Pevnost Kronštadt leží na ostrově Kotlin ve Finském zálivu asi 30 kilometrů od Petrohradu. Jako první si strategického významu Kotlinu všiml car Petr Veliký, který nechal vybudovat na ostrově první pevnost s loděnicí. Námořníci z Kronštadtu byli vždycky velcí kverulanti, měli na svém kontě několik rebelií proti vládě a během revolučního roku 1917 tomu nebylo jinak.

Kronštadští námořníci nejdříve povraždili své důstojníky, přičemž mnoho z nich naházeli svázané do moře, kde je nechali utopit. Aktivně se podíleli na svržení cara a od února 1917 se pokoušeli na své základně založit vlastní sovět. Měla to být taková poloanarchistická verze sovětské moci v malém. Jinak měli kronštadští námořníci vždycky blízko k bolševikům a byli vždycky připraveny bolševiky chránit a bojovat za ně. Ostatně, obsazení Zimního paláce se neobešlo bez kronštadtských námořníků, bez jejich pomoci by to nebylo snad ani možné. Námořníci byli miláčkové revoluce, režim je hýčkal a oslavoval. Tato harmonie trvala do roku 1920, kdy se plně ukázala zrůdnost komunistické revoluce.

Válečný komunismus zničil ruské hospodářství, zemi začal pomalu svírat hladomor. Každý odpor byl topen v krvi a režim na každé protesty reagoval jen represí a násilím. Roku 1920 zachvátila Rusko bouře povstání, která se rozhořela od Ukrajiny až po Sibiř. Sovětská moc ale disponovala silnou armádou a hlavně velkou ochotou všechna povstání brutálně utopit v krvi, takže bolševici daná povstání vždy rozdrtili. Lenin, vyděšený povstáními a stále horšícím se zásobováním, vyrukoval na scénu s novou zemědělskou politikou jménem NEP, která měla zlepšit zemědělskou výrobu a zásobování. NEP se opravdu ukázal jako cesta správným směrem, než však začala nová politika fungovat, Sovětský svaz zasáhl obrovský hladomor, který vylidnil celé vesnice a v zimě 1920/1921 se vplížil i do měst.

Psali jsme:Bez jídla není vítězství: Jak se vařilo v polní kuchyni během 2. světové války

Foto: Vojáci Rudé armády útočí na Kronštadt | Wikimedia Commons / Public domain

Petrohrad vždy trpěl špatným zásobováním, protože oblasti, které produkovaly potraviny, se od města nacházely daleko a nekvalitní železniční doprava tento stav ještě zhoršovala. Té zimy musely být ve městě uzavřeny skoro všechny továrny a nařízení vlády snížilo už tak nuzný příděl chleba. A to byla jiskra, která zažehla kronštadtské povstání. Nejdříve ve městě vypukly nepokoje a dělníci začali hrozit generální stávkou. Když pak zprávy o nepokojích dorazily v únoru do Kronštadtu, vyslali námořníci do města delegaci, která měla posoudit situaci. Námořníci spatřili ve městě obrovskou bídu a velkou nespokojenost s bolševickým režimem a došlo u nich k prozření. Kvůli bídě a hladu revoluci nedělali. Námořníci utvořili Prozatímní revoluční výbor a vyhlásili svůj vlastní sovět.

Námořníci byli rebelové z povolání, snílci revoluce, kteří snad ani nikdy nevěděli, co pořádně chtějí. A v únoru 1921 tomu zřejmě nebylo jinak. Začali se připravovat na útok z pevniny a čekali, že je podpoří venkov, obyvatelé Petrohradu, ale i vojáci Rudé armády. V tom se však spletli. Bolševiky vzpoura ikony revoluce překvapila, ale nezaskočila a ti byli jako vždy připraveni na vzpouru brutálně reagovat. Lenin označil kronštadtské námořníky jako služebníky bílých generálů a nařídil Rudé armádě, aby je nekompromisně zničila. Trockij následně nařídil, aby byly manželky a děti povstalců, které žily v Petrohradu, vzaty do vazby jako rukojmí. Generál Tuchačevskij začal okamžitě jednat a připravil plán, jak Kronštat dobýt. Tlačil ho čas. Hrozilo totiž, že doposud zamrzlý Finský záliv brzy roztaje a tím by se pevnost s loděmi uvolněnými z ledu, stala nedobytnou. V gubernii bylo vyhlášeno stanné právo a na pobřeží proti pevnosti se začalo v rychlosti shromažďovat všechno dostupné vojsko a dělostřelectvo, které mělo námořníky vyhladit.

