Pád Granadského emirátu pod náporem vojsk Katolických králů Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského počátkem roku 1492 je považován za definitivní dovršení španělské (a portugalské) reconquisty, tj. znovudobytí, procesu pozvolného územního posunu křesťanských států na úkor států muslimských na Pyrenejském poloostrově. Budiž ale dodáno, že už po předchozí asi dvě a půl století představoval tento muslimský stát na jihovýchodě Španělska jen zbytek (a postupně dále teritoriálně oklešťovaný) muslimské svrchovanosti, jako takové na Iberském poloostrově kdysi po několik set let dominantní.

Španělský stát, formující se právě tehdy na bázi unie Kastilsko-leónského království a zemí Koruny aragonské, stál současně na počátku vývoje, jenž ho měl během několika desetiletí vynést do pozice toho, co je dnes někdy nazýváno první skutečně globální velmocí v dějinách. Kolumbovy transatlantické plavby vytvořily prvotní předpoklad, aby se ve španělském područí ocitly obrovské části amerických kontinentů se svými lidskými a nerostnými zdroji. Aragonské dědictví v Itálii a sňatková politika, která na španělský trůn přivedla členy dynastie rakouských Habsburků (vládnoucí jinak v německé Svaté říši římské), zase podmínily, aby Španělsko vystoupilo jako přední mocnost na evropské scéně. To bylo podpořeno i jeho vojenskou silou, prostřednictvím armády vlastně zformované v průběhu ukončené války s granadskými muslimy, příp. pak ve válkách s Francouzi v Itálii.

Foto: Moriskové, vraždící křesťany v Cádiaru (jižně od města Granada) v době alpujarasského povstání let 1568-71. Dodejme, že jde o rytinu z románu španělského spisovatele Manuela Fernándeze y Gonzáleze až z roku 1859. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Armády chtěly doručovat poštu (nejen) na frontu rychle a spolehlivě pomocí artilerie, respektive raketami

Likvidaci granadského státu následovala také naopak expanze na pobřeží muslimské severní Afriky, kde se mělo Španělsko střetnout s jinou velmocí té doby, tureckou (a samozřejmě též muslimskou) Osmanskou říší. Španělská monarchie se po ideologické stránce začala prezentovat jako pevná bašta katolicismu, což se mělo později ukázat i v souvislostech s evropskou protestantskou reformací, ale což se v první řadě odrazilo v domácí politice náboženské unifikace. Už v roce 1492 byli ze země vyhnáni židé, pokud odmítli konvertovat ke katolické víře, a podobně posléze došlo na ty, jež představovali příznačný pozůstatek někdejší muslimské moci a vlivu, tedy španělské muslimy, Maury.

Do roku 1502 byli před volbu křtu nebo nucené emigrace postaveni muslimové v Kastilii, k níž bylo anektováno i území bývalého granadského státu. Až o více než 20 let později, kdy již ve Španělsku vládl Habsburk Karel I. (jako Karel V. rovněž císař Svaté říše římské), bylo totéž nařízeno vůči muslimům v aragonských zemích. Ve Španělsku se  vytvořila komunita tzv. morisků, oficiálně „nových křesťanů“, jejichž skutečná příslušnost ke křesťanství zůstávala i v dalších generacích přinejmenším velmi spornou. Po polovině 16. století, kdy na trůn nastupoval Filip II., syn císaře Karla V., činil jejich počet asi 400 tisíc, možná 6 % tehdejší španělské populace. Asi 200 tisíc z nich žilo v aragonských zemích (Valencii, Aragonii, příp. Katalánsku), a asi 150 tisíc v oblasti Granady, kde stále tvořili nadpoloviční většinu obyvatel.

Tlak Koruny se zaměřil na snahu o jejich asimilaci, obracející se proti jejich zvykům, odívání nebo používání arabského jazyka či písma. Klíčová role zde připadla na inkvizici a soudy; a i když se do roku 1528 podařilo předákům komunity, za přímluv šlechty a pomocí úplatku, přesvědčit Karla I. (V.), aby od těchto záměrů ustoupil, znovu takové tendence sílily zhruba po roce 1550, kdy byl navíc zpochybňován nárok mnoha morisků na půdu, bylo jim zakázáno vlastnictví otroků (pro podezření, že z nich vychovají muslimy), držení zbraní.

