Píše se únor 1968 a sovětská ponorka K-129 zmizela při běžné hlídce kdesi v Tichém oceánu. Sověti provedli rozsáhlé pátrání s využitím všech svých leteckých, námořních a ponorkových zdrojů, avšak bezvýsledně a v březnu oficiálně prohlásili K-129 i její posádku za ztracenou. Ponorka tehdy vezla sovětskou jadernou střelu a americké ozbrojené síly i zpravodajci považovali za velikou příležitost získat nejen vrak nepřátelské ponorky, ale také jadernou hlavici. Zrodil se tak projekt Azorian.

Tento projekt měl být jednou z nejdražších a nejpřísněji utajovaných operací studené války. Přes všechen čas, peníze a lidské zdroje, které do něj byly vloženy, však operace dosáhla jen skromných výsledků. Spojené státy musely tehdy vyvinout mimořádné úsilí, aby zjistily polohu ztracené ponorky, zkonstruovaly zařízení k jejímu vyzvednutí a celou operaci provedly. Musel se také vytvořit  věrohodný zastírací příběh, který by podaly médiím, aby vysvětlily své aktivity. Mise však skončila nalezením pouze části ponorky a všechna tajemství, která američtí špioni doufali získat, se také nepodařilo odhalit.

Foto: Sovětská ponorka K-129 s trupovým číslem 722 |  CIA / Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Havárie B-52 – v roce 1961 unikly USA jaderné katastrofě jen o vlas. Hrozil výbuch silný jako 250 Hirošim

Josh Dean, autor knihy The Taking of K-129, vysvětluje, jak vše vlastně stalo. První věcí bylo, že vedoucí projektu nepřizvali k operaci americké námořnictvo, aby ponorku z hloubky bezmála pěti kilometrů vyzvedlo – místo toho se obrátili na CIA. Dean naznačuje, že tak sice bylo snazší udržet celý projekt Azorian v tajnosti, a je fakt, že CIA již v řadě poněkud neortodoxních operací určité schopnosti prokázala. Koneckonců to byli právě inženýři CIA, kteří vyvinuli U-2 nebo SR-71, výšková špionážní letadla používaná ke sběru informací nad SSSR. Jedním z největších problémů projektu Azorian bylo, že Spojené státy nikdy nevyzvedávaly nic zvlášť velkého z hloubky větší než 300 metrů. To znamenalo, že CIA bude muset improvizovat.

Vše na Hughes Glomar Explorer, lodi zapojené do operace, tak muselo být navrženo zcela od píky. Během operace nemohlo být nasazeno žádné existující vybavení. To znamenalo, že kamerové systémy, sonary a hydraulika budou muset být speciálně navrženy právě pro tuto operaci. Vláda se tehdy obrátila na nejlepší optiky ve Spojených státech, aby zjistili, jak efektivně snímat tak hluboko pod vodou, aniž by vznikala zkreslení nebo stíny, které by mohly úsilí zmařit. Také klepeto, kterým se plánovalo vytažení vraku z hlubin, muselo být speciálně navrženo s ohledem na specifikace vraku sovětské ponorky.

Následně bylo třeba ovládnout a udržet pod kontrolou postoj veřejnosti. Tento typ operace by dnes, kdy existují chytré telefony a permanentní připojení k internetu resp. možnost okamžitého nahrávání na sociální sítě, nebyl v podstatě možný, avšak před půl stoletím tyto možnosti neexistovaly. Přesto vláda Spojených států potřebovala pro svůj výlet lodí doprostřed oceánu vysvětlení a krycí příběh.

Spojené státy proto do projektu zapojily samotářského, excentrického milionáře Howarda Hughese (ano, producenta filmu Pekelní andělé nebo konstruktéra mamutího letounu H-4 Hercules), který tehdy světu oznámil, že se chystá pomocí lodi Hughes Glomar Explorer těžit z mořského dna mangan.

Psali jsme:Nejkrvavější bitva koloniální éry: Britové prakticky smazali z povrchu zemského obrovskou armádu Súdánu

Veřejnost díky jeho pověsti snadno uvěřila každému jeho slovu. Během výzkumu pro svou knihu pak Dean shromáždil stohy mediálních záznamů ze 70. let, které informovaly o neexistujících Hughesových podmořských těžebních výkonech. Lež byla natolik přesvědčivá, že dokonce přiměla Organizaci spojených národů k diskusi o legálnosti Hughesových těžařských projektů.

Dezinformační kampaň trvala nakonec téměř čtyřicet let. Jeden reportér New York Times se již v roce 1974 dozvěděl některé zajímavé podrobnosti, avšak okamžitě byl vládními úředníky zachycen a požádán, aby své poznatky kvůli ochraně národního bezpečnostního tajemství neotiskoval. V roce 1975 pak vyšel článek o záchranné operaci v L.A. Times, což přimělo zmíněného reportéra New York Times, aby svá zjištění také otiskl.  I přes výše uvedená fakta si projekt Azorian zachoval svůj plně utajovaný status až do roku 2010, kdy CIA zveřejnila o celé akci podrobnosti.

Zdroj: warhistoryonline