Jméno Lva Davidoviče Trockého, ukrajinského rodáka židovského původu (vl. jménem Bronštejn), patří vedle V. I. Lenina (Uljanova) asi k předním, s nimiž je spojován triumf ruské bolševické revoluce v říjnu, resp. listopadu 1917. Jako lidový komisař vojenství od března 1918 prosadil zásadní reorganizaci sovětské Rudé armády, a při činnosti z této funkce (v níž setrval do roku 1925) mu lze jistě připsat podíl na jejím vítězství v ruské občanské válce. Jak známo, v rámci mocenského zápasu v sovětském vedení, pro nějž nastaly předpoklady ještě před Leninovou smrtí v lednu 1924, byl nakonec odsunut do pozadí jím dlouho podceňovaným rivalem, Josifem Vissarionovičem Stalinem (Džugašvilim). Za prosazující se Stalinovy diktatury v Sovětském svazu byl v roce 1928 deportován do vyhnanství v kazašské Alma-Atě, a následujícího roku byl nucen odejít do exilu.

Vzhledem k působení komunistické, Moskvou řízené III. internacionály (Kominterny), exilová činnost tohoto propagátora teorie světové socialistické revoluce směřovala ke zřízení tzv. IV. internacionály. Sám obviňoval sovětský režim z degenerace; a naopak, ve stalinském SSSR, v atmosféře rozsáhlých politických soudních procesů a krvavých čistek, se změnil v „hlavního nepřítele sovětského lidu“. Počátkem roku 1937 přišel Trockij, po pobytech v Turecku, ve Francii a v Norsku, do Mexika, kde mu nabídl azyl president Lázaro Cárdenas – generál z dob mexické revoluce druhé dekády 20. století, za jehož presidentského úřadu (1934-40) se jeho země v zahraničněpolitické rovině mj. angažovala v podpoře levicové republikánské vlády ve Španělsku za tamní občanské války. Ve vztahu k tomuto španělskému konfliktu, charakterizovanému na druhou stranu pomocí fašistické Itálie a nacistického Německa nacionalistickým povstalcům, se tak Mexiko posunulo do pozice obdobné jako Sovětský svaz.

Foto: Nenávist, chovanou Stalinovým režimem vůči Trockému a jeho přívržencům, může vystihovat i sovětský plakát z roku 1937. Ten, s verši Demjana Bědného pod názvem „Kráčí ke svému zániku!“, karikuje „Žida Trockého“ jako přisluhovače fašismu. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme: Těžký Gustav - největší dělo v historii, které střílelo sedmitunové granáty

Nápadné ale bylo, kterak SSSR, za aktivit svého NKVD a Kominterny, využil tohoto konfliktu k postupu proti třeba jen případným či bývalým Trockého stoupencům z řad španělské a vůbec přítomným představitelům zahraniční levice. Po několikadenních krvavých střetech mezi jednotlivými levicovými frakcemi, propuknuvších v květnu 1937 v Barceloně, došlo na španělské republikánské scéně k pádu vlády socialistického předáka Larga Caballera, který mj. odmítal rozpustit milice POUM (Partido Obrero de Unificación Marxista, Dělnická strana marxistického sjednocení), tedy frakce, jež jako „trockistická“ představovala terč smrtelné sovětské nevraživosti. V čele Španělské republiky stanul kabinet, povolnější sovětským a komunistickým požadavkům. V červnu 1937 byli ze sovětského popudu zadrženi předáci POUM, včetně jejího předsedy Andreua Nina, obviněného na základě podvržených dokumentů z chystaného spojení s vůdcem nacionalistů generálem Frankem. V následné vlně teroru v režii sovětské tajné policie byly ve španělské republikánské zóně fyzicky zlikvidovány tisíce osob levicové, ovšem nikoliv prostalinské orientace. Nacházel se mezi nimi Nin, stejně jako kupř. jeden z někdejších Trockého sekretářů v norském exilu Erwin Wolff. Hlavní role v tom připadla na tehdejšího šéfa NKVD ve Španělsku Alexandra Orlova. Ale byl to později tentýž Orlov, který, když sám uprchl z dosahu sovětské moci, z USA písemně varoval Lva Trockého před sovětskými plány na zabití jeho samotného a před důvěrou jakékoliv návštěvě ze Španělska. Takové konkrétní plány skutečně vznikly; a relevance druhé části varování mohla spočívat třeba už ve skutečnosti, že s výsledkem španělské občanské války, vrcholící v březnu až dubnu 1939 vítězstvím frankistických vojsk, se i Mexiko měnilo v cílovou zemi početné španělské republikánské emigrace.