Už tradičněji se někteří moriskové uchylovali do hor (jako granadská Sierra Nevada), kde se z nich stávali bandité, a ti, co odešli ke svým souvěrcům do severní Afriky, často posilovali řady berberských námořních pirátů, podnikajících útoky na španělské lodě a pobřežní osady. Existovaly důkazy o kontaktech maurské komunity s alžírskými piráty či korzáry, a k protimaurským postojům přispívalo možné ohrožení z osmanské strany, jejíž pozice vrchního suveréna zrovna nad mnohými severoafrickými státy dosáhla ve směru na západ až po Alžír. Ostatně, kromě např. toho, že v roce 1551 Turci dobyli Tripolis (dobytý Španěly roku 1510, roku 1530 předaný spolu s Maltou johanitům, a poté, v roce 1560, Turky zase uhájený před flotilou španělských galér), v roce 1558 se osmanská flotila načas zmocnila Ciudadely na baleárské Menorce. Vyvstávaly obavy ze spojenectví morisků s Turky v případě jejich invaze do Španělska – a mimo to, s ohledem na situaci v sousední Francii, která měla od roku 1562 vyústit do krvavých náboženských válek, naskýtal se předpoklad spojení aragonských morisků s francouzskými kalvinisty, hugenoty. Karel V. před svou smrtí (v září 1558) doporučil Filipovi II., coby už králi ve Španělsku a jeho državách, aby Maury ze země vyhnal.

Psali jsme:Důkaz: Šéf vývoje nacistických zázračných zbraní Hans Kammler utekl

Královský výnos z počátku roku 1567 zveřejnil nové asimilační nařízení vůči granadským moriskům, když po nich požadoval, pod hrozbami pokut a žalářů, opustit do roka řadu běžných zvyklostí. Maurští zástupci se snažili dosáhnout opět nějaké dohody s úřady. Ale třebaže je podpořil generální kapitán Granady, markýz de Mondéjar, za stavu, kdy za nařízením stál generální inkvizitor Diego de Espinoza i sám Filip II., nepřinesla iniciativa žádný efekt. Granadští moriskové zahájili přípravy k otevřenému odporu. Jako významný faktor v pozadí toho jsou přitom shledávány též okolnosti v podstatě ryze ekonomické, tehdy už zřetelná hospodářská krize Španělska, podmíněná do značné míry přílivem drahých kovů z Ameriky, a v případě morisků se projevující hlubokým úpadkem hedvábnictví - odvětví, jímž se z velké části tradičně zabývali, a který ještě podpořil oficiální zákaz vývozu hedvábí. Mondéjar zatím dostal rozkaz stáhnout své vojáky k pobřeží a ponechat granadské vnitrozemí v moci provinciálního soudu a zvláštních miličních oddílů.

V čele ozbrojeného povstání, započatého těsně před Vánoci 1568 téměř dvěma stovkami maurských vesnic v Granadě, stanul maurský šlechtic Hernando de Córdoba, jenž přijal jméno Abén Humeya (jako dědic dynastie Umajjovců, mj. kdysi, v 8. -11. století, córdobských emírů a posléze chalífů). Toho povstalci, při zjevném úmyslu obnovit na jihu Španělska muslimský stát, uznali za svého vládce. Jakkoliv se v samém počátku vzpoury setkal s nezdarem povstalecký oddíl, který se pokusil ovládnout maurskou čtvrť Albaicín ve městě Granada (poněvadž tamní bohatší moriskové se odmítli k povstání připojit), centrum odporu se koncentrovalo do jižněji položené hornaté oblasti Alpujarras. Především jižní části Granady zachvátil konflikt, někdy nazývaný také alpujarasská válka.

Foto: Don Juan de Austria (1547-1578), nevlastní bratr španělského krále Filipa II. (levoboček císaře Karla V.). Poté, co v rozhodující míře dovršil porážku vzbouřených morisků v Granadě, stanul v čele námořní flotily tzv. Svaté ligy (kromě Španělska sdružující Benátky a papežský stát), která 7. října 1571 rozdrtila turecké loďstvo v bitvě u Lepanta. Jako generální místodržící ve španělském Nizozemí od roku 1576 sehrál pak tento ambiciózní vojevůdce přední úlohu v jednáních a ve válce s nizozemskými povstalci, dokud tam v říjnu 1578 nepodlehl patrně tyfu. | Wikimedia Commons / Public domain

