V době, kdy byla invaze na evropský kontinent na spadnutí, se Němci snažili, co nejrychleji nasadit proudové průzkumné letouny Arado 234. Vyšlo jim to až po vylodění spojeneckých vojsk. Přesto jim patří prvenství v operačním nasazení této kategorie letadel. A jaké byly další osudy letounu?

Největší problémy při operačním nasazení působil podvozek, respektive absence kol. Přistávací ližina sice zaručovala krátký dojezd, ale letoun byl po přistání nepohyblivý a jeho umístění na přepravní podvozek trvalo 20 minut. To byla v podmínkách vzdušné nadvlády spojenců nekonečně dlouhá doba.

Foto: Arado Ar 234 B-2 ukořistěné Američany. Pahýl nad kabinou je periskop zajišťující alespoň základní viditelnost dozadu.

Psali jsme:Životopis posledního pojízdného Tigera

Berta – na vlastních nohách

Když RLM reálně vyhodnotilo situaci, muselo uznat, že takovýto způsob nasazení je příliš riskantní a cena za možnost používat letiště s krátkou dráhou neúměrná. Naštěstí firma Arado s podobnou možností počítala a již v lednu 1943, tedy ještě před dokončení prvního prototypu, zahájila práce na projektu E371. 

Nový letoun neměl střední trupovou nádrž a obě zbylé byly posunuté vpřed a vzad, aby uprostřed zbylo místo pro podvozkovou šachtu. Navíc bylo nutné trup o 21 cm rozšířit, aby se dovnitř vešla velká kola hlavního podvozku. Díky tomu zároveň vzrostl objem zbylých trupových nádrží a nedošlo k neúměrnému zkrácení doletu. Přední podvozková noha se zatahovala pod podlahu pilotního prostoru.

Projekt byl koncem ledna představen RLM a již 9. únoru obdržela firma objednávku na stavbu dvou prototypů. Zároveň vzešel požadavek na vybavení letounu bombardovacím zaměřovačem a vnějšími závěsníky pro letecké bomby. Letoun dostal označení Arado 234 B, v německé hláskovací tabulce - Berta.

Foto: Detail podvěšené výzbroje. Tři bomby SC 500 představovaly přetíženou variantu podvěsů.

Psali jsme:Zajímavý moderní samohybný dělostřelecký systém RCH 155

Konstruktéři zahájili práce na výkresové dokumentaci. Ve stejné době se objevila i další studie, tentokrát stíhacího letounu. Úvahy o nasazení Ar 234 v roli stíhačky se objevily ještě několikrát, ale zpravidla byly zamítnuté, protože pilot prakticky neviděl dozadu, což je u stíhacího letounu dost zásadní vada.

V listopadu 1943 navštívili výrobní závod Arado Erhard Milch a dokonce i sám Hermann Göring. Reichsmarshall byl nadšen a okamžitě objednal 100 letounů Ar 234 B, s termínem dodávky do konce roku. Že je to absolutně nereálné, ho příliš nezajímalo.  

Šéfkonstruktér firmy Walter Blume se pokusil intervenovat u Milcha. Výsledkem bylo, že Milch v prosinci 1943 zvýšil objednávku na 200 kusů do konce roku 1944 a 1000 do poloviny roku 1945. Na druhou stranu nutno říci, že z jeho rozkazu měla firma dostat přednostně dodávky materiálů, výrobních strojů i lidských sil. Koncem roku rozpracovali konstruktéři firmy ještě cvičnou variantu letounu. Ta měla kabinu rozšířenou o 35 cm a dvojí řízení. Do výroby se však nedostala.

Prvním prototypem Berty byl devátý vyrobený stroj Ar 234 V9 (W.Nr. 130009, imatrikulace PH+SQ).  Od svých předchůdců se lišil přistávacím zařízením s příďovým podvozkem, upraveným zasklením kabiny, montáží radiostanic FuG 16Z a FuG 25 a instalací tří závěsníků pod trupem a motorovými gondolami.

Výzbroj letounu mohla tvořit jedna bomba SC 1000 pod trupem, nebo dvě SC 500 pod motorovými gondolami. V přetížené variantě bylo možné pod trup připevnit třetí SC 500. V případě, že letoun nesl bomby, bylo nutné používat pomocné vzletové motory. Pro prodloužení doletu bylo možné pod motorové gondoly místo bomb zavěsit přídavné palivové nádrže s objemem po 300 litrů. 

Foto: Brity ukořistěné Arado. Postavy dávají dobrou představu o velikosti stroje. Přední noha je otočená o 180 stupňů, jak letadlo tlačili pozadu.

Prototypy

První vzlet prototypu letounu provedl 12. března 1944 Ubbo Janssen ze základny v Brandenburgu. Od 17. dubna začaly testy s podvěšenou bombou SC 1000 a o tři dny později se zkoušely závěsníky pod motorovými gondolami s dvojicí SC 500.

25. dubna byl letoun předveden vysokým představitelům ozbrojených sil, mimo jiné generálmajorovi Ditrichu Pelzovi, generálnímu inspektorovi bombardovacího letectva. 

