Předpoklad pro (fakticky nerovné) spojenectví Maďarska s Německem během 2. světové války skýtal vývoj už od konce 1. světové války. Zánik Rakouska-Uherska v roce 1918 přinášel zároveň rozpad starého uherského státu, a trianonská mírová smlouva z roku 1920 tento stav již jen potvrdila. Maďarsko, kde se po komplikovanějším revolučním vývoji let 1918-19 etabloval konzervativní režim, ztělesněný v první řadě admirálem Miklósem Horthym jako regentem a zemským správcem ve formálně obnovené monarchii, patřilo k revizionistickým státům, nespokojeným s tzv. versailleským systémem, jaký byl v Evropě prosazen především z iniciativy Francie.

Foto: Přibližný poměr vojenských sil mezi Maďarskem a státy Malé dohody (Československem, Rumunskem a Jugoslávií) v období po roce 1920. Nutno dodat, že zejména ve 30.letech Maďarsko svou vojenskou sílu navýšilo, a např. v době vyhlášení zbrojního, tzv. györského programu z března 1938 přesahovala  velikost jeho armády dvakrát limit, stanovený trianonskou mírovou smlouvou. Nicméně, syndrom „trianonských křivd“ vytvářel základní předpoklad, aby se Maďarsko posunulo (a samozřejmě, aniž by mu Hitler po anexi Rakouska vrátil dříve rovněž uherskou oblast Burgenlandu, což někteří také očekávali) zcela do područí nacistického Německa. | Wikimedia Commons       

V období mezi světovými válkami, charakterizovaném nedobrými vztahy se sousedními státy tzv. Malé dohody (Československo, Rumunsko, Jugoslávie), se Maďarsko sblížilo s fašistickou Itálií. Zhruba od poloviny 30.let na úkor jejího vlivu sílil vliv nacionálně socialistického Německa, což jen umocnil Hitlerův anšlus sousedního Rakouska v březnu 1938. Proces rozbití Československé republiky, zahájený mnichovskou konferencí, poskytl příležitost i Maďarsku. V důsledku tzv. 1.vídeňské arbitráže, jež byla pod patronací Německa a Itálie podepsána 2.listopadu 1938, mu byly odstoupeny jižní, z velké části maďarským etnikem obývané oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Psali jsme:Admirál Chester William Nimitz – mimořádná osobnost a vítěz války v Pacifiku

Německý vůdce Adolf Hitler se už předtím vyslovil rovněž za požadavky Maďarska (a Polska) vůči Československu – i když, z vlastních geostrategických zájmů, mírnil maďarskou stranu v požadavcích vůči Rumunsku a Jugoslávii. Již revizionistický úspěch na úkor ČSR nicméně  demonstroval prohlubující se závislost na nacistické Německé říši (a ostatně, s konečným rozbitím ČSR v březnu 1939 Maďarsko anektovalo zbývající část Podkarpatské Rusi, což se setkalo i s ozbrojeným odporem tamních československých jednotek pod velením generála Olega Svátka). Přesto, ve vedení země současně přetrvávaly tendence zachovat jistou vazbu též na Velkou Británii a Francii. Zástupcem takového kurzu byl i hrabě Pál Teleki, předseda vlády od února 1939. Když v září 1939 německou invazí do Polska vypukla 2.světová válka, postoj Maďarska jako neválčícího státu reflektoval mj. i proklamovanou  tradici maďarsko-polské spřízněnosti. Ovšem pokud mezi maďarskými politiky a nacionalisty v předchozích letech existoval sen o dosažení hranice s Polskem, sovětský zábor východních částí polského státu, učiněný také ještě v září 1939, vytvořil realitu společné hranice se Sovětským svazem - tj. mocností budapešťskými vládnoucími kruhy tradičně vnímanou za ideologického protivníka.

Foto: Admirál Miklós Horthy (vlevo) ve společnosti Adolfa Hitlera během návštěvy Německa v roce 1938. Horthy, aristokrat a politickou orientací konzervativec, a mj. bývalý poslední vrchní velitel rakousko-uherského válečného námořnictva, se k moci v Maďarsku dostal s porážkou komunistické Republiky rad v roce 1919. Německá okupace Maďarska v roce 1944 nakonec vedla k jeho pádu. Těšící se po skončení 2.světové války jisté shovívavosti ze strany západních Spojenců i sovětského vůdce J. V. Stalina (byť nikoliv třeba jugoslávského komunistického předáka J. Broze-Tita), strávil zbytek života v portugalském exilu, odkud mohl ještě sledovat osudy své země ve faktickém područí Sovětského svazu. | Wikimedia Commons

