V průběhu 1. světové války se různí konstruktéři pokoušeli poskytnout pěchotě mobilní štít, který by fungoval v rámci ochrany hrudi nositele či v případě zalehnutí jako střelecký štít. Pokud pomineme různé pancéřové neprůstřelné štíty a zaměříme se pouze na štíty s výše uvedeným dvojím použitím, musíme se vrátit na počátek 20. století. První podobné zařízení, vzniklo již v roce 1900, jako reakce na boje proti Búrům v Jižní Africe.

Tehdy nějaký tvořivý britský konstruktér navrhl trojúhelníkový zkosený štít, který mohl jeden voják snadno přenášet na zádech. V případě potřeby jej pak mohl nosit jako hrudní pancíř, který jej ochránil před smrtonosnými střelami nepřítele. Pancíř bylo také možno sejmout, položit na zem a ukrýt se za něj. Ostrostřelec pak mohl prostrčit připraveným otvorem v pancíři svoji pušku a vést tak přesnou palbu na nepřítele. V této podobě vytvářel štít jakýsi klín, který mohl snáze odrážel projektily. Kryt byl údajně neprůstřelný pro tehdejší pušky Mauser a Lee-Metford do vzdálenosti až 360 metrů, proti  tehdejším lehkým kulometům měla být účinná ochrana na vzdálenost 650 metrů.

Foto: Přenosný střelecký pancíř ve střelecké pozici vleže | Austro-Hungarian Army / Public domain

Psali jsme:Modulární řada batohů Magnus od českého výrobce Fenix Protector

Hmotnost celého pancíře činila necelých 6 kg. Bohužel není známo, zda se zmíněné zařízení podařilo někdy někomu prodat a zda vůbec někdy bylo použito na frontě. S největší pravděpodobností však nikoliv.

Následně, koncem 1. světové války, přišli rakousko-uherští konstruktéři s pozoruhodnou konstrukcí, která měla v sobě spojit schopnosti střeleckého štítu a hrudního pancíře pro ochranu pěšáků. Vznikla totiž potřeba chránit vojáky na italské frontě, kde často nebylo možné hloubit zákopy a vojákům tak nezbývalo nic jiného, než se snažit schovat za většími kameny nebo navršit z menších kamenů ochrannou zídku. Pancíř byl trojúhelníkové konstrukce s lemy pro ruce. Přenosný kryt bylo možno přenášet na hrudi nebo na zádech a poskytoval tak pohybujícímu se vojákovi jistou ochranu. V případě nutnosti bylo možno pacíř rozložit na zemi a zvednout spodní část, aby si voják chránil hlavu. Konstrukce byla opatřena jedním průzorem a třemi odklopnými krytkami pro prostrčení pušky. Konstrukce pochází nejspíš z roku 1918 a není známo, že by bylo vyrobeno větší množství kusů, kromě prototypu. Je také možné, že se pancíř již nestihl dostat na frontu. Tehdy byla také velice problematická situace v zázemí a nedostávalo se mnoha základních materiálů pro masovou výrobu takovéhoto zařízení. Rovněž výrobní kapacity monarchie, byly plně vytíženy výrobou standardních zbraní a výzbroje.

V průběhu první světové války přišli s mnohem střízlivější konstrukcí střeleckého štítu Italové. V tomto případě se jednalo o hrudní pancíř, který byl na pravé straně vybaven odklopnou záklopkou, kterou bylo možno v případě potřeby prostrčit pušku a vést tak palbu na nepřítele.

Foto: Italský hrudní pancíř pro ostrostřelce | The Italian War History Museum / CC BY-NC-ND

Psali jsme:Neviditelní vojáci - maskování může mít často větší význam, než samotné vedení bojové činnosti

Závěrem dodejme, že se u všech těchto zařízení jednalo o velice propracované konstrukce, které by v boji zřejmě obstály. Jednalo se však o poměrně drahé zařízení, kterým ani v té době nebylo možno vybavit větší počet vojáků. Tradičně se také vojáci k podobným pancéřům stavěli značně rezervovaně až odmítavě, jelikož každý kilogram navíc, co s sebou museli nést, snižoval jejich rychlost a celkově omezoval pohyblivost.