První prototyp byl zničen při nouzovém přistání. Pilotovi Ludwigowi Dambachovi se nepodařilo vysunout podvozek normálně, protože vysadilo hydraulické čerpadlo. Musel ho tedy vysunout ručně. Přistání skončilo málem katastrofou, protože zámky, držící nohy ve vysunuté poloze a podvozek se po dosednutí zavřel.
Druhý prototyp Ar 234 V10 byl vybaven autopilotem Patin PDS-11. K jeho používání se váže jedna zajímavá nehoda. 27. června 1944, při 50. vzletu, zaznamenal pilot Hans Richter vibrace levého motoru. Vypnul ho, ale ukazatel teploty nadále stoupal. Richter usoudil, že došlo k požáru motoru a opustil letoun na padáku. Ar 234 V10 se zapnutým autopilotem přistál na poli za letištěm na břicho. 

Foto: Výkres Arada Ar 234 B-2

Než dorazil pozemní personál, došlo ke vznícení obilí, protože pravý motor stále běžel na plný výkon. Požár zachvátil i letoun, ale ohledáním vraku se podařilo zjistit příčinu nehody. Při vzletu došlo k utržení jedné z lopatek turbíny, která poškodila čidlo teploměru a způsobila, že ukazatel v kabině zobrazoval abnormální hodnoty.

Ještě před svým zničením byl druhý prototyp předveden Milchovi a Speerovi, na které udělal průletem rychlostí 820 km/h takový dojem, že iniciovali porovnávací zkoušky s Me 262 Schwalbe na základně Rechlin. Výsledkem zkoušek bylo zjištění, že Arado má lepší řiditelnost, lepší kyslíkovou instalaci, je konstrukčně jednodušší, má účinnější klapky a pilot má excelentní výhled dopředu. Na druhou stranu dozadu neviděl prakticky nic. Kromě toho byl Messerschmitt rychlejší, měl lepší stoupavost a byl obratnější. Takže úvahy o výrobě stíhací verze Arada opět vzaly za své.  

Třetí prototyp Ar 234 V11 (W.Nr. 130021, imatrikulace PH+SS) vzlétl 10. května 1944 s Waltrem Krögerem za řízením, tento letoun se od svých předchůdců nelišil, ale jeho nástupce Ar 234 V12 (W.Nr. 130022, imatrikulace PH+ST) již ano. Byl vybaven větší svislou ocasní plochou. Potom následovala výroba série 20 letounů s označením Ar 234 S1 až S20. 

Foto: Detail pomocného raketového motoru nutného při vzletu s podvěšenými bombami

Předsériové kusy

První předsériový lertoun Ar 234 S1 (W.Nr. 140101, imtrikulace GM+BA) vzlétl 8. června 1944. Zálet se neobešel bez komplikací. Když šéfpilot Joachim Carl dělal úkony „po větru“, nerozsvítily se tři zelené žárovky potvrzující vysunutí a zajištění podvozku. Zkusil podvozek znovu zasunout, vysunout a sluchem ověřit stav. Jenže když se podvozek vysunul, byl hluk takový, že neslyšel cvaknout zámky zajišťující podvozkové nohy a nezjistil tedy nic.
Jakoby toho nebylo dost, po čtvrté okruhové zatáčce mu během přiblížení vysadily oba motory. Naštěstí se mu podařilo klouzavým letem dosáhnout předpolí a přistát. Podvozek vydržel. Příčinou vysazení motorů byla špatná práce olejových čerpadel. 

Poslední předsériový letoun byl dokončený v září 1944. Zkušební piloti, kteří s nimi létali, záhy poznali, že kvalita výroby v porovnání s „ručně“ vyráběnými prototypy značně poklesla. Letoun byl o 16 km/h pomalejší a řízení šlo velmi ztuha. 

Foto: Pod motorovými gondolami bylo možné nést místo bomb přídavné nádrže s objemem 300 l.

Původně se měly vyrábět dvě varianty, průzkumná Ar 234 B-1 a bombardovací Ar 234 B-2. Obě verze mohly nést pod trupem gondolu se dvěma kanony MG 151/20 ráže 20 mm tzv. Magirusbombe. Ale to byly plány. Od speciální průzkumné verze bylo upuštěno a pro Ar 234 B-2 byly vyvinuté 4 pakety Rüstatz umožňující upravit letoun podle plánovaného úkolu. Rüstatz b obsahoval kamery, Rüstatz l bombardovací zaměřovač Lotfe 7K, Rüstatz p autopilota Patin PDS a Rüstatz r „mokré“ závěsníky pro přídavné nádrže. Předpokládalo se, že takto vybavený letoun bude schopen plnit tři druhy misí. Bombardovací, průzkumné a značkování cílů (obdoba spojeneckých Pathfinders).    
Sériová výroba dala přibližně 220 letounů. Zkušenosti z operačního nasazení ukazovaly, že letoun je značně podmotorovaný a používání pomocných vzletových motorů v polních podmínkách není dvakrát praktické. Nápravu měla přinést nová verze, na jejímž prototypu se již pracovalo.

K bojovému nasazení letounu došlo v rámci III/KG 76 (Kampfgeschwader) během operace Wacht am Rhein (útok v Ardenách). 24. prosince 1944 vzlétlo devět Ar 234, každý s jednou podvěšenou bombou SC 500 pod trupem. Cílem byl železniční uzel Liege a komplex továren v Namuru. Všechny letouny odbombardovaly a vrátily se na základnu. Šlo o první nálet proudových bombardérů v historii.  

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue, valka.cz