V březnu 1939 byl (podle vlastních vzpomínek, publikovaných v 90. letech 20. století) tehdejší zástupce ředitele zahraniční sekce sovětského NKVD Pavel A. Sudoplatov pověřen samotným Stalinem a šéfem NKVD Lavrentijem Berijou řízením akce, jejímž cílem měla být, v zájmu rozhodujícího úderu trockistickému hnutí jako takovému, eliminace Trockého. Úloha vykonavatele tohoto cíle měla být nakonec přidělena španělskému komunistovi Ramónu  Mercaderovi del Río. Bývá zdůrazňován vliv, jaký na životní dráhu toho, narozeného roku 1913 v Barceloně, měla jeho matka, Caridad del Río, rodačka z Kuby. Ta po rozchodu s Ramónovým otcem, příslušníkem katalánské podnikatelské buržoazie, přišla se svými dětmi v době po první světové válce do Francie, kde se přiblížila komunistickým myšlenkám, a možná už tam došlo k jejímu navázání kontaktů s Kominternou i sovětskou špionáží. Každopádně, po vypuknutí občanské války ve Španělsku v červenci 1936 ona i její synové vstoupili do miličních oddílů, bojujících proti nacionalistům, přičemž sama utržila zranění. Zatímco jeden z jejích synů (a Ramónových bratrů) Pablo padl pak v bojích u Madridu, Ramón Mercader, činný jako politický komisař v hodnosti poručíka na aragonské frontě, kde byl také zraněn, byl asi v roce 1937 přiveden ke školení u sovětské tajné služby (podle některých, rozhodně ale nikoliv podložených tvrzení, byl tehdy za tím účelem převezen přímo do Moskvy). Tím, kdo do služeb NKVD zverboval v první řadě asi už Caridad del Río, byl sovětský agent Nahum (Leonid) Eitingon, známý pod pseudonymem „generál Kotov“. Ve Španělsku se objevil opět hlavně v souvislosti s cílem likvidace POUM, a posléze rovněž on  sehrál klíčovou úlohu v operaci pod vrchním Sudoplatovovým řízením, pro níž byl vybrán název „Utka“ („Kachna“), v narážce na užívání termínu pro novinářskou dezinformaci - takovou, že byl, stejně jako Caridad, do vraždy Trockého v jeho střežené vile v Coyoacánu, čtvrti v mexickém hlavním městě, vlastně přímo zapojen.

Mercader, vyškolený NKVD a pod novou identitou jako belgický občan Jacques Mornard, se v roce 1938 objevil znovu v Paříži, aby se infiltroval do trockistických kruhů. Navázal milenecký vztah s americkou trockistkou Sylvií Ageloff, kterou následoval, s kanadským pasem jako podnikatel Frank Jacson, do New Yorku, a poté dorazil do Ciudad de México, kde Ageloff začala přímo u Trockého pracovat jako sekretářka. Tak někdy od sklonku března 1940 navázal s bývalým ruským revolucionářem, jako jeho ideový stoupenec, osobní známost, a kromě toho se fakticky poznal i s jeho přívrženci, působícími v Trockého coyoacánském sídle jako ozbrojená hlídka. Mezitím zhatil související sovětské plány nezdar jiné akce, při které (nedlouho poté, co mexičtí komunisté otevřeně žádali svou vládu, aby Trockého ze země vypověděla) v noci z 23. na 24. května 1940 vnikla do Trockého vily skupina ozbrojenců v policejních uniformách, a mezi nimiž figuroval malíř (muralista) David Álfaro Siqueiros, člen mexické komunistické strany a též veterán španělské občanské války. Střelba, zahájená jimi v domě, ani exploze vrženého granátu nikoho neusmrtily. Trockij sám útok přečkal, ukryt se svou ženou Natálií pod postelí, byť lehčí zranění utrpěl jejich 14-letý vnuk. To vedlo k tomu, že i ve vzdálené Moskvě stoupla vsázka na dosud prakticky špióna Mercadera, resp. „Jacsona-Mornarda“.

