Všichni máme zažitý asi podobný obraz Slovenského národního povstání. Obraz ukazující odhodlané a statečné partyzány bojující s německou přesilou, obraz všelidového vzedmutí se odporu a postavení se se zbraní v ruce na vzdor vůči nacistické tyranii. Je to obraz odvahy i zrady, obraz oslavující partyzánské hnutí a zároveň odsuzující krutost a bestialitu jednotek Wehrmachtu, SS a prorežimních Pohotovostních oddílů Hlinkových gard. Je to ovšem tento obraz malovaný v průběhu let 1945-1989 opravdu natolik nezpochybnitelný, a pevný, abychom si nemohli dovolit jej trochu zpochybnit? Většina tuzemské literatury z uvedeného období jako díla Pavla Bosáka, Václava Štefanského, Viléma Prečana, popřípadě kolektivní práce Vojenské dějiny Československa 1939-1945, se v rámci popisu dějin Slovenského národního povstání řídí podobným vzorcem, v němž byla až úpěnlivě sledována linie vývoje partyzánského hnutí podporovaného ze Sovětského svazu a v rámci Slovenské armády byla vyzdvihována hlavně protirežimní činnost jednotlivých důstojníků. Pečlivě tito badatelé šli po stopách armádního povstání, avšak v jejich podání se v okamžiku vyhlášení povstání a zahájení bojové činnosti pozornost z velké míry přesouvá právě na vzniknuvší 1. československou armádu a zbytek slovenských ozbrojených sil, který zachoval loajalitu Bratislavě pak v jejich líčení hraje jenom podružnou úlohu. Tento dluh se začal aktivitou nové generace slovenských historiků po roce 1989 poměrně smazávat a práce historiků jakými jsou Martin Lacko, či Peter Sokolovič dávají období SNP nový rozměr.

Foto: Povstalecká kolona

A stejně tak i cílem této práce není namalovat zcela nový obraz prvních dnů povstání. Postavy i kulisy tohoto obrazu budou nadále stejné jako dříve, avšak s tím rozdílem, že se na aktéry dnů kolem 29. srpna 1944 pokusíme podívat trochu jinak. A možná seznáme, že obraz domněle dobře známého povstání, bude ve finále odlišný od toho, jak nám byl líčen v letech minulých. Oproti běžnému líčení událostí se pokusím přesunout svou pozornost z hlavních center povstání, tedy z Bratislavy a Bánské Bystrice a reflektovat události v lokálních posádkách, kde věrnost, smýšlení i osobní statečnost důstojníků těchto jednotek měly rozhodující vliv na události kolem 29. srpna 1944 a na skutečnost že se ten který oddíl v těchto zlomových dnech odvážil svázat svůj osud s povstáním, či zachoval věrnost bratislavské vládě, popřípadě zůstal k událostem jež se kolem nich prohnaly netečný, se všemi důsledky, které z těchto rozhodnutí pramenily.

Psali jsme:Jak slavila Velké Británie vstup do války proti Německu

Tento pozměněný obraz zároveň již není místem slepě chválícím partyzánské hnutí, není tribunou velebící zásluhy těchto bojovníků, nýbrž poukazuje na vraždy a zločiny jichž se tito (a nejenom tito) válečníci dopustili, často tak činili na bezbranných civilistech, či zajatcích, lhostejno, zda-li jimi byli Slováci nebo Němci. Tento obraz povstání ukazuje také jeho tragiku z druhé strany, kdy vrahy nebyli jenom krvelační členové Waffen-SS a obětmi obyvatelé horských vesnic. Osobně myslím že právě tento obraz povstání, obraz plný oboustranného násilí a zabíjení je to hlavní, čím nový zájem o osudy Slovenského povstání může obohatit historické vědomí a smazat dluh, který byl vytvořen desetiletími zamlčovanými a pozměněnými dějinami.

