Nejpočetnějším tankem francouzské armády v roce 1940 byl lehký tank Renault R35 a po obsazení Francie německým vojskem se také stal nejpočetnějším trofejním tankem Wehrmachtu. Většina tanků padla do německých rukou buď neporušených (jen opuštěných), nebo s lehkým poškozením, které však tank nevyřadilo ze služby a dalo se snadno opravit. Němci tehdy ukořistili impozantní počet 800-840 Renaultů R35, které následně přejmenovali na Panzerkampfwagen 35R 731(f). Kariéra těchto tanků v německých ozbrojených silách byla dlouhá, avšak nesmírně komplikovaná.

První Renaulty R35 na německé straně se do boje stihly zapojit ještě během bitvy o Francii. Francouzští tankisté provozuschopné tanky zcela zbytečně opouštěli a Němcům se tak do rukou dostávalo velké množství techniky v perfektním stavu, občas bez pohonných hmot, ale po natankování byl tank plně funkční. Francouzské tanky tedy paradoxně bojovaly proti "vlastním pánům".

Byť Němci ukořistili velký počet tanků, do skutečného boje se jich dostalo jen několik, slabě vyzbrojený ale hlavně nesmírně pomalý Renault nestačil rychlému postupu Němců (Blitzkrieg), a tak si tank proti Francouzům častokrát ani nezabojoval, protože než se dostal na místo, bylo již po bitvě. Aby byly kořistní tanky R35 rozeznatelné od těch francouzských, posádky po obvodu stroje natřeli trámové kříže. Některé tanky sloužily v původní francouzské kamufláži, některé však byly přetřeny typickou německou černošedou barvou Schwarzgrau resp. Panzergrau (RAL 7021). Během francouzské kampaně Renaulty nedostály v podstatě žádným modifikacím či inovacím. Ty se udály až později v průběhu 2. světové války.

Psali jsme:Nákladní terénní automobil ROSS R 210.12 VV 6×6 v terénu

Foto: Renault R35 ze stavu 12. tankové roty pro speciální operace během bojů v Jugoslávii | Wikimedia Commons / Public domain

Tanky R35 byly zcela beze změn fasovány jednotkami připravující se na operaci Lvoun, čili německé vylodění v Británii v červenci 1940 a nově přejmenovaný Panzerkampfwagen 35R 731(f) byl tehdy určen jako cvičné vozidlo. Začátkem podzimu 1940 prodělaly tanky transformaci podle německých standardů. Nejvýraznější změnou bylo odříznutí velitelské kopule, která poskytovala velice omezený rozhled a byla nahrazena dvoukřídlým poklopem. Některé tanky obdržely i německé vysílačky. Do konce roku 1941 měli Němci přestavěných zhruba 500 tanků tohoto typu.

Renault R35 byl jednoznačně nejhorším francouzským tankem, byť byl ve francouzské armádě nejrozšířenější, Němce tak ani nenapadlo s ním vyzbrojit druhosledové jednotky na Východní frontě. Několik se jich však na Východní frontu podívalo, ovšem ne jako tanky. Tankům byla sundána věž i munice a vzniklá díra byla zakryta plachtou, čímž vznikl dělostřelecký tahač. 110 takto upravených vozidel pod názvem Umbau von Panzerkampfwagen 35R (f) pak bylo vydáno dělostřeleckým jednotkám k tažení 15cm houfnic sFH 18 a o něco těžších 17 cm K18/21 cm Mrs 18. Na to, že R35 nebyl původně navržen k tažení těžkých břemen, se v této úloze osvědčil velice dobře.

Foto: Němečtí vojáci na tanku Renault R35 | Bundesarchiv / Public domain

Psali jsme:Speciální pancéřovaná TATRA 613

Přestavbou R35 vznikla také vyprošťovací vozidla Bergeschlepper 35 R (f), která byla téměř totožná s dělostřeleckými tahači. Některé posádky si je však v poli trochu vylepšili - řidiči přidali přední sklo jako ochranu před bahnem a občas se objevila i improvizovaná kulometná věžička. Těchto vozidel bylo vyrobených zhruba 90 kusů. Na podvozku Panzerkampfwagen 35R 731(f) byly postaveny také mobilní jeřáby, a to hned několik typů.

Jak již bylo zmíněno, Panzerkampfwagen 35R 731(f) se na Východní frontě jako tank do boje nepodíval, avšak jeho podvozek byl několikrát úspěšně využit. Ve Skupině armád Střed byl podvozek z francouzské tanku použit pro stíhač tanků pod typicky německy "nekomplikovaným" názvem 4.7 cm Pak(t) (Sfl) auf Fgst.Pz.Kpfw.35 R 731(f).