SSSR a Maďarsko přesto spojovaly teritoriální požadavky vůči Rumunsku. V atmosféře stoupajícího maďarsko-rumunského napětí nakonec rozhodla znovu německo-italská diplomatická iniciativa. 2.vídeňskou arbitráží z 30.srpna 1940 bylo Rumunsko donuceno postoupit Maďarsku část Sedmihradska. V královském Rumunsku, zbaveném části svých území ve prospěch SSSR, Maďarska i Bulharska, byla nastolena diktatura maršála Antoneska, jednoznačně orientovaná na Berlín. 20.listopadu 1940 Maďarsko přistoupilo k německo-italsko-japonskému Paktu tří (což lze vnímat i za odraz vděku za německou a italskou pomoc při revizi „trianonských“ hranic) - a spolu s ním totéž učinily právě s ním znesvářené Rumunsko a Slovenský stát, vyhlášený se zánikem ČSR. Přirozeně, toto zapadalo do situace  Hitlerova „nového pořádku“ v Evropě, a konkrétněji do formování systému německých vazalů, jedním z nichž se stalo, přece jen proti vlastnímu konceptu, i Maďarsko.

Foto: Maďarský lehký tank Toldi I, pravděpodobně na východní (sovětské) frontě. V Maďarsku zahájila od roku 1939/40 výrobu těchto tanků, na základě licence švédského Landswerk L-60, státní společnost MÁVAG, a v dalších letech byly vyvinuty ve více variantách. Maďarská armáda je nasadila už během invaze do Jugoslávie v dubnu 1941. Podobně jako o něco málo později střední tanky značky Turán (pro něž jako prototyp posloužil připravovaný československý Škoda T-21), nabízí Toldi ukázku vlastní maďarské produkce vojenské techniky, často asociované s bojišti 2.světové, resp. německo-sovětské války let 1941-45. | Wikimedia Commons

Psali jsme:Co jedli američtí vojáci během Americké občanské války

Jeho složitější pozici odhalila otázka Jugoslávie, jejíž předchozí rovněž proněmecké směřování zmařil státní převrat ze sklonku března 1941. Rozhodnut poté Hitler k invazi do této země, právě i na Maďarsko měla (vedle Itálie a Bulharska) připadnout důležitá role. Maďarsko, které předtím svolilo k transferu německých jednotek k rumunským ropným polím, mělo nyní z vůle Berlína povolit německým silám průchod svým územím k útoku, na němž se navíc mělo vlastními silami podílet. Na jednu stranu, také vůči Jugoslávii už déle směřoval maďarský revizionizmus; na druhou stranu byly však maďarsko-jugoslávské vztahy nověji upraveny smlouvou o „věčném přátelství“ z konce předchozího roku. Maďarské vedení bylo postaveno před dilema hrozby německé okupace vlastní země nebo otevřené účasti na agresi na německé straně, jež sice přinese další kdysi ztracená území, ovšem zároveň definitivní roztržku s Velkou Británií. Jakkoliv tíha situace vedla k sebevraždě premiéra Telekiho v noci na 3.duben 1941, Maďarsko se v následujících dnech, pod novým premiérem Bárdossym, invaze do Jugoslávie zúčastnilo. Výsledkem byl zisk části srbské Vojvodiny i menší části chorvatského území. Velká Británie reagovala přerušením diplomatických styků s Budapeští.

Foto: Dr. Miklós Kállay. Tento konzervativní politik, pocházející ze statkářských kruhů, zastával úřad předsedy maďarské vlády od března 1942 do března 1944. Pro svou politiku zejména od roku 1943 se stal nepohodlnou osobou v Berlíně. Po německé okupaci Maďarska 19.března 1944 nalezl azyl na tureckém vyslanectví v Budapešti. Ke sklonku roku 1944 byl však zatčen a poté vězněn v německých koncentračních táborech Dachau a Mauthausen. Po roce 1945 žil v exilu, nakonec v USA. | Wikimedia Commons