Plánování povstání

Počátky opozice v řadách Slovenské armády se dají vystopovat k roku 1943, když po katastrofě u Stalingradu a krachu německé letní ofenzívy u Kurska, se chopili strategické iniciativy na východní frontě jednotky Rudé armády . Od této chvíle se začínají poprvé projevovat opoziční myšlenky přímo v armádě a zejména pak v řadách důstojnického sboru. Válečná deziluze a realita přibližující se fronty vedla v průběhu dalšího roku k vtvoření řady opozičních center, když tím nejvýznamnějších se stalo to s centrem v Bánské Bystrici na Velitelství pozemního vojska (dále VPV), jemuž podléhalo velení Zápolní armády, seskupená kolem pplk. Jána Goliána, pplk. Mikuláše Frejenčíka, mjr. Miloše Vesela a pplk. Dezidera Kiša-Kalinu . Toto hlavní centrum příprav vojenského povstání pak ve svých plánech v předvečer vypuknutí povstání počítalo s hlubokou vnitřní krizí armády, když dle Goliána mělo k 15. srpnu 1944 být režimu bezvýhradně loajálních pouze 20% důstojnického sboru armády, 60% všech důstojníků pak mělo být nějak zapojeno v jejich povstalecké organizaci a s dalšími 20% sboru pak mělo působit v jiných organizacích, téže nesympatizujících s orientací Slovenska . Vzhledem k nepočetnosti sboru bylo přesvědčení jednotlivých důstojníků poměrně dobře známo i ostatním, takže se předpokládalo, že v okamžiku vyhlášení povstání budou důstojníci, u nichž se předpokládalo prorežimní smýšlení, rychle zatčeni a nahrazeni důstojníky zapojenými do příprav povstání.

Foto: Ukořistěný německý 88mm kanón (Flak) v rukou povstalců

O této názorové roztříštěnosti a nespolehlivosti slovenských ozbrojených sil, byli dobře informováni i v Berlíně, avšak vzhledem k sérii vojenských pohrom byl německý generál při Ministerstvu národní obrany (dále MNO) genpor. Schliper 27. července 1944 požádán o předložení žádosti MNO na podřízení slovenských sil v karpatském prostoru skupině armád Severní Ukrajina , čemuž bylo 3. srpna vyhověno. Zároveň byla oblast východního Slovenska vyhlášena operačním prostorem Wehrmachtu. Úkolem slovenských sil pak bylo zajistit karpatské průsmyky a vybudovat zde obranu.

Psali jsme:„Jen si vezmu kabát,“ pravil Oldřich Frolík příslušníkům gestapa a pak se prostřílel na svobodu

A právě svěřené průsmyky hájené Východoslovenskou (Polní) armádou se staly jádrem připravovaného povstání. Tato armáda tvořená dvěma divizemi pod velením generála Augustina Malára a čítající k 14. srpnu 1944 30 182 vojáků a důstojníků , se měla stát klíčem, jenž otevře zalesněné průsmyky pro jednotky Rudé armády. Zápolní armáda čítající 37 000 vojáků a důstojníků, dislokovaná na území západního a středního Slovenska byla podřízená VPV. Tato měla v době vyhlášení povstání provést mobilizaci odvodových ročníků a po doplnění stavu Východoslovenské (Polní) armády udržet slovenské vnitrozemí do příchodu sovětských sil . Takto zněl plán vytvořený povstaleckým centrem, avšak realita prvních dnů povstání byla zcela odlišná od plánů.

Poslední týdny

Do povstaleckých kalkulací však neblaze zasáhlo partyzánské hnutí, jež v průběhu letních měsíců roku 1944 roztočilo na Slovensku nevídanou spirálu násilí. O tom že se odbojového hnutí již nyní aktivně účastnili vojáci, či osoby užívající vojenské stejnokroje, pak svědčí rozkaz z Velitelství divizní oblasti 2 (dále VDO-2), které vydalo nařízení že vojenské železniční patroly mají legitimovat a kontrolovat v dopravních prostředcích veškeré vojenské osoby včetně důstojníků a gardistů, aby se tak čelilo narůstajícímu počtu partyzánských útoků .

Během léta se bezpečnostní situace na středním Slovensku rapidně zhoršila, proti čemuž nebyla bratislavská vláda schopná adekvátně zakročit. Protipartyzánské hlídky a trestné výpravy armády a četnictva místo boje podnikaly pouze dlouhé bezcílné výpravy krajinou, či se samy k partyzánům přidávaly. Za této situace se chopili iniciativy sovětskými důstojníky vedené partyzánské oddíly a zejména v oblasti Fatry a Turce rozpoutaly festivaly krve. Tito sovětští důstojníci podle zkušeností ze Sovětského svazu se i na Slovensku pokusili vytvořit tzv. partyzánské rajóny, kde moc centrální vlády vůbec nezasahovala. Prví obcí kterou takto 21. srpna partyzáni obsadili byla Sklabině, ležící pouhých 10 km od významné vojenské posádky v Tučianském Sv. Martině . Na tomto území se rozpoutalo pravé peklo pomsty a cíleného vraždění představitelů Hlinkovy gardy (dále HG), či strany. Tyto násilnosti si v ničem nezadaly s ukrutnostmi jichž se později dopouštěli gardisté a Němci, což ve svém důsledku ještě rozdmýchalo požár násilí spalující Slovensko.

