ráda takové klienty, kteří zemřou. Stejně neřeknu ne a nemám je ráda jen obrazně, protože si k nim samozřejmě vytvořím osobní vztah. Člověk nikdy neví ani vlastního dne a hodiny, hlavně ale věřím, že věci se dějí z vyšší moci a lidi by se s nimi měli sžít, místo je popírat a vytlačovat.

Mimochodem, když jsme pro tohoto klienta dražili před pár týdny vlajku, bála jsem se, že dražitelům přijde neperspektivní. Místo toho se vydražila za 11 tisíc a dražitelka pak ke všemu místo nich poslala 18 tisíc. Tím je vyřešena prioritní bezbariérová úprava sprchového koutu. Ale především mi tahle paní pomohla překonat blok v mé hlavě. Kdyby to tak bral někdo další, kdo dočetl až sem, tak může napsat na podpora@spolekvlcimaky.cz a přidat se do týmu, který se nepodělá ani z vidiny smrti. I to je život.

Zdroj: Spolek VLČÍ MÁKY