Válečné spojenectví s Německem bylo pak zpečetěno operací „Barbarossa“, zahájenou proti SSSR 22.června 1941. Německo znovu vyvinulo tlak na zapojení Maďarska do masivního protisovětského tažení. Vzhledem k vážnému maďarsko-rumunskému antagonismu bylo přitom podstatné, že k tomu se připojilo i Rumunsko. Přes prvotní odmítnutí regenta Horthyho, obrat nastal po leteckém útoku na Košice (město anektované Maďarskem na úkor ČSR) 26.června, jenž údajně provedly sovětské bombardéry. Tato nevyjasněná událost (sám admirál Horthy se později ve svých Pamětech přiklonil k odhadu, že se jednalo o Němci zinscenovanou provokaci) vedla k maďarskému vyhlášení války SSSR a vyslání asi 40-tisícového armádního sboru na východní frontu, kde po boku německých sil postoupil do oblasti východní Ukrajiny. Aniž by maďarská strana sledovala v SSSR jakékoliv teritoriální zájmy, tuto skutečnost zdůvodňovala čistě ideologicky jako účast na boji proti komunismu. Realitě spojeneckých vazeb, a opakovanému naléhání Stalinovy Moskvy, odpovídalo, že v prosinci 1941 mj. i Maďarsku vyhlásila válku Velká Británie. Krátce nato, opět pod Hitlerovým tlakem, vyhlásila naopak maďarská vláda válku USA.

Foto: Němečtí vojáci na Budínském hradě v Budapešti po realizaci operace „Margarethe“. V důsledku nátlaku na Horthyho v Klessheimu, obsazení Maďarska německými ozbrojenými silami v březnu 1944 proběhlo vlastně ve „vzájemném souhlasu“. Na víceméně stále primárně pociťovaný problém v Maďarsku mohla reagovat hrozba okupace země rumunskými a slovenskými jednotkami, která byla protestujícímu Horthymu předložena z Hitlerovy a Ribbentropovy strany | Bundesarchiv / Wikimedia Commons

V průběhu ledna 1942 německý ministr zahraničí Ribbentrop a náčelník vrchního velitelství Wehrmachtu maršál Keitel osobně žádali v Budapešti zvýšenou vojenskou účast Maďarska ve válce na sovětské frontě. Nakonec tedy, v létě 1942, v době rozsáhlé německé ofenzívy na jihu Ruska, byla do těchto bojů vyslána 2.maďarská armáda (Második magyar hadsereg) pod velením generála Gusztáva Jánye, čítající asi 200 tisíc vojáků a rozdělená na hlavní bázi na 1 pancéřovou a 9 tzv. lehkých divizí. Maďarská vláda povolila např. také ve věci odvodu příslušníků německé menšiny do řad Waffen SS. Mezitím, ve stavu, kdy plné podřízení nacistické Třetí říši budilo nespokojenost mezi maďarskými konzervativními kruhy, včetně regenta Horthyho (kdežto Němci mohli spoléhat na podporu mezi fašistickými a fašizujícími silami na maďarské scéně), byl v březnu 1942 Bárdossy v premiérském úřadě nahrazen Miklósem Kállayem.

Zkáza 2.maďarské armády v oblasti jižně od Voroněže počátkem roku 1943 vlastně zapadala do kontextu celkového postupného obratu válečného vývoje v neprospěch Německa. Maďarské divize v pozici okupační síly hájily téměř 200-kilometrovou linii podél řeky Don v době současně probíhajících bojů u Stalingradu, když jim rozhodující úder zasadila ofenzíva sovětské Rudé armády, zahájená 12.ledna 1943. Boje v podmínkách krutých mrazů si ve své první fázi vyžádaly v řadách maďarských sil tisíce životů a přiměly je k chaotickému ústupu, přičemž na naléhání, ovšem bez přímé pomoci německé strany, ještě během tohoto ústupu pokračoval jejich odpor. Ztráty na maďarské straně jsou uváděny na 40 tisíc padlých, 35 tisíc raněných a 60 tisíc zajatých. Lze se též setkat s tvrzením, že celkem přišlo při sovětské ofenzívě u Voroněže v lednu a únoru 1943 o život 100 tisíc maďarských vojáků a 25 tisíc příslušníků židovských pracovních praporů, které je doprovázely. Přes tendence maďarských oficiálních míst zatajovat rozsah této pohromy před veřejností, právě i návrat zbytků 2.armády do Maďarska ke konci dubna 1943 měl zásadní vliv na nálady v zemi.

Kállayova vláda odolávala novému německému tlaku na další posílení maďarské vojenské účasti ve válce, a naopak zintenzívnila úsilí o vyjednání příměří s Velkou Británií a USA. Přitom vycházela z předpokladu budoucí, rozhodující invaze západních Spojenců na Balkáně, postupující k maďarským hranicím (to později zhatil výsledek teheránské  konference hlavních spojeneckých vůdců, W. Churchilla, F. D. Roosevelta a J. V. Stalina). Tyto aktivity, v nichž klíčovou roli sehrál také regentův syn Miklós Horthy mladší a během nichž maďarská diplomacie navázala tajné kontakty s britskými a americkými diplomaty na půdě neutrálních států (Španělsko, Portugalsko, Turecko, Švédsko), byly zároveň spojeny s představou, že Maďarsku zůstanou území, reanektovaná v letech 1938-41. Taková činnost ovšem ani neunikala pozornosti německé rozvědky – a už v dubnu 1943 Hitler, během setkání s Horthym na zámku Klessheim u Salcburku, marně po maďarském regentovi požadoval odvolání Kállaye.