Další incidenty v tomto regionu pak na sebe nedali dlouho čekat a jenom podtrhly neschopnost slovenské vlády udržet klid v zázemí. V noci z 23. na 24. srpna byl podniknut útok 60-ti členného partyzánského oddílu na posádku Slovenské armády hájící strategicky důležité železniční tunely na významné trase Žilina-Vrútky-Ružomberok. Armáda se v tomto střetu postavila na stranu vlády a v následném boji ztratila 4 mrtvé, 4 zajaté a 15 odzbrojených vojáků . Téhož dne, 23. srpna, byl v prostoru VDO-2 zformován úderný oddíl tvořený příslušníky Jízdního předzvědného oddílu 3 (JPO-3), praporem Pěšího pluku 3 ze Zvolena, dvěma eskadronami VPO-2, mužstvem četnických oddílů z Brezna a Banské Bystrice a podporovaný tančíkem Hraniční roty 3. To vše za účelem osvobození antimonových závodů ve Vajskové, které měly obsadit partyzáni.

Naopak v Brezně se již armáda otevřeně přidala na stranu protistátních sil, což se projevilo na postoji velitele posádky majora Samuela Sekurise, který nejprve nepodnikl žádná opatření vůči skupinám partyzánům pohybujících se městem a 25. srpna pak bez odporu nechal partyzány vyrabovat sklady zbraní na obecním úřadě i v místní škole.

Tato eskalace partyzánské aktivity vedla německého vyslance na Slovensku Hanse Elarda Ludina po konzultacích s něm. generálem při MNO i prezidentem Tisem k závěru, že slovenské ozbrojené síly ani četnictvo již nejsou schopné se s nastálou situací vypořádat a zaslal na Zahraniční úřad do Berlína žádost o vyslání německých jednotek určených k asistování slovenským oddílům při potlačování nepřátelské aktivity.

Zde se setkáváme se skutečností, jež bude následně provázet všechny zúčastněné aktéry tohoto dramatu, po následující dny. A sice že obě strany začínají ztrácet kontrolu nad živelností a dynamičností událostí na Slovensku. Věci se vymykají jejich původcům z rukou, aby samospádem strhávaly další a další posádky a jednotky do výru povstání, na něž jeho hlavní aktéři v Bánské Bystrici i jejich protihráči v Bratislavě i za hranicemi přestávají mít rozhodující vliv. Samotní povstalci i reagující Němci se tak stávají v těchto dnech spíše aktéry událostí, než-li jejich tvůrci a z podstaty věci tak ve svých činech reagují , než by předjímaly a ovlivňovaly budoucí vývoj. Za této situace když obě ústředí ztrácela rozhodující vliv na dění, se pozornost o to více upírá právě k jednotlivým lokálním centrům. Na nich bylo jak se v následujících dnech zachovají a na jakou stranu se jednotlivé posádky v těchto vypjatých okamžicích postaví.

Vyslané německé oddíly se staly v následujících dnech pouze svědkem, ale i terčem dalších partyzánských útoků, což dále jenom eskalovalo napětí. V noci z 27. na 28. srpna byl napaden partyzánským oddílem železniční most v Budatíně u Žiliny. V následujícím střetnutí byl most sice uhájen, ale v řadách armády za cenu těžce raněného vojáka. Stejné noci napadl silný partyzánský oddíl u Vrútek kolonu německé vojenské policie. Na její volání o pomoc byl ze Žiliny vyslán oddíl o 40 vojácích, jenž se ovšem po navázání kontaktu s nepřítelem musel stáhnout, za což zaplatil 4 mrtvými . Německá kolona byla ovšem téměř celá zmasakrována a po boji bylo na místě nalezeno pouze 5 přeživších vojáků.

Toho dne se definitivně na stranu protivládních sil postavila posádka v Turčianském Sv. Martině. Čtyři tanky LT-38 se nejprve podílely na likvidaci německé motorizované kolony u Vrútek a následně i na odražení vyslaných posil. Taktéž martinská posádka stála 27. srpna za likvidací německé vojenské mise plukovníka Waltera Otty stahující se z Bukurešti . Pod záminkou že partyzáni přerušili železniční trať, byli členové mise vylákáni do kasáren ve městě. Druhého dne ráno se je pokusili příslušníci martinské posádky odzbrojit na nádvoří, což vedlo k přestřelce při níž byla většina příslušníků mise pobita. Ranění členové mise byli převezeni do nemocnice, odkud je ovšem společně se ženami a dětmi vydali partyzánům nadporučíka Velička, jenž je nechal záhy všechny postřílet .