Povolení ke stavbě stíhače tanků získala 23. prosince 1940 zbrojovka Altmärkische Kettenfabrik (Alkett), úkol to však nebyl vůbec snadný. zatímco firma přestavěla několik beznadějně zastaralých Panzerů I na stíhače tanků 4,7 cm PaK(t) (Sf) auf Panzerkampfwagen I Ausf. B ohne Turm (zkráceně Panzerjäger I), s francouzským podvozkem to bylo mnohem náročnější. Byl totiž výrazně menší než německý Panzer I. Do podvozku, který byl kratší, užší a určen k přepravě dvou neklaustrofobických Francouzů se nyní museli vejít tři Němci. První prototyp byl představen 8. února 1941. Němečtí inženýři museli tehdy hodně experimentovat a byť byl bojový prostor řešen podobně jako u předchozího stíhače (shora otevřený bojový prostor), musel být tento kvůli limitaci prostoru posunut co nejvíce dopředu, aby se do kasematy vešel kanón. Kasemata nebyla k podvozku trvale přidělána, ale byla přišroubována šrouby. Jako výzbroj sloužil perspektivní československý protitankový kanón 4,7cm KPÚV vz. 38, který byl využit i na stíhači Panzerjäger I. Bojový prostor byl však tak stísněný, že do něj nešla umístit munice, která tak byla uložena v úložném boxu na zadní straně kasematy zvenku, což usnadňovalo nabíjení a stíhač tak měl velice slušnou rychlost střelby. Po stranách kasematy byly umístěny dveře pro výstup a vstup do stíhače.

31. března 1941  byl stíhač tanků prezentován Hitlerovi, který modernizaci schválil. Výroba se tak rozjela a bylo vyrobeno celkem 174 standardních stíhačů tanků a 26 kusů velitelských vozidel Führungs-Fahrzeuge auf Fgst.Pz.Kpfw.35 R 731(f), které měly místo kanónu uložený v kulové lafetě kulomet. Jako první jednotky nové stíhače obdržely 559. a 561. protitankový prapor. Později byl přezbrojen i 661. protitankový prapor. Na začátku operace Barbarossa (krycí název pro invazi vojsk nacistického Německa do Sovětského svazu) byl 559. prapor součástí skupiny armád Sever a 516. a 611. prapor ve skupině armád Střed.

Foto: Panzerkampfwagen 35R 731(f) během svého nasazení v Jugoslávii v rámci 12. tankové roty pro speciální operace (Panzer-Abteilung z.b.V. 66) | Bundesarchiv / Public domain

Byť v tehdejších propagandistických filmových záběrech můžeme vidět tyto stíhače projíždět kolem hořící vyřazené sovětské techniky, realita byla jiná. 3. července, pouhý týden a půl po invazi, dostaly 559. a 611. protitankový prapor rozkaz přejít zpět na tažené protitankové kanóny 3,7 cm Pak. 561. prapor vydržel v boji o den déle, poté dostal rozkaz zůstat u Grodna v armádní záloze a čekat na náhradní techniku. Němci totiž nebojovali jen se sovětskými vojáky a tanky, ale hlavně s francouzským podvozkem, který se v těžším terénu ukázal jako naprosto nevyhovující. Zpráva od velitele 611. praporu odhaluje, že všechny stíhače tanků byly ztraceny během prvních dnů války. Prapor znovu získal určitou bojovou schopnost přezbrojením na německá a ukořistěná sovětská tažená děla. První bojové nasazení "francouzských" stíhačů tanků byl tedy naprostý propadák. Hlavním problémem se ukázala kola a pásy, které nebyly stavěné na tak dlouhé přesuny. Pryžové obložení kol často odpadávalo, pásy se zas často zanášely bahnem a praskaly.

Nicméně se nejednalo o poslední nasazení tohoto stíhače na Východní frontě. Koncem listopadu 1941 skončilo 10 kusů stíhačů tanků a 2 velitelská vozidla u 318. tankové roty nacházející se poblíž Kremenčugu, přidělené k 213. strážní divizi. I když se jednotka nacházela v hlubokém týlu a tak nemusela řešit střety se sovětskými vojáky, musela řešit boj s vlastními vozidly. Stíhače tanků byly totiž velice náročné na počasí. Již v -10 stupních Celsia měly motory velké problémy s nastartováním a i běžící motory měly co dělat, aby stíhač na zledovatělé silnici vůbec utáhly. Mrazy nesvědčily ani odpružení a díky nevhodným pásům se tak jízda na ledě dala nazvat spíše klouzáním. 

Za zmínku stojí, že 30. července 1941 obdržela zbrojovka Alkett kontrakt na vylepšenou verzi s 5cm protitankovým kanónem PaK 38, prototyp však nebyl nikdy postaven. Jednak podvozek nebyl stavěn na takovou zátěž, ale hlavně kanón PaK 38 byl mnohem větší, než československý KPÚV a bylo tak náročné ho na podvozek umístit. Tímto se definitivně uzavřela kapitola kontroverzního stíhače na Východní frontě. 

