Na počátku druhé světové války dominovaly vzdušným soubojům nad Evropou německé Bf 109 a britské Spitfiry. Oba tyto letouny se dočkaly četných modernizací a Spitfire v mnoha ohledech Bf 109 předstihl. V roce 1941 však RAF náhle ztratilo svou vzdušnou převahu, když se objevily letouny Fw 190. Tento nový letoun byl tak dobrý, že Britové museli vyvinout Spitfire Mk. IX, aby měli šanci se s ním vypořádat. Jak válka pokračovala, Německo využívalo Fw 190 v nejrůznějších rolích, z nichž jedna je přezdívaná Sturmböcke, lovec bombardérů.

Fw 190 se rychle ukázal být pro spojenecké letouny hrozivým protivníkem. Jeho nejpočetnější varianta – Fw 190 A-8 – byla poháněna 14válcovým vzduchem chlazeným radiálním motorem BMW 801, který dával výkon téměř 1700 koní a umožňoval letounu letět rychlostí přes 640 km/h. Pokud jde o výzbroj, nesl čtyři 20mm kanóny a dva 13mm kulomety.

Kromě toho byl Fw 190 velmi obratný a dokázal držet krok se Spitfirem, který byl svou vynikající ovladatelností proslulý. Výkonný motor Fw 190 letounu umožňoval dobrou nosnost při zachování vyhovujících letových vlastností, a proto byl využíván v mnoha rolích. Osvědčil se kromě dalšího jako efektivní bitevní letoun.

Psali jsme:Carlos Hathcock: Nejúspěšnější americký odstřelovač vietnamské války

Foto: Fw 190A-8/R2 | Wikimedia Commons / Public domain

Vynikající výkony letounu však klesaly ve výškách nad 6000 m. Výsledkem bylo, že jedinou oblastí, v níž byl Fw 190 ve skutečnosti docela špatný, byla role stíhače ve velkých výškách. To byl pro německý stíhací letoun skutečný problém, protože spojenecké bombardovací mise byly prováděny z výšek, které tuto hladinu přesahovaly.

Aby toho nebylo málo, standardní výzbroj Fw 190, ačkoli byla na první pohled silná, nebyla ideální pro sestřelování těžkých bombardérů. Oproti tomu americké bombardéry byly ověšeny kulomety. Skupina B-17 letící v bojových boxech mohla na cíl namířit více než sto kulometů ráže 12,7 mm.

Němci si byli od počátku vědomi nevýhod Fw 190 a v průběhu války zaváděli různé verze speciálně navržené tak, aby zlepšily jeho výškové vlastnosti. Zpočátku Německo posílalo k sestřelování bombardérů větší Bf 110G, ale ty byly snadnou kořistí pro spojenecké doprovodné letouny. Pomoci měly letouny Sturmböcke.

Psali jsme:Araukánie: Příběh staletého vzdoru původní Ameriky

Fw 190 měl řadu vlastností, které z něj pro použití v roli lovce bombardérů činily ideální volbu. Jeho vzduchem chlazený hvězdicový motor mohl vydržet značné poškození, protože neměl zranitelný chladicí systém. Také proto, že se jednalo o dvouřadý motor, byla v přední části letounu značná masa kovu, která sloužila jako forma pancéřové ochrany pilota. Fw 190 byl velmi stabilní letoun, což pilotovi pomáhalo dobře zaměřit a útočit přesně na zvolená slabá místa bombardérů.

Od poloviny roku 1943 byly Fw 190 používány také jako noční stíhačky proti sílící ofenzívě stíhacího velitelství RAF. V polovině roku 1943 se jedním z prvních účastníků experimentů s jednomotorovými, ze země naváděnými nočními stíhačkami stalo Nachtjagdkommando Fw 190 podřízené Jagdgeschwader 3. Nový typ stíhačky byl žádoucí, protože dvoumotorové letouny byly pro boj s rostoucím počtem nočních stíhacích bombardérů de Havilland Mosquito příliš pomalé. Značná výkonnostní výhoda Fw 190 oproti dvoumotorových stíhačkám byla ale více než kompenzována obtížemi při operacích v noci, zejména s ohledem na navigaci – pilot musel sám plnit všechny úkoly, a měl jen jeden pár očí. Úspěch se nedostavil.

Pro denní stíhání měl první postavený Fw 190 Sturmböcke upravená křídla a odstraněné dva 20mm kanony. Poté byly čtyři 20mm kanóny zavěšeny pod křídla v kapslích. Po dodání prvního letounu koncem roku 1943 bylo rozhodnuto, že dva 20mm kanony v křídlech budou nahrazeny 30mm kanony. Tyto kanóny byly nesmírně účinné a dokázaly B-17 roztrhat na kusy několika zásahy. Navzdory své síle nepřidávaly příliš na hmotnosti, protože se skládaly převážně z lisované ocelové konstrukce. Tato verze byla označena jako Fw 190 A-6/R2.

Další úpravy přidaly posilovač s oxidem dusným, který výrazně zvýšil výkon motoru ve velkých výškách, byť na krátkou dobu. Letouny Sturmböcke také dostaly silné pancéřování kolem kokpitu, které pilotovi umožnilo proletět intenzivní obrannou palbou přicházející od bombardérů. Letouny byly vybaveny 30mm pancéřovým sklem a dvojicí těžkých neřízených raket vzduch-vzduch. Verze A-7 a A-8 letounu Fw 190 byly vyráběny také jako letouny Sturmböcke, přičemž verze A-8/R2 se stavěla v největším počtu.

Díky těmto změnám se Fw 190 proměnil ve smrtícího lovce bombardérů, kterému stačilo pár střel ráže 30 mm, aby srazil bombardér z oblohy. Zároveň se však staly těžkými a v důsledku toho i těžkopádnými. Tato hmotnost měla negativní dopad na jejich výkony a činila je zranitelnými vůči spojeneckým doprovodným stíhačkám. Musely být doprovázeny letouny Bf 109.

Piloti, kteří létali na letounech Sturmböcke, se zmiňovali o jejich smrtícím sortimentu zbraní. Oceňovali také jejich těžké pancéřování, které je udrželo naživu při náporu nepřátelské palby. Jen prvních šestnáct pilotů Fw 190 v žebříčku lovců bombardérů sestřelilo úhrnem 406 čtyřmotorových letounů. Ani takové tempo ovšem s ohledem na spojenecké kapacity již ke zvrácení situace na vzdušném bojišti nestačilo.

Focke-Wulf vyráběl další variantu Fw 190, Ta 152, která byla pro větší výšky přímo optimalizována. Tato verze nesla pouze jeden 30mm kanon a dva 20mm kanony, ale byla schopna létat ve výšce přes 12 000 metrů. Tato verze letounu Fw 190 byla také jedním z nejrychlejších letounů celé války, s maximální rychlostí 750 km/h. Přišla však pozdě a na průběh vzdušných bojů již neměla prakticky vliv.

Zdroj: warhistoryonline