Toho dne následoval martinského příkladu Ružomberok. Zdejší posádkový velitel mjr. Miloš Vesel dovolil partyzánům sestoupit z hor do údolí a spojil se s nimi. Po vyrabování zbrojnice i zde začal hon na německé obyvatelstvo, zejména na ostrahu místních podniků, jejich rodiny a několik vojáků. K těmto byli přiřazeni Němci ze zadrženého rychlíku a společně přesunuti do obce Podsuché, kde byli všichni následujícího dne postříleni. Stejný osud potkal i příslušníky německé spojovací jednotky a personál dětského tábora, nalézajícího se nedaleko města, když se dostali do rukou skupině příslušníků Slovenské armády pod velením stotníka Daniela Gondy . Tímto razantním vystoupením se i Ružomberok stal pro následující týdny jednou z bašt povstání a zároveň tak bylo definitivně přerušeno významné železniční spojení dále na západ.

Za této situace, kdy se mezi 23. a 27. srpnem propadla valná část středního Slovenska do chaosu, začali se rojit i v samotné Bratislavě různé protichůdné zprávy. Vyslanec Ludin telegrafoval do Berlína informace o připravovaném vojenském puči proti vládě. Na jeho nátlak byl do čela armády taktéž jmenován loajální generál Turanec , jenž měl brzy nahradit generála Čatloše, kterého považovali za člena protivládního spiknutí a byl zbaven většiny svých pravomocí.

Zatím ovšem Němci nedokázali správně posoudit situaci a k dříve poslaným jednotkám nebyly vyslány žádné posily, jež by zbytkům loajálních slovenských sil pomohli uklidnit situaci v zemi. Zatím se pouze za hranicemi Slovenska shromažďovaly německé jednotky pro provedení plánované operace Katoffelernte , avšak i nyní byl běh událostí dynamičtější, než jak její aktéři předpokládali.

Foto: Povstalecký obrněný vlak Hurban

Za této nepřehledné situace bylo na německé straně rozhodnuto, a slovenskou vládou schváleno, vyslání 10 až15 000 německých vojáků do prostoru Ružomberok-Martin-Žilina-Zvolen. Avšak toto opatření které by možná dříve mohlo uklidnit napjatou situaci, nyní nemělo již tak významný efekt, jelikož otevřené ozbrojené povstání části jednotek Zápolní armády podporovaných partyzánskými oddíly, bylo i na tuto síly příliš mnoho.

Povstání sice oficiálně začalo až ve 20 hodin 29. srpna 1944, avšak opět spíše jako následek událostí, které se v průběhu tohoto dne odehrály na území středního a západního Slovenska, než-li jako předem plánovaný a promyšlený krok.

První dny povstání-okamžik zlomu

Jakkoliv byl ráno 29. srpna schválen přesun 10 až 15 000 německých vojáků do prostoru Ružomberok-Žilina-Martin-Zvolen (viz. výše), tak běh událostí opět předběhl plány ústředí. V 10 hodin 29. srpna se nad žilinskou posádkou rozezvučel letecký poplach a stal se signálem k vojenské vzpouře. Iniciativy se zde chopil velitel letectva Zápolní armády mjr. Jozef Dobrovský, jenž dal zatknout velitele posádky pplk. Kallu a sám se ujal velení jednotky, k níž přizval i příslušníky místního četnictva . Společně s nimi zahájil aktivní obranná opatření proti postupujícím německým jednotkám kampfgruppe Junck , směřujícím do oblasti Žiliny ze západu. Avšak vzhledem k rovinatému terénu západně od Žiliny a absenci přirozených obranných linií v tomto prostoru, se Dobrovského vojska stáhla do oblasti strategicky významného Strečna, kde se s nimi spojily partyzánské oddíly kpt. DeLanurienna a z Martina známého nadporučíka Velička. V tomto prostoru se také tyto jednotky dostaly od 31. srpna do těžkých bojů s další německou skupinou-kampfgruppe Ohlen.

Foto: Povstalci nastupují do obrněného vlaku Hurban

Díky razantnímu postupu představitele této posádky mjr. Dobrovského, se tak postupujícím německým bojovým skupinám nepodařilo proniknout od oblasti Turce a vstup do něj si měli Němci ještě těžce vybojovat. Iniciativa tohoto důstojníka jak ukážu v dalších případech, byla tím co na jiných místech povstaleckým vůdcům scházelo a co se tak stalo příčinou krachu v jejich posádkách.