Situaci charakterizovaly kupř. útoky morisků na katolické kostely a vraždění kněží a vůbec duchovních. Královské síly do března 1569 ovládly velkou část vzbouřených vsí a odpor byl víceméně izolován v těžko přístupných horských regionech, ale i rozporům mezi královskými veliteli, markýzem de Mondéjar, stále nakloněným vyjednávání s povstalci, a razantnějším markýzem de los Vélez, je přičítáno nenaplnění původního předpokladu jejich snadného úplného vítězství. Navíc opětné zintenzivnění odporu, kdy se ke vzbouřencům přidávali další moriskové, podmínil cíl deportace všech morisků z Granady. Povstání nepolevilo ani poté, co byl v říjnu 1569 samotnými povstalci zavražděn kvůli svým despotickým sklonům Abén Humeya, nahrazen Abénem Abooem (vlastním jménem Diego López).

Do čela královských vojsk v Granadě byl povolán mladý don Juan de Austria, králův nevlastní bratr a od roku 1568 velitel (generální kapitán) španělské středomořské flotily. Do oblasti Granady přišli i vojáci elitních pěších oddílů tzv. tercios z jihoitalského, Španěly ovládaného Neapolska. Podle rozkazů Filipa II. bylo úkolem nelítostně zlikvidovat povstání „ohněm a mečem“. Operaci provázelo ničení vesnic a úrody ve vzbouřeném regionu. V březnu 1570 se sám král přemístil z kastilského centra do Córdoby, aby z místa blíže konfliktu osobně řídil vojenské operace; a prostřednictvím emisara, vyslaného jím do Alpujarrasu a slibujícího amnestii (byť navenek ne jeho jménem), bylo nakonec dosaženo toho, že se do května 1570 hlavní jádro povstalců vzdalo.

Konflikt, při němž se povstalci obrátili o pomoc na tureckého sultána Selima II. a na Maroko, v podstatě potvrdil obavy části tzv. starých křesťanů. Mezi těmi, kteří posílili rebely v Alpujarrasu, nechyběl ani nevelký počet příchozích ze severní Afriky. Povstalce otevřeně podpořil vládce Alžíru, osmanský vazal, jenž jim v roce 1569 poslal zbraně a střelivo a jehož  lodě zintenzívnily útoky na španělské pobřeží. V lednu 1570 obsadili Alžířané Tunis, nacházející se od roku 1535 pod španělským protektorátem. Samotný osmanský sultán v roce 1570 vyjádřil vzbouřencům písemnou podporu v boji proti „nevěřícím tyranům“. Ve Španělsku jen přirozeně narostlo obecné podezření vůči moriskům jako turecké „páté koloně“ (poznamenejme jen mimochodem, že tento termín, i ve vztahu k dotyčné atmosféře často zpětně užívaný, je sice také zrovna španělské provenience, „quinta columna“, ovšem až z mnohem pozdějšího období občanské války let 1936-39).

Nebyli to ale pouze muslimové, kdo mimo Španělsko vzhlížel na odpor morisků se sympatiemi. Kníže Vilém Oranžský, předák protišpanělského odboje nizozemských protestantů, v únoru 1570 v jednom dopise ze zámku v německém Dillenburgu (svého původního rodinného sídla a tehdy zároveň exilu) napsal, při jisté směsici despektu a obdivu: „Je pro nás příkladem, že se Maurové dokáží tak dlouho brániti, byť jsou národem s menším základem než stádo ovcí. Co by potom mohl dokázati lid Nizozemí?... Uvidíme, co se stane, vydrží-li moriskové, dokud jim Turci nepřijdou pomoc.“ Tato slova musíme pochopitelně vnímat v kontextu situace v nizozemských provinciích, rovněž pod vládou španělské Koruny, kde se reakcí prvořadě na tzv. obrazoborecké povstání z roku 1566 stal teror ze španělské strany, a kde ozbrojené akce iniciované Vilémem Oranžským měly předznamenat počátek války severonizozemských provincií za nezávislost (aniž by však zatím vpády jeho žoldnéřských oddílů do Nizozemí dosáhly trvalejších úspěchů).