Maďarská gesta vůči západním Spojencům nebyla zcela bezvýsledná. Avšak už dopad zvratu v Itálii od července 1943 (po vylodění Spojenců na Sicílii a sesazení Mussoliniho) zvyšoval na německé straně ostražitost rovněž vůči Maďarsku (a také Rumunsku). Poté, co se Německu nepodařilo prosadit vnitropolitickou změnu v Budapešti, již od září 1943 se připravovala v Berlíně operace „Margarethe“, tj. preventivní okupace Maďarska. S obratem na východní frontě a postupem sovětské armády směrem na západ nabíral takový plán na významu navíc i z ryze strategického hlediska.

Foto: Operace „Margarethe“ učinila z německých ozbrojených sil rozhodující mocenský faktor v Maďarsku, jak se ukázalo i o zhruba půlrok později. Nedlouho poté, co Horthyho tajná iniciativa vůči Moskvě, daná postupem sovětské armády na maďarské území, vyvrcholila v podpis předběžného příměří 11.října 1944 (a Maďarsko již i projevilo ochotu rezignovat na území, anektovaná od roku 1938), Němci zinscenovali státní převrat. Na snímku německý tank (Tiger II) a milice Šípových křížů v Budapešti v říjnu 1944. | Bundesarchiv / Wikimedia Commons

18.března 1944 přijel Horthy na Hitlerovo pozvání opět do Klessheimu, v čele maďarské delegace, jejímž členem byl mj. i náčelník generálního štábu generál Szombathelyi. Tam byl maďarský regent postaven německým Führerem v podstatě před hotovou věc, když musel odsouhlasit německou okupaci své země. V opačném případě mu byla předložena alternativa okupace (resp. účast na ni) vojenskými silami Rumunska, Slovenska a Chorvatska. Současně získal příslib, že se německé jednotky zase stáhnou po jmenování Berlínu loajální vlády. Den nato vstoupilo do Maďarska z několika směrů 11 německých divizí, aniž by jim maďarská armáda na základě rozkazu kladla jakýkoliv odpor, a jež byly nadále považovány za spojenecké. Horthy po jednání s SS-Brigadeführerem Edmundem Veesenmayerem, novým německým vyslancem a zplnomocněncem v Maďarsku,  odvolal Kállaye a nahradil ho v čele vlády Demö Sztójayem.

Pod novým vládním kabinetem, zcela povolným Němcům, byly zakázány opoziční politické strany a německé Gestapo v součinnosti s maďarskou policií a četnictvem rozvinulo perzekuci politicky nepohodlných osob. K tragickému vyvrcholení se blížil osud maďarských Židů, kteří, již déle v zemi vystaveni diskriminačním zákonům, se měli stát obětí nacistického holocaustu. Proti blížící se Rudé armádě byla vyslána nová, asi 300-tisícová 1.maďarská armáda, posílená o nové brance; a západní Spojenci zahájili v dubnu 1944 letecké údery na Budapešť a další maďarská města.

Samozřejmě, zejména pod vlivem pokračujícího postupu sovětských sil měla situace nabrat velmi dramatický spád. Zatímco Rumunsko v srpnu 1944, po sesazení maršála Antoneska, změnilo své spojenectví faktickým přechodem z německé na sovětskou stranu (a Němci již nerealizovali operaci „Margarethe II“, jež měla vést k obdobnému „zajištění“ Rumunska), Horthy nahradil proněmeckého Sztójaye v pozici premiéra generálem Gézou Lakatosem. Prolomení maďarské obrany v oblasti Karpat a sovětský postup do Velké uherské nížiny jej následně přiměly k tajnému vyjednávání o příměří se SSSR. To však již stálo u jeho pádu v říjnu 1944. Z německé iniciativy došlo v Budapešti k převratu, který vynesl k moci vůdce ultranacionalistické a fašistické Strany Šípových křížů (Nyilaskeresztes Párt) Ference Szálasiho. Horthy rezignoval a byl internován v Německu. Maďarsko, nakonec vlastně pod dvěma vládami (vzhledem k provizorní prosovětské vládě, ustavené koncem roku 1944 v Debrecíně pod předsednictvím generála Bély Miklóse-Dálnokiho), se měnilo v jedno z dějišť prudkých bojů v podstatě závěrečné fáze německo-sovětské války.