Do bojů na západ od Žiliny, poblíž Němci kontrolované Schutzzone, se také místní vojenské posádky dostaly do konfliktu s postupujícími kolonami kampfgruppe Junck. Vojáci Slovenské armády se zde 29. srpna střetli poblíž obce Horní Hričov s německým transportem. V dlouhém boji se slovenským vojákům spojeným s partyzány podařilo zadržet útok německé motorizované skupiny, avšak po tvrdém boji byli ze svých pozic slovenští vojáci vytlačeni a museli ustoupit přes Dolní Hričov směrem na Žilinu, když obě strany zaznamenaly ve střetnutí ztráty. O dva dny později, 31. srpna, pak zde byla napadena dvanáctičlenná německá hlídka, když útočníci, mezi nimiž byli zřejmě i příslušníci armády, se následně stáhli směrem k osadě Súlov.

Mnohem nejednoznačněji a také neiniciativněji se ovšem zachovala posádka v Novém Mestě na Váhom, jež bylo centrem slovenského ženijního vojska. Ve zdejším důstojnickém sboru se střetly dva osobní přístupy k povstání reprezentované dvěma důstojníky. Jejich počínání pak mělo za následek charakter vystoupení novomestské posádky i osud obrovských materiálních zásob zde uložených.

Povstalecký velitel posádky stotník Karol Kristen vydal příkazy, aby byli ve městě postaveny zátarasy a barikády a následně jemu věrní vojáci se podíleli na vydávání zbraní a munice z armádních skladišť mezi vojáky i civilisty, avšak v důstojnickém sboru se vojenské vystoupení proti bratislavské vládě nesetkalo s úspěchem a vůdčí tváří loajálních sil v posádce se stal stotník Rudolf Šimovič. Ten s nabitou zbraní obcházel kasárna a vyhrožoval, že každého kdo se připojí k povstání nechá zastřelit. Tou dobou se již k městu blížila další německá bojová skupina kampfgruppe SS „ Schill ", proti níž ovšem rozdrobená a nejednotná posádka neměla šanci obstát.

Foto: Povstalecká obsluha minometu

Večer 29. srpna pak byly podle rozkazu pplk. Jána Černeka převedena všechna motorová vozidla v okrese pro vojenské účely . Část těchto automobilů pak posoužila cca stočlennému oddílu pod vedením npor. Jána Katuščáka, aby před příjezdem německé jednotky vyklidili město a stáhli se do hor. Další část posádky pak zejména vinou činnosti stotníka Šimoviče zůstala neutrální, čímž byl započat samotný rozpad jednotky, když někteří její členové zcela rezignovali na své povinnosti a vypravili se domů, vedeni často touhou pomoci na rodných hospodářstvích v době vrcholícího léta. Stotník Šimovič se po vývoji situace v Trenčíně sám vzdal nadějí, že se mu místní posádku podaří udržet pod kontrolou a prchl do Bratislavy.

Epilogem nejasného a nerozhodného počínání silné posádky v Novém Mestě nad Váhom pak byl příjezd kampfgruppe SS „Schill" 2. září. Město a jeho velké zásoby ve vojenských skladech tak bez boje padly do rukou Němcům, jelikož se zde oproti Žilině nenašel nikdo dosti rozhodný, aby sám dokázal strhnout posádku na stranu povstání. Pro osud povstání byla ztráta tohoto města citelnou ztrátou, avšak v těchto rozhodujících dnech zdaleka ne jedinou.

Ještě větším neúspěchem skončil i ambiciózní pokus povstalců o získání cca 5 000 vojáků z posádky v Bratislavě. Zde se nejjasněji projevil nedostatek iniciativy mezi vůdčími představiteli této silné posádky. Na události z 29. srpna sice zareagovali letci na základně ve Vajnorech, avšak jejich čin kdy se svými letadly přeletěli na území ovládané povstalci , zůstal zoufale osamocen. V rámci posádky pak došlo k rozpadnutí se světlometné jednotky z protiletadlové baterie hájící Bratislavu, avšak do 1. září se většina vojáků vrátila sama zpět . Naprostá většina posádky ovšem zůstala naprosto nečinná.

Již 30. srpna přišel z Bánské Bystrice do Bratislavy rozkaz, aby se posádka probila do hor směrem k povstaleckému ústředí , ale i nyní se ukázalo jak malý vliv mají jednotlivá ústředí na vývoj situace. V nadcházejících 72 hodinách se vinou nerozhodnosti, zbabělosti, alibismu, či kvůli loajalitě k dané přísaze nenašel nikdo, kdo by na sebe vzal odpovědnost podobnou té, jež převzal v Žilině mjr. Dobrovodský, a po tři dny nevyvíjela tato posádka žádnou činnost. Zástupce velitele posádky plk. Alojz Králík se zhroutil a v rozhodujících okamžicích nebyl schopný vydávat příkazy. Další z vysokých důstojníků pplk. Dezider Kišša a mjr. Ján Kovačovič také v těchto okamžicích nepodnikli nic, aby ochránili posádku před jinak neodvratným odzbrojením .

