Patrně si říkáte, že neustálé spojování Australanů s bumerangy je už poněkud klišé, avšak nechybělo mnoho a australští vojáci mohli využívat bumerangy také k rozsévání smrti v zákopových bojích první světové války. Stejně jako uměli všichni britští vojáci házet granáty podobné kriketovým míčkům, uměli prakticky všichni australští muži házet bumerang. Minimálně k tomuto závěru tehdy došel jistý Garrett Victor Russell, inženýr z Melbourne. Netrvalo dlouho a brzy přišel s velice unikátním návrhem ručního granátu.

Russellův granát na první pohled zaujme tělem z lisovaného plechu, které je ozdobené klokanem a nelétavým ptákem emu. Uprostřed byl trojhranný odnímatelný kryt, vnitřní prostor byl vycpán kovovými peletkami pro likvidaci živé síly. Na jednom rameni byla uložena nálož (s 85 gramy trhaviny – gelignitu) s rozbuškou a zápalnicí typu Bickford. Vojenské zkoušky proběhly již v červenci 1915, ale vzhledem k nejednotným výsledkům se testy protáhly až do následujícího roku.

Foto: Russellův granát na první pohled zaujme tělem z lisovaného plechu, které je ozdobené klokanem a nelétavým ptákem emu. | Roderick Eime

Psali jsme:Kufry Nuprol

První ukázka tohoto exotického granátu velice zapůsobila na přítomného plukovníka Dangara, kdy se tehdy o úžasnou podívanou postaral Harvey Sutton, zkušený vrhač bumerangů. O půl roku později vrhali granáty na figuríny nezkušení vojáci bez řádného proškolení a výsledky již byly mnohem horší. Zvláštností jsou rovněž důmyslné aerodynamické vlastnosti bumerangového granátu, který dokázal uletět téměř 100 metrů nízko nad zemí, před cílem rychle nabral výšku a následně (po ztrátě rotace) rychle klesal k zemi. Granát tak v podstatě dokázal přelétnout zákop, vrátit se a zničit pěchotu ukrytou za náspem. Podplukovník R. Law, který řídil australskou školu pro výcvik hodu granátem, tuto novou zbraň však odmítl jako "nezvyklou a nejistou při letu pro vojenské účely". Zajímavostí je, že byť Law tento bumerang neschválil do výzbroje, zmínil jej ve své brožuře "Grenades and their Uses" pro australské královské jednotky (tam je nazván autorem Russel-Sutton). Měsíc po odmítnutí svého vynálezu, Russell granát přihlásil u kanadského patentového úřadu (24. února 1916), čímž však příběh nezvyklého granátu končí.

Ze života G. V. Russella díky dobovému tisku víme, že pak nějaký čas pobýval v Americe, kde mu za jeho práci společnost Grenade Co. of America nabídla sumu 150 000 dolarů, avšak peníze musel Russel vrátit, jelikož mu za dobu kontraktu nebyl přihlášen žádný patent. V Sandy Hook pak působil jako instruktor v hodu granátem a byl jediným cizincem, kterému to bylo povoleno bez propustky.

Zajímavostí je, že vývojem bumerangového granátu se, patrně nezávisle na Russellovi, zaobíral rovněž jistý major Woodgate. Zkoušky tohoto dřevěného granátu osazeného výbušninou, probíhaly v dubnu 1917 v Amiens, za účasti vysoce postavených důstojníků – majora Sanderse a poručíka Thomsona. Překvapivě byly schopnosti granátu hodnoceny jako velmi vyhovující a dosah měl činit 100 yardů (91 m). Záznamy z 8. června 1917 pak zmiňují, že zajištěním výroby cvičných bumerangových granátů byl pověřen poručík W. Burt, ale tím patrně celý příběh končí. Priority vojevůdců byly tehdy poněkud jiné, a tak tento nezvyklý nápad skončil v zapomnění.