Boje v horách Alpujarrasu ukončilo až stažení vyhladovělých povstalců v létě 1571 (a poté, co byl vlastními lidmi zabit také Abén Aboo). Zatímco zajatí povstalci padli do otroctví, přikročilo se k vysidlování maurského obyvatelstva z Granady. Z města Granada započalo už v červnu 1569. V únoru 1571 podepsal Filip II. výnos, nařizující všem granadským moriskům opustit svou půdu. I když ti, kteří nekladli odpor, dostali odškodnění, moriskové byli násilně rozptýleni v různých dalších městech Kastilského království (Córdoba, Toledo, Ávila atd.). Až do desetitisíců přitom stoupl počet obětí mezi hromadně deportovanými osobami (přirozeně včetně žen a dětí), ať v důsledku bouří při plavbě na palubách galér z Málagy do Sevilly, nebo ve sněhu za tuhé zimy 1570/71 při nuceném pochodu na sever, často ve vzájemně spoutaných houfech. Do Granady byli naopak stěhováni křesťanští osídlenci i ze severu Španělska, jimž byl přidělován majetek po moriscích. V postupně pacifikovaném Alpujarrasu vznikla řada pevností s posádkami, jež měly bránit údolí před maurskými bandity, přežívajícími ve vyšších polohách.

Foto: Malba z roku 1613 znázorňuje shromažďování morisků v přístavu Denia na středomořském pobřeží Španělska (Valencie) a jejich naloďování na paluby galér či galeot, jež je měly dopravit ke břehům severní Afriky. Možno podotknout, že proti nucenému odsunu svých maurských poddaných od roku 1609 se z ekonomických důvodů ozývala i šlechta např. právě ve Valencii (kompenzovaná pak ziskem části jejich majetků). Proces probíhal pod vojenskou kontrolou oddílů tercios, povolaných z Itálie. To mělo svůj efekt i vzhledem k projevům odporu, k němuž mezi deportovanými morisky docházelo a jež mohly být podněcovány třeba jejich napadáním či okrádáním během jejich cest do přístavů nebo zprávami o vždy nikoliv dobrém přijímání v Africe (kde mohli být zase považováni za odpadlíky od islámu). | Wikimedia Commons / Public domain

Vzhledem k širším okolnostem povstání můžeme upozornit na vítězství, jehož nedlouho poté, v říjnu 1571, dosáhl Juan de Austria jako velitel křesťanské (nikoliv jen výlučně španělské) flotily nad Turky v námořní bitvě u řeckého Lepanta, avšak které, navzdory svému ohlasu, trvaleji nevychýlilo situaci ve Středomoří ve španělský prospěch. Tunis, opět dobytý též Juanem de Austria v roce 1573, byl už roku 1574 ovládnut posádkami tureckých galér, a početné osmanské loďstvo (jež rychle nahradilo ztráty, jaké u Lepanta utržilo) ohrožovalo španělské pozice na Sicílii. Ve Španělsku při dalších problémech okolo morisků (třeba i podíl na banditismu v Katalánsku a kontakty s francouzskými hugenoty) pokračovaly pokusy o jejich integraci. Myšlenku na jejich vypovězení ze země jako takové Filip II. odmítal.

Situace se změnila až jedno desetiletí od nástupu jeho syna, Filipa III., na trůn. Z rozhodnutí krále a jeho favorita, vévody z Lermy, bylo v letech 1609-14 maurské obyvatelstvo, označené za „kacíře a zrádce“, postupně vystěhováno ze všech španělských zemí do severní Afriky – nejprve z Valencie, ale pak se to samozřejmě týkalo mj. i původně granadských morisků, rozptýlených po roce 1569 v jiných částech Kastilie, a jejich potomků. Dohromady se mohlo jednat asi o 300 tisíc osob. Lze dodat, že proces byl zahájen v době, kdy uzavření dvanáctiletého příměří ve válce s Holanďany (nakonec tzv. osmdesátileté) z roku 1609 ukončilo jednu z fází dlouholetého válečného angažování španělské monarchie v západní Evropě, a její pozornost se opět více koncentrovala proti Turkům a Severoafričanům ve středomořském prostoru. Někteří z morisků skončili v Turecku, a příznačným jevem byl znovu podíl mnohých těchto vyhnanců na severoafrickém námořním pirátství.

V současnosti mohou být asi častěji připomínány a diskutovány přesuny a odsuny celých etnických skupin v rámci jednotlivých států či mimo území jednotlivých států, k nimž pod vlivem válečných událostí a vnějších ohrožení došlo zejména ve 20. století. Případ španělských morisků může poskytnout jednu z typických ukázek obdobné praxe z již hlubší minulosti.

Zdroj: britannica.com