Bratislava zůstala takto nečinně stát, až do doby, kdy veškerý čas na jednání vypršel. V noci z 1. na 2. září odjel prezident Tiso do Vídně a jeho vláda přesídlila do Malacek . Téže noci i do Bratislavy vstoupila kampfgruppe SS „ Schill", jejíž příslušníci váhající a nerozhodnou posádku následně bez boje odzbrojili.

Stejným zklamáním skončil také krach povstaleckých plánů v další významné západoslovenské posádce, a sice v Trenčíně. Město bylo pro účely povstání velice významné, jelikož zde sídlilo VDO-1, dělostřelecký pluk i další jednotky. Povstaleckými veliteli této posádky byli vybráni pplk. Jozef Zadžora a mjr. Jozef Tóth. Oba ovšem ve vypjatých okamžicích 29. srpna zcela zklamali a bez výrazného pokusu o získání místní posádky vyklidili pole a společně odcestovali do Bánské Bystrice . Tímto neiniciativním jednáním byla tedy ztracena i tato významné posádka i s cenným materiálem zde uskladněným.

O něco rozhodněji se vyvíjely přelomové dny v Topoľčanech. I zde se ovšem střetly dva protichůdné přístupy k povstání, když na stranu bratislavské vlády se postavil velitel posádky stotník Oravec, který svým přístupem zviklal i další členy velitelského sboru, jež by snad za jiných okolností byli náchylní poslechnout volání z Bánské Bystrice. Napjatou a nerozhodnou situaci vyřešil příchod velké části vzbouřené trnavské posádky, když se cca 200 mužů pod vedením por. Bittnera a por. Untrceka přidalo na jejich stranu a odešlo do hor. Dalších asi 300 vojáků a důstojníků také opustilo posádku a zamířilo domů. Tento rozpad topoľčanské posádky přečkalo pouze 20 vojáků a 4 důstojníci, kteří zůstali v kasárna.

Dne 1. září sestoupil z okolních hor do města silný partyzánský oddíl a přinutil zbylé vojáky , aby jim pomohli zorganizovat odpor proti postupujícím Němcům. Avšak rozpad posádky a rezignace její velké části na úspěch povstání, měl fatální následky pro osud města jako jedné ze vzbouřeneckých bašt. Když 3. září do města vstoupila kampfgruppe SS „ Schill", nebylo téměř nikoho, kdo by se jim vážněji postavil na odpor. Mimo pár sporadických přestřelek, jež si na německé straně vyžádaly šest mrtvých , se nenašel nikdo další kdo by město hájil a to se tak snadno stalo další kořistí německé bojové skupiny.

Foto: Povstalecké kulometné hnízdo

Z velkých posádek na západním a jihozápadním Slovensku se tak k povstání připojily posádky v Piešťanech a Trnavě. Obě posádky jsou opět ukázkou iniciativního přístupu na místní úrovni, když právě v Trnavě její velitel stot. Andrej Benko-Rybár a npor. Karol Faňo se od prvních chvil rozhodli přejít na stranu povstaleckých sil a jejich kroky tak byly dále vedeny snahou zachovat celou posádku pro potřeby boje proti Němcům. Jako první byli v Trnavě zatčeni místní Němci a členové HG a HS. Avšak vzhledem ke špatným možnostem obrany v rovině se rozkládající Trnavy zvolili odchod do hor a připojení se k tamějším jednotkám.

V Piešťanech se přechod na stranu povstání odehrál v noci z 29. na 30. srpna, když silná jednotka pod vedením stot. Háluzického opustila letiště i kasárna a vydala se na pochod směrem k Topoľčanům a dále do hor. Loajalitu k vládě zde zachovali pouze pplk. Sojček, mjr. Dargov, stot. Nemec a Glos a cca 30 vojáků.

Ze západoslovenských posádek je ovšem nejzajímavější přístup Nitry. Zde se u velitele posádky skloubila iniciativa a rozhodnost na straně jedné, s odvahou a věrností složenému slibu na straně druhé. Podle hlášení místního četnického náčelníka, to byl právě loajální postoj místní posádky, která v krizových dnech udržela pořádek ve městě a jen silou těchto vojáků byla zachována v Nitře stávající civilní správa. V této chvíli to byla de facto jedině loajální posádka, co dělilo představitele luďáckého režimu od krutých partyzánů a osudů, které potkali jejich kolegy ve městech kde se posádky proti vládě vzbouřily. Nic na tom nezměnila ani návštěva povstaleckých důstojníků odhodlaných přesvědčit nitranského velitele mjr. Jána Šmigovského, aby se připojil na jejich stranu. Ten ovšem namísto vyjednávání vzbouřené důstojníky nechal zatknout.

