„Tak ještě pusu a nezapomeň se tu stavit na své narozeniny. Děti se moc těší na oslavu,“ upomínala svého manžela Emma. Dcera kavárníka z Aše však netušila, že v den svých narozenin, 6. května 1945,  její choť Konrad Henlein na nějaké oslavy náladu opravdu mít nebude. Šlo mu o krk. Vůdce sudetských Němců Konrad Henlein v polovině dubna 1945 při návštěvě manželky a dětí na statku Manský dvůr u Dolního Žandova poblíž Mariánských Lázní tušil, že sladký život končí. Američané byli za dveřmi. Teď bylo potřeba se dobře rozmyslet, co dál. Optimistické plány i naprosté fantasmagorie nakonec musely jít stranou. Bylo potřeba začít jednat s Američany.

Foto: Gauleiter Konrad Henlein (1898-1945) | Wikimedia Commons

Konrad Henlein 5. května 1945 vyrazil z Liberce k Praze. Někde na půli cesty se měl setkat s nejmocnějším protektorátním úředníkem Karlem Hermannem Frankem. Pojil je společný cíl – navázat spojení s americkou armádou. Hodlali přesvědčit Američany, aby obsadili celé Čechy včetně tehdejších Sudet. Na Franka ale čekal marně. V Praze vypuklo povstání, a tak měl jeho kolega jiné starosti. Henlein tak musel s Američany jednat sám. Na oslavu vlastních narozenin nebyl čas. Nejlepším dárkem by byl úspěch Henleinovy mise, ale i přes případný nezdar věděl vůdce sudetských Němců co dělat. „Jestliže mám být zastřelen, tak ať to udělá někdo jiný. Já sám si vlastní rukou na život nesáhnu,“ prohlašoval.

Psali jsme:Britskému druhoválečnému výsadkáři zachránilo život pouzdro na brýle

Foto: Henlein (druhý sedící zprava) spolu s Adolfem Hitlerem | Bundesarchiv

Do poslední chvíle se snažil udržet bojového ducha svých soukmenovců. V pět hodin odpoledne 6. května vyrazil z Liberce směrem na západ. Doprovázel ho jeho osobní ochránce Umann a dva tlumočníci. Cesta byla dramatická – ustupující vojska, uprchlíci, všude zmatek. A on v něm musel najít jednoho německého generála, který ho dovedl k Američanům. Myslel na svou rodinu, zvlášť když se dozvěděl, že Manský dvůr již obsadily americké jednotky.

Foto: Návštěva Sudet, Heinlain zcela vpravo | Bundesarchiv

I on sám se nakonec 8. května 1945 ocitl v amerických rukách. Ovšem nejednalo se o žádné jednání na náležité úrovni, jak si vysnil. Žádné výsady a zacházení v rukavičkách se nekonalo. Z Henleina a jeho pobočníka byli rázem obyčejní zajatci. V americkém jeepu je převezli do Chebu do zajateckého tábora k výslechu. Henlein naléhal, aby ho odvedli k veliteli. Marně. Henleinovi tak zmizela jeho poslední naděje. Nikdo z vyšších šarží neměl zájem s ním jednat. Nákladní vůz ho i s Umannem 9. května převezl do plzeňských kasáren. Čekala je tam zima a hlad. „Za ranního šera 10. května mě probudil hluk. Zaslechl jsem, jak někdo říká, že si kdosi podřezal tepny. Hledal jsem Konrada, ale jeho místo bylo prázdné. Viděl jsem jen velkou krvavou skvrnu,“ vypověděl později Umann.

Psali jsme:Lev v područí orlice aneb československá děla v německé armádě

Foto: Návštěva Sudet, Heinlain druhý zprava | Bundesarchiv

Konrada Henleina 12. května 1945 pohřbili na ústředním plzeňském hřbitově do společného hrobu. Na veřejnost o jeho smrti dohromady nic neproniklo. Až teprve 23. června 1945 plzeňský list Nový den přinesl krátké oznámení: „Ve vazbě v Plzni skončil hned v prvních revolučních dnech sebevraždou vůdce našich nacistických Němců K. Henlein. Podřezal si zbaběle žíly na rukou sklíčky svých brýlí, aby se nemusel zodpovídat za své zločiny na českém národu.“

Foto: 1. předseda Sudetoněmecké strany Henlein (zády k objektivu) vítá Wilhelma Fricka, německého ministra vnitra (v letech 1943–1945 také říšského protektora v Čechách a na Moravě) | Bundesarchiv

O Henleinově odchodu ze života existují různé verze. Podle jeho pobočníka Umanna si měl proříznout obě tepny břitvou. Je však dost nepravděpodobné, že by vězňům nechali jejich toaletní potřeby. Spekuluje se i o tom, že Henlein ukrýval v botě žiletku, kterou pak spáchal sebevraždu. Co když si ale život nevzal sám? Ještě čtyři dny před smrtí Henlein skálopevně prohlašoval, že si na život nesáhne. Těžko říci, zda tak rychle ve vězení změnil názor.