Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by dopadl vyrovnaný souboj mezi japonským samurajem a černohorským důstojníkem? Nemusíme žádat o pomoc odborníky na historii ani různé bojové specialisty. Stačí se vrátit do roku 1905, kdy k obdobnému souboji skutečně došlo.

Foto: Přemýšleli jste někdy nad tím, jak by dopadl vyrovnaný souboj mezi japonským samurajem a černohorským důstojníkem? Nemusíme žádat o pomoc odborníky na historii ani různé bojové specialisty. Stačí se vrátit do roku 1905, kdy k obdobnému souboji skutečně došlo. (ilustrační foto) | Shutterstock

Tehdy již druhým rokem zuřila rusko-japonská válka a obě armády proti sobě stály ve východním Mandžusku. Po kapitulaci ruské posádky v obleženém přístavu Port Arthur, se schylovalo k jedné z největších bitev světových dějin a rozhodující bitvě celého konfliktu – bitvě u Mukdenu (Šen-jang). Na straně Japonska bylo pod velením maršála Iwao Ójamy 270 000 – 280 000 mužů (rozdělených do pěti armád), na straně Ruska pod velením generála Alexeje Nikolajeviče Kuropatkina 280 000 – 340 000 mužů (rozdělených do tří armád). Neobyčejně krvavé boje probíhaly několik týdnů na frontě dlouhé 150 km. U Jun-tsu-anu, proti sobě obě armády ležely v patové situaci a velení se rozhodlo situaci vyřešit šalamounky. Japonský velitel vyzval svého protějška k vyslání nejlepšího bojovníka k souboji s japonským samurajem. Duel měl rozhodnout o vítězi a poražená strana se pak měla stáhnout zpět. Nepřijmout výzvu k souboji znamenalo přijmout porážku.

Psali jsme:Peter Conover Hains: Jediný voják, který sloužil v americké občanské válce i první světové válce

Na Ruské straně se ihned dobrovolně přihlásil dvaatřicetiletý černohorský dobrovolník – kapitán Aleksandar Lekso Saičić (1873-1911). Jeho nadřízený, při pohledu na štíhlou postavu, vyjádřil obavy nad výsledkem souboje. Obavy však byly poněkud ukvapené. Saičić byl totiž ostříleným vojákem, studoval na poddůstojnické škole v Bělehradě a proslul svými výjimečnými fyzickými výkony, kdy například dokázal přeskočit koně po délce. Proslul jako skvělý jezdec a o jeho legendárních schopnostech v šermu šavlí svědčí událost, kdy svému nadřízenému u brigády dokázal holí vyrazit šavli z ruky a tou potom odsekl protivníkovi knoflík na košili pod krkem. Jindy zase zkušeného italského učitele šermu na Cetinji zahnal v šermířském duelu svými ostrými výpady na útěk. Krátce před válkou vstoupil jako dobrovolník do ruské carské armády. Ve své době to nebylo nic zvláštního, jelikož již dvě století Rusko politicky a materiálně podporovalo svrchovanost tohoto malého knížectví. Rusko rovněž hradilo prakticky veškeré výdaje Černé Hory. Nepřekvapí, že kníže Nikola I. s ruskou říší otevřeně sympatizoval a požehnal svému ruskému pluku před jeho odchodem do války. Saičić tak nebyl jediným černohorským dobrovolníkem a od prvních dnů prokazoval mimořádnou odvahu a bojové schopnosti. Nadřízený nakonec souhlasil s tím, aby Aleksandar Saičić podstoupil tento důležitý souboj a na koni se vydal do území nikoho. Zde na něj již čekal japonský sok oděn v tradičním černém samurajském brnění.

Z dostupných pramenů stále není zcela jasné, zda celý souboj probíhal pouze na koních nebo zda v průběhu souboje oba duelanti sesedli a bojovali opěšale. Jisté je, že samotný souboj byl velmi rychlý a zřejmě netrval příliš dlouho. Duelanti se proti sobě rozjeli na koních, Japonec zasáhl soupeře lehkým sekem na čele, leč ten jej překvapil klasickou šermířskou fintou in tempo a protiútok dokončil stětím jeho hlavy. Aleksandar Saičić se tedy vrátil ke svým pozicím jako vítěz a od nadšených ruských vojáků si vysloužil přezdívku Muromec. Jedno ze svědectví říká, že souboj byl pozorován několika ruskými generály, kteří hned po souboji Aleksandarovi osobně a za vyhrávání plukovní kapely blahopřáli, což evokuje úvahu, že příprava obou stran na souboj zřejmě trvala delší dobu a možná také byl duel jistou formou frontového povyražení, což však nikterak nesnižuje jeho skutečný význam. Patrně se jednalo o opravdu zajímavý souboj, jelikož byl vítěz ctěn i v řadách japonských vojáků. Údajně jej v táboře osobně navštívil rovněž velitel japonského loďstva Heihačiró Tógó. Saičić rovněž obdržel několik vyznamenání, čestných zbraní a údajně také doživotní roční rentu ve výši 40 napoleondorů, což byl zlatý dvacetifrank ražený za Napoleona I.

Bitva se ale vyvíjela katastrofálně a rusové ztratili 80 000 – 90 000 a Japonci 50 000 – 75 000 mužů. Jednalo se ale o pouhou předehru konce rusko-japonské války, jejíž poslední tečkou byla porážka ruské flotily v bitvě u Cušimy. Saičić se po návratu do vlasti živil vyučováním cizích jazyků v tehdejším hlavním městě – Cetinje. V roce 1910 se kníže Nikola I. Petrović-Njegoš, za podpory Ruska a Italského království, rozhodl za přítomnosti předních církevních hodnostářů a mnoha významných osobností tehdejší evropské politiky, vyhlásit černohorské království. Samotné vyhlášení království proběhlo 28. srpna 1910. Korunovace Nikoly I. a jeho manželky Mileny Teodózie Vukotić na krále a královnu byla velkou slavnostní událostí. Následné oslavy trvaly dlouho do noci, ale krátce po oslavách propukl v královském sídle požár. Kapitán Saičić byl přítomen a rozhodl se zachránit vzácné předměty z hořící rezidence. Vyběhl do prvního patra, leč než se stihl vrátit, zhroutilo se hlavní schodiště. Rozhodl se tedy skočit z balkonu a tvrdě dopadl na chodník. Nárazem si přivodil těžká vnitřní zranění. Na jejichž následky zemřel 7. dubna roku 1911 ve svých 38 letech.