Kronštadtská posádka tehdy čítala 17 000 odhodlaných mužů, kteří však měli málo munice a jídla. Námořníci totiž dobrovolně během občanské války poskytli Rudé armádě většinu svých vojenských zásob, a ty doposud nebyly nahrazeny. S jídlem to bylo podobné, protože z kronštadtských sklepů byla do hladovějícího Petrohradu dopravena část zásob brambor, a ty mohly během dlouhého obléhání chybět. Přesto si námořníci věřili.

Psali jsme:Andělský hlas od Verdunu: U aparátu jsou "Hello Girls"

Rudá armáda měla proti nim 50 000 mužů, ale většinou mezi branci vládla mizerná morálka, vojáci trpěli zimou a hladem. Aby Tuchačevskij podpořil jejich bojové odhodlání, postavil za záda vojáků čekistické oddíly s kulomety. Čekisti takto měli zajistit, aby se mu vojáci nerozutekli.

Foto: Námořníci z Kronštadtu v roce 1921 | Wikimedia Commons / Public domain

Samotný útok byl zahájen 7. března. Jako první zahřměla těžká děla bolševiků, která byla slyšet až na Něvském prospektu, vzdáleném 35 kilometrů. Děla bušila do postaveních kolem pevnosti a připravovala cestu vojákům, kteří měli zaútočit ráno druhého dne. Rudoarmějci následně vyběhli za husté bouře a silného sněžení. Přední oddíly proto nafasovaly bílé plachty, za kterými se měli ve vánici krýt. Děla obránců však nadělala do ledu nad zálivem díry, do kterých pak bouří oslepení útočníci napadali. Dalších 2 000 útočníků skosila kulometná palba z předsunutých pevností. Když bouře skončila, byl led kolem pevnosti plný mrtvol. Po útoku se zjistilo, že mnoho vojáků Rudé armády odmítlo na námořníky střílet a kolem tisíce jich dokonce přeběhlo k nepříteli. Na to Trockij zareagoval rozkazem zastřelit každého pátého vojáka, který neuposlechne rozkazů.

V následujících dnech vydal Prozatímní revoluční výbor Kronštadtu prohlášení, v němž obvinil bolševiky ze zrady revoluce a ze zavedení tyranie, kterou označil jako horší než carismus a vyzval národ, aby svrhl komunistickou tyranii. Ale lid neposlouchal. Odpor lidu zlomilo nejenom zatýkání, ale i ústupky. Rozbíhal se NEP a byla zavedena nová naturální daň, která celkově zlepšila postavení rolníků. Znovu měl být zaveden svobodný obchod a omezena činnost Čeky. K vojákům bojujícím na kronštadtské frontě se dokonce přidalo 300 delegátů X. stranického sjezdu, kteří tímto chtěli podpořit morálku vojska. Tuchačeskij vytrvale zneklidňoval námořníky nočními výpady proti základně a neustávající dělostřeleckou palbou. Morálka námořníků upadala, protože bylo málo jídla a námořníky také deptala nulová odezva národa na jejich výzvy.

Závěrečný útok byl pak naplánován na noc ze 16. na 17. března. V temných nočních hodinách se po ledu vydalo 50 000 rudoarmějců podporovaných jízdou. Díky tmavé noci se jim podařilo nepozorovaně proniknout až k pevnosti a námořníky tak překvapit. Nastal boj muže proti muži, který trval 18 hodin. Námořníci bojovali jako lvi, a rudoarmějci museli čistit doslova dům od domu. Ráno 18. března měli bolševici ostrov plně pod kontrolou.

V bitvě o pevnost Kronštadt padlo přes 10 000 rudoarmějců, včetně 15 delegátů X. stranického sjezdu, kteří se k závěrečnému útoku připojili. Asi 8 000 konštadtským námořníkům se podařilo uniknout po ledě do Finska, kde byli internováni a posláni na veřejné práce. Někteří z nich se pak po letech vrátili domů, když je bolševici nalákali příslibem amnestie. Asi není třeba dodávat, že všichni byli po návratu popraveni, nebo posláni do gulagu. Ostatní obránci pevnosti padli v boji a nebo se vzdali. Hned po bitvě bylo 500 zajatců na Zinovjevův rozkaz popraveno. Protože pravidelní popravčí odmítli rozkaz provést, museli popravu vykonat nedospělí komsomolci. V dalších měsících byly popraveny další dvě tisícovky povstalců, zbytek byl poslán do prvního sovětského koncentračního tábora na Solovkách. Tam vězni umírali hladem, na nemoci a vyčerpáním. Domů se jich vrátila jen nepatrná hrstka. Sláva prvních bojovníků bolševické revoluce tak zanikla.

Zdroj: britannica.com, newworldencyclopedia.org