Takto byl v Nitře udržen pořádek a klid během dnů, kdy se stará armáda štěpila. Zvrat ovšem znamenal příjezd kampfgruppe SS „Schill" a Einsatzkommanda 13 a 14 Sipo a SD, jež do města dorazili v průběhu 1. a 2. září. Podle rozkazů měla být i nitranská posádka odzbrojena, proti čemuž se ovšem postavil velitel posádky mjr. Šmigovský. Ten aby zachoval pořádek ve své posádce vydal záruky, že pokud bude zachována loajalita prezidentu Tisovi, zaručí se že jeho muži nebudou odzbrojeni. Tyto záruky ovšem byly v přímém rozporu s rozkazy s nimiž německé jednotky vstoupily do města. V této chvíli se zdálo že paradoxně nejloajálnější ze slovenských jednotek se dostane do ozbrojeného konfliktu s Němci stejně, jako se dostali povstalecké síly.

Nyní ovšem již centrum pomalu obnovilo svůj vliv na běh událostí a alespoň zprostředkovaně vstoupili slovenští a němečtí představitelé do situace v Nitře. Telefonicky se snažili situaci uklidnit jak prezident Tiso, tak i německý generál na Slovensku SS-obergruppenführer Gottlob Berger. I za jejich přispění se situace nakonec vyřešila smírně, když mjr. Šmigovský začal jednat s náčelníkem štábu kampfgruppe SS „Schill" SS- obersturmbanführerem Rudolfem Otto Koltzem, s nímž se znal ještě z doby sovětského tažení. Takto se nakonec podařilo situaci vyřešit bez boje a nitranská posádka nejenom že nebyla odzbrojena, ale jako jediné z celé původní armády jí byli ponechány zbraně.

Závěr

Postoj nitranské posádky a zejména jejího velitele pak jasně dokumentuje jakou roli v povstání hrály postoje a ambice jednotlivých představitelů posádek Zápolní armády. V okamžiku kdy živelnost povstání strhla celou zemi do víru násilí a více než centrální vedení, měli na běh událostí vliv právě místní velitelé, je důležité pochopit jaké postoje a motivace je nasměrovali do konfliktu s německou vojenskou mocí, nebo ke kolaboraci s ní.

Velká část důstojníků získala své vzdělání a také i politické přesvědčení během dvacetileté demokratické epochy první republiky. Jejich orientace sice po 14. březnu 1939 byla na čas zastíněna euforií ze získané samostatnosti, ale rezignace na rozsáhlá území jižního Slovenska a zavlečení do velké evropské války po boku Německa je začalo odvádět od režimu. Jak se ukázalo během prvních dní povstání, tak velká část důstojníků neopustila své demokratické smýšlení, což je ve spojení se ztrátou strategické iniciativy na východě a přibližující se frontou vedlo k myšlenkám, jak vyvést Slovensko z německého vleku a ušetřit jej osudů poražených. V již zmíněných odhadech pplk. Goliána z předvečer povstání lze vidět do jaké míry pronikla skepse z válečného vývoje do myšlení důstojnického sboru.

Nebereme-li v potaz fiasko a totální krach povstání Východoslovenské (Polní) armády, která zbavená svého velení se nechala takřka bez boje odzbrojit postupujícími německými kolonami, tak podmínky pro úspěch povstání v posádkách Zápolní armády byly přibližně následující.

Iniciativní a rozhodné velení, které po vzoru mjr. Dobrovodského, či stot. Háluzického bylo ochotno na sebe vzít odpovědnost a přijmout riziko spojené s vystoupením proti režimu. Právě tato rozhodnost ve zlomových okamžicích vedla k odchodu většiny posádky do boje proti německým silám. Na druhé straně nerozhodnost a neochota přijmout odpovědnost (jako např. v Bratislavě) vedla k nečinnosti a v důsledku i k odzbrojení posádky, popřípadě jako v Novém Mestě nad Váhom, či Topoľčanech k rozpolcení posádky na loajální, vzbouřené a nezúčastněné.

