Ve čtvrtém díle naší minisérie Písek a Krev, kterou pro vás přinášíme ve spolupráci s renomovaným ukrajinským historikem Vladyslavem Besedovským, se zaměříme na seskoky sovětských výsadkářů v Afghánistánu. A zabývat se budeme otázkou, zdali vůbec nějaké byly.

Primární účel výsadkového vojska je seskočit za nepřátelskými liniemi a provádět zde přidělené úkoly – ať už diverzní, záškodnické, nebo například připravit zázemí pro nadcházející průlom nepřátelských linií. Nicméně od konce druhé světové války, která se stala jakýmsi vrcholem použití výsadkových sil (během vylodění spojeneckých vojsk v Normandii, v rámci operace Market Garden nebo výsadek československých výsadkářů během Slovenského národního povstání), se následně uskutečnilo jen málo takovýchto výsadků a dnes jsou výsadky v podstatě doménou speciálních sil.

A jak to bylo v Afghánistánu během sovětské invaze? Jak jsem zmínil již v úvodu, hlavním úkolem výsadkářů je seskočit v týlu nepřítele, za frontovou linií, což však v Afghánistánu nebylo možné, a to z prostého důvodu – žádná frontová linie nebyla. V Sovětském svazu bylo zakázáno o válce v Afghánistánu mluvit a všechny zprávy z bojiště procházely tvrdou státní cenzurou. Na ulici si o tom moc lidí netrouflo diskutovat, ovšem uvnitř panelových domů si o válce lidé samozřejmě povídali. A jak to tak bývá, začaly vznikat různé teorie typu „Proč nám stát nedovolí si o válce povídat? Protože to nejde zrovna dobře!“ Takto vzniklo mnoho mýtů, kdy mezi nejznámější patří např. uskutečněný výsadek 103. výsadkového pluku v jižním Afghánistánu, při kterém údajně Sověti utrpěli 70% ztráty. Dnes však víme, že žádný takový výsadek se nikdy neuskutečnil a jedná se tak o čistou fabulaci neinformované veřejnosti. 

Psali jsme:SS-Oberführer Emil Maurice – Hitlerovým strážcem a řidičem i přes to, že byl židovským míšencem

Foto: Sovětští výsadkáři se svými BVP BMD-1. I když bylo možné je shodit na padácích, nikdy se tak nestalo. | Ruské ministerstvo obrany

Na začátku invaze však existoval jistý plán provést výsadek na kábulském letišti, ale nakonec byl zrušen kvůli špatným povětrnostním podmínkám a sovětští výsadkáři ze 103. divize byli na letiště dopraveni aeromobilním výsadkem – letadlo přistálo, vojáci vystoupili a letoun odletěl.  Při tomto výsadku ovšem jeden letoun havaroval, když při nočním přeletu cca 36 kilometrů severně od Kábulu narazil transportní Iljušin IL-76 čísla CCCP-86036 do vrcholku hory. Tehdy zahynulo všech 48 pasažérů, kteří byli na palubě letounu. Jednalo se o jednu z největších jednorázových ztrát personálu, kterou 103. výsadková divize kdy zažila. 

Foto: Nejčastějším výsadkem byl aeromobilní, kdy vrtulník dosedl na zem a výsadkáři vyskákali ven. | Ruské ministerstvo obrany

Další mýty o četných sovětských výsadcích vznikaly díky samotným výsadkářům. Ti totiž když hovořili o nějaké akci, používali slovo „desantirovanie“, což znamená přistání a tak si obyčejný člověk snadno představil vzdušný výsadek na padácích, protože přeci od toho výsadkáři jsou. Ve skutečnosti však slovo „desantirovanie“ znamená jakékoliv letecké přistání a v Afghánistánu se v podstatě vždy jednalo o aeromobilní výsadek vojáků z vrtulníků. Sovětští výsadkáři tedy fungovali v podstatě stejně, jako dnešní výsadkáři, tedy jako elitní lehká pěchota. Stejně jako příslušníci motostřeleckých jednotek se pak účastnili jízdních operací, či ochrany konvojů a stejně jako příslušníci pozemních jednotek prováděli aeromobilní výsadky, většinou v rámci transportu na vysokohorské předsunuté základny. 