Věže z přestavených tanků se následně využily při budování Atlantického valu jako statické palposty. Zatímco na Východní frontě byl Renault R35 jako tank naprosto nepoužitelný, na západě to však bylo něco jiného. Zde se tank stále využíval jako cvičné vozidlo pro posádky tanků, i když Němci raději využívali pohyblivější Hotchkiss H 39, který v německých službách sloužil pod názvem PzKpfw 38H 735 (f).

30 kusů Panzerkampfwagen 35R 731(f) vyfasovaly jednotky SS, které tyto později použily během bojů na Balkáně. K 1. březnu 1943 bylo u 100. tankového pluku používáno 50 tanků Panzerkampfwagen 35R 731(f). Do konce května 1943 jich 46 využívala 100. tanková brigáda, 8 kusů bylo také u 711. pěší divize a 712. a 708. pěší divize měla každá po jednom tanku. 22 tanků bylo používáno také 12. tankovou rotou pro speciální operace. Všechny jednotky přitom zastávaly okupační úkoly ve Francii, kromě 12. roty, která prošla protipartyzánskými boji v Jugoslávii.

Foto: Američtí vojáci zkoumají vyřazený stíhač 4,7 cm Pak(t) (Sfl) auf Fgst.Pz.Kpfw.35 R 731(f) ze stavu 716. divize Wehrmachtu (Le Molay-Littry, 20. červen 1944) | Wikimedia Commons / Public domain

Zatímco na Východní frontě si tank Panzerkampfwagen 35R 731(f) nezabojoval, na Západní frontě se do bojů dostal. Například 110. pluk tankových granátníků se dostal do boje s Američany u Cherbourgu, s předem jasným výsledkem. Několik tanků bylo využíváno i tankovou rotou „Paříž“ během bojů o Paříž, kde byly všechny stroje zničeny francouzským odbojem, některé se dokonce dostaly do boje s Leclercovou 2. obrněnou divizí. Pár tanků se také podařilo ukořistit francouzskému odboji a vyjel tak do boje proti Němcům.

Ve Francii si zabojovaly i již zmíněné stíhače 4,7 cm Pak(t) (Sfl) auf Fgst.Pz.Kpfw.35 R 731(f), které zde byly v podstatě doma, takže podmínky pro jejich užití byly mnohem přívětivější. K červnu 1943 měly německé síly umístěné ve Francii celkem 96 strojů 4,7 cm Pak(t) (Sfl) auf Fgst.Pz.Kpfw.35 R 731(f), z nichž 85 bylo v provozuschopném stavu. Největší množství (24 kusů) bylo u 319. pěší divize, která okupovala ostrovy Guernsey a Jersey, jedinou britskou půdu, kterou se Němcům podařilo dobýt. Několik těchto stíhačů tanků bylo rozptýleno mezi 15 pěších divizí. 3 kusy pak byly u 100. tankového pluku a 6 jich bylo posláno k 657. protitankovému praporu. Do prosince 1943 byl celkový počet 4,7 cm Pak(t) (Sfl) auf Fgst.Pz.Kpfw.35 R 731(f) snížen na 92, počet funkčních vozidel byl pak 88 kusů.

Foto: Věž tanku použitá jako palpost na ostrově Jersey | Wikimedia Commons / Public domain

V červnu 1944 tanky Panzerkampfwagen 35R 731(f) stále sloužily u Wehrmachtu ve Francii, byť byly pomalé a tehdy již zastaralé. Stále se však mohly úspěšně zapojit do boje. Československý kanón si tehdy dokázal poradit se všemi spojeneckými tanky, kromě těžkého Churchilla, i americký Sherman šlo poměrně bez obtíží vyřadit střelbou do boku. I přes určité šance však byly jejich bojové úspěchy dost skromné. Poslední provozuschopné kusy se nacházely na podzim roku 1944 u 712. pěší divize, která provozovala pouhé 2 stíhače tanků.

Čas a válka se ukázala být k francouzskému tanku nemilosrdná a tento v podstatě nedosáhl žádných výrazných úspěchů v žádné fázi války. Dodnes je k vidění pouze jediný stíhač tanků postavený na podvozku Renaultu R35, můžeme ho vidět v muzeu ve Švýcarském Thunu, kam byl převezen ze hřbitova německé techniky ve Francii.

Foto: Stíhač tanků 4,7 cm Pak(t) (Sfl) auf Fgst.Pz.Kpfw.35 R 731(f) v muzeu ve švýcarském Thunu. Jediný přeživší exemplář. | Wikimedia Commons / Public domain

Jediný provozuschopný Renault R35 se pak nachází ve francouzském Saumuru. Tank byl sice původně německou modifikací Renault R35, tedy 4,7 cm Pak(t) (Sfl) auf Fgst.Pz.Kpfw.35 R 731(f), po válce byl však tento přestavěn do původní francouzské podoby za použití jedné z věží z Atlantického valu.

Foto: Renault R35 v muzeu v Izraeli | Wikimedia Commons / Public domain

Zdroj: warspot.net