S rozpadem posádek navíc souvisí i další z momentů, které silně působily zejména na řadové mužstvo. Bylo právě období žní a vzhledem k převážně agrárnímu charakteru Slovenského štátu, kdy pocházelo množství vojáků z armády z venkova, se množství těchto vesnických branců více zajímalo o vlastní hospodářství, než-li o povstání. Velitel Einsatzkommanda 14 SS-hauptsturmführer dr. Häuser ve svém hlášení z 9. září píše o množství slovenských vojáků, jež během štěpení armády odešli od svých oddílů a zamířily ke svým domovům, jež se nezřídka nacházely až na vzdáleném východním Slovensku .

Dalším z významných faktorů pak byla geografická poloha jednotlivých posádek. Povstání se nejrychleji rozšířilo a také nejdéle drželo v horských oblastech středního a západního Slovenska, které byly ideální pro vedení defenzivního způsobu boje. Nic na tom nezměnila ani blízkost Schutzzone, jako např. v již zmíněném Horním Hričově, kde navzdory blízkosti této posádky k německé bezpečnostní zóně, se místní vojáci velice rychle postavili na odpor postupujícím německým kolonám. Naopak s klesající nadmořskou výškou a s menší vzdáleností od Bratislavy, se povstalci stávali čím dál neúspěšnějšími. Např. u Sborového automobilového parku (SAP) dislokovaném v Trenčíně nedošlo od 29. srpna do 5. září k žádným mimořádným událostem, navzdory skutečnosti že dle rozkazu ze 31. srpna měla jednotka dále provádět veškerou svou činnost beze zbraní. Zběhli pouze čtyři vojáci a sedm se jich pro chaos a zmatek v zemi nevrátilo ze služebních cest .

Celkově se tak ve dnech od 29. září do 3. září stará Slovenská armáda rozpoltila. Pomineme-li téměř beze zbytku odzbrojenou Východoslovenskou (Polní) armádu, tak Zápolní armáda utrpěla v těchto dnech ztráty, jež se daly přirovnat ke katastrofální porážce v bitvě. Ze 37 000 mužů jich zůstalo bratislavské vládě věrných pouze 9 000, a to zejména z oblastí blízkých Bratislavě . Zbytek vojáků se buď přidal na stranu povstání a takto přešel do svazku 1. československé armády, popřípadě tito muži opustili své posádky a s vidinou často dlouhé cesty, se vydali do svých domovů.

Tento bolestný rozpad staré armády sice znamenal pouze začátek bojů, avšak již tyto první dny hodně napověděli o charakteru následujících střetů. Je sice pravdou že ústřední plán na vyvedení jednotek armády z podřízenosti Bratislavy a jejímu nasazení proti Němcům existoval, avšak tato koncepce se začala sama hroutit právě nezvládnutou a často a ž brutální aktivitou vlastních jednotek i partyzánských oddílů. Již od chvíle kdy generál Warlimont vyslal na Slovensko první německé jednotky, začaly se v plánu objevovat povážlivé trhliny, avšak samospád událostí zabránil jeho původním tvůrcům, aby mohli adekvátně zareagovat.

Tímto se do popředí událostí dostali ti, kteří měli původně jenom na příkaz provést rozkazy a případně zatknout nepřátele-tedy velitelé a vyšší důstojníci posádek. Ti vystaveni nutnosti sami jednat, často bez konkrétní představy jak vypadá situace jinde, museli jít s vlastní kůží na trh, což ovšem mnoho těchto povstaleckých velitelů nezvládlo a před zodpovědností dali předost útěku (jako např. pplk. Zadžora a mjr. Tóth), popřípadě neučinilo nic. A v tomto právě spatřuji hlavní tragédii prvních dnů povstání, v tom že takřka celá váha těchto osudových dnů spočinula na několika málo jedincích, v tom že úspěch, či neúspěch celého podniku byl konfrontován s lidskými ctnostmi i slabostmi, což nakonec vedlo k lokalizaci povstání pouze do oblasti západního a středního Slovenska, kde bylo také téměř po dvou měsících bojů i udušeno.

V posledních dnech srpna a počátku září 1944 došlo na území Slovenského štátu k rychlému rozpadu struktury staré armády. Článek se věnuje událostem v prostoru budoucího centra Slovenského povstání, tedy na území Zápolní armády. Na příkladu několika velkých posádek v tomto prostoru se pokouší načrtnout velice dynamický přechod nejprve loajálních vládních sil na stranu povstalců, popřípadě rozpad a odzbrojení těchto posádek. Pozornost je pak věnována hlavně činnosti jednotlivých představitelů těchto posádek a jejich vlivu na další směřování těchto vojenských útvarů v době, kdy živelnost událostí na několik krizových dní vyrazila ústředím jejich vliv na události a hlavní váha rozhodnutí se přesunula právě na tato jednotlivá regionální centra.