Psali jsme:„Toyota war“ - konflikt ve kterém pick-upy porazily tanky

Hlavní důvody, proč sovětské výsadky nebyly prováděny:

• Nebylo možné splnit hlavní úkol výsadkářů – seskok za frontovou linií – protože ta prakticky neexistovala. Válka v Afghánistánu, stejně jako ta poslední, nebyla klasickou válkou, jak si můžeme představit. Stejně jako Američané, i Sověti velice rychle obsadili většinu Afghánistánu a Mudžahedíni se stáhli do hor, odkud pak vedli výpady proti invazním sovětským jednotkám. V horách je výsadek na padácích navíc extrémně nebezpečný a nevedl by k žádným výhodám.
• Dalším důvodem je samotná geografie Afghánistánu. Není tajemstvím, že Afghánistán je skalnatá země se spoustou hor. K provedení bezpečného výsadku je zapotřebí ideálně rovná plocha, ovšem na otevřených prostranstvích se boje v Afghánistánu v drtivé většině nevedly. Mudžahedíni se většinou skrývali v horách, kde byl výsadek v podstatě nemožný. Mnohem větší smysl měla přeprava vojáků v obrněných kolonách, které byly na provoz levnější, dokázaly na místo dopravit větší počet vojáků, ale hlavně i těžkou techniku, v podobě vozidel BMP, či jiných obrněných transportérů, které nelze dopravit na místo na padácích.
• Dalším důvodem byly materiální ztráty. Padáky byly na výrobu velice drahé a při výsadku v bojové linii by byly s největší pravděpodobností poškozeny a to buď palbou, nebo při vlastním přistání, kdy by se např. roztrhly o křoví nebo kamení.
• Jedním z důvodů bylo i velké množství dodatečného vybavení. Sovětští výsadkáři byli cvičeni na shoz za liniemi NATO v Evropském klimatu, takže si vojáci s sebou nosili jen lehkou výstroj s tím, že budou v týlu působit partyzánským způsobem. To v Afghánistánu samozřejmě nešlo – nebylo zde dost lesů pro vybudování nějakého smysluplného úkrytu, ale hlavně zde byl velice omezený přístup k vodě. Výsadkáři by tak museli být zásobováni pomocí dodatečných shozů.
• Posledním důležitým důvodem byla velká přítomnost min. Mudžahedíni velice často používali protipěchotní miny. Konvoje, či pozemní operace se vedly za přítomností ženistů, kteří disponovali minohledačkami či jinými prostředky určenými ke zjištění a následné deaktivaci min. Výsadkář však neměl moc šancí ze vzduchu minu vidět a existovalo vysoké riziko, že sovětští výsadkáři budou vysazeni doprostřed minového pole.

Ohledně sovětských výsadků, existuje i další velice populární mýtus, a to vyhazování pytlů s pískem na padácích, simulující výsadek. Na konci roku 1987 byla během operace „Magistrál“ údajně provedena takováto falešná výsadková operace, kdy byly místo výsadkářů z letadel na padácích vyhazovány pytle s pískem. Mudžahedíni na pytle údajně zahájili palbu, čímž prozradili své pozice. S největší pravděpodobností se ovšem nic takového nestalo.

Foto: Krátce po sovětské invazi do Afghánistánu byly sovětským výsadkářům padáky odebrány jako nepotřebné a odeslány zpět do Sovětského svazu. Padáky měli poté jen piloti vrtulníků a letadel. | Ruské ministerstvo obrany

V Afghánistánu byly prováděny výsadky standardně, ovšem ne výsadkáři. Výsadek na padáku byl velmi brzy zařazen do výcviku pilotů vrtulníků a letadel. Ti museli provádět pravidelné seskoky na stálých základnách, neboť po americké operaci Cyclone byli Mudžahedíni ve velkém vyzbrojovány protivzdušnými raketami FIM-92 Stinger a sovětské vrtulníky a letadla se tak stávali častým cílem útoků. 

Foto: Vrtulníky výsadkářům sloužily jako prostředek palebné podpory, či pro převoz zásob. Výsadkáři se po Afghánistánu přepravovali většinou v kolonách ve vozidlech. | Ruské ministerstvo obrany

Seskoky cvičně provádělo i Afghánské komando, což byla jednotka Afghánců, která byla cvičena podle sovětského vzoru a díky tomu prováděla i cvičné seskoky, ovšem členové komanda nikdy neseskočili do reálného boje. Členkou komanda byla i známá a legendární sovětská výsadkářka Khatool Mohammadzai, která během své kariéry absolvovala více než 600 seskoků. Později, po americké invazi do Afghánistánu v roce 2001, se pak stala první afghánskou generálkou.

Foto: Legendární sovětská výsadkářka Khatool Mohammadzai. Absolvovala více než 600 seskoků a byla první afghánskou generálkou. | Ruské ministerstvo obrany

Zdroj: safar-publishing.com, history.com, Vladyslav Besedovsky