Foto: Fotografie Ramóna Mercadera del Río (resp. Ramona Ivanoviče Lopese), jenž si za zavraždění L. D. Trockého v roce 1940 vysloužil, kromě 20-letého pobytu v mexické věznici Lecumberri, vyznamenání „Hrdina Sovětského svazu“, na jeho náhrobku na Kuncevském hřbitově v Moskvě. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Výročí „velkého útěku“ spojeneckých pilotů, odvážného činu se smutným koncem

Svůj osudový čin spáchal Mercader večer 20. srpna 1940, kdy před Trockého vilu dorazil v doprovodu Eitingona a své matky Caridad, a dovnitř vstoupil jako již známý host. V jednom okamžiku, během rozhovoru v přítomnosti pouze jeho a Trockého v Trockého pracovně, znenadání zasadil Trockému zezadu úder do hlavy dosud skrývaným horolezeckým cepínem. Nevyšel mu ovšem záměr známého revolucionáře ihned zabít, resp. provést svůj čin nenápadně a z domu zase uniknout. Zasažený Trockij spustil křik, který vyburcoval ochranku. Mercader, jakkoliv ozbrojen ještě dýkou a revolverem, se v dané situaci nezmohl na odpor. Vydával se ale nadále za přesvědčeného trockistu, zklamaného svým ideologickým vůdcem. Zatímco Eitingon a Caridad z místa unikli v automobilu (a později opustili Mexiko), Trockij byl dosud při vědomí převezen do nemocnice, kde až následujícího dne zemřel, a „Jacson-Mornard“ skončil v rukou mexické policie. Dále přitom zapírající svou skutečnou identitu, jakož i fakt, že vražda, příp. atentát byl činem na příkaz samotného vedení SSSR (čili zůstalo to prezentováno jako ryze individuální akt zklamaného trockisty), byl odsouzen na 20 let vězení.

Vyšetřování okolností Trockého vraždy z mexické strany již komplikovala realita druhé světové války v Evropě, včetně německé okupace Francie či „Mornardovy vlasti“, Belgie, a platnosti německo-sovětského paktu. Sám Mercader měl mnohem později svému někdejšímu nadřízenému Sudoplatovovi líčit, kterak byl mexickými policisty, neznajícími jeho pravou totožnost, v počátečních letech věznění pravidelně bit a držen v cele bez oken. Za skutečně definitivní potvrzení jeho identity je označována až reakce na poslání jeho dokumentů mexickým vězeňským psychiatrem, dr. Quirósem, do Španělska počátkem 50. let. Tehdy je frankistická policie identifikovala s fotografiemi a otiskem prstu Ramóna Mercadera, jednoho ze skupiny španělských komunistů, zatčených v Barceloně a následně vězněných ve Valencii v letech 1935-36 (a propuštěných pak po volebním vítězství levicové Lidové fronty v únoru 1936). Přesto, už v roce 1945 se měla v Mexiku znovu objevit jeho matka Caridad (po předchozím pobytu v SSSR, kde byla vyznamenána Leninovým řádem), s individuální snahou, a proti zájmu sovětského vedení, domoci se jeho předčasného propuštění.

V každém případě, v izolaci ve věznici Lecumberri v mexickém hlavním městě přečkal Mercader sovětské vítězství v tzv. velké vlastenecké válce a vzestup SSSR mezi supervelmoci nové jaderné éry, stejně jako Stalinovu smrt a počátek faktického odklonu od stalinismu, zahájený v SSSR Nikitou S. Chruščovem v roce 1956. Propuštěn v květnu 1960, přijel na Kubu, tehdy pod revolučním a k SSSR inklinujícím režimem Fidela Castra, a odtud, s československým pasem přes Prahu, do Moskvy. Tam mu tehdejší šéf KGB Alexandr N. Šelepin udělil vyznamenání „Hrdina Sovětského svazu“ a hodnost plukovníka KGB – čili samozřejmě nástupnické složky NKVD, v jejíchž službách o dvě dekády dříve odstranil Stalinova nenáviděného ideologického protivníka. A ve službách KGB, zase pod novým jménem Ramón Ivanovich López, zůstal po zbytek života.

V polovině 60. let přesídlil, se svou mexickou manželkou a adoptovanými dětmi, na Kubu, kde poté působil jako poradce Fidela Castra. Tam také v roce 1978, stižen rakovinou, zemřel. Jeho ostatky byly přepraveny do Moskvy, aby spočinuly na tamním Kuncevském hřbitově.

Zdroj: britannica