Nedávno jsem v práci zažil zajímavou příhodu. Potkal jsem se před budovou naší firmy s pár dalšími kolegy. Bavili jsme se o všem možném, když v tom jeden z kolegů se zakoukal směrem k mému pasu, vyvalil oči a zeptal se mě: „Ty chodíš ozbrojený?" Letmo jsem zkontroloval, co mi to vlastně kouká, ale naštěstí se nejednalo o vykukující „hromovou hool", ale jen o kapesní nůž. Odpověděl jsem mu, že každý správný muž má u sebe nůž a debata tím skončila. Když pominu, že fakt, že do toho, že nosím zbraň nikomu nic není, jaká je vlastně správná reakce? Co byste na takovou otázku odpověděli vy?

Později jsem o tom přemýšlel a došlo mi, že v dnešní společnosti je takový přístup vlastně hodně neovyklý. Nejsem nakonec opravdu „ten divný" já?

Psali jsme:Očekávané balíčky západní pomoci Ukrajině mohou konečně zvrátit průběh invaze

Vlastně mě kolegova reakce překvapila. Jasně pracuji v Praze, kterou lze právem považovat za ráj „sluníčkářů", ale přesto mě to donutilo k zamyšlení. I když se nijak zvlášt nechlubím tím, že chodím konzistentně ozbrojený střelnou zbraní, mnoho lidí v mém okolí o tom ví. Typickou reakcí pak je spíše nezájem a změna tématu. Možná i proto mě zaskočila taková reakce na obyčejný kapesní nůž.

Proč tedy vlastně chodím s nožem v kapse a dokonce i ozbrojený střelnou zbraní? Je to vlastně jednoduché, mám rodinu, dvě krásné děti, ke kterým se plánuji každý večer vrátit. Na druhou stranu, nejsem tak bohatý, abych si mohl platit soukromou ochranku, která by se za všech okolností postarala o mé bezpečí. Typickým argumentem pak může být, že máme policii, která je tu právě proto, aby zajišťovala bezpečí. To by byl správný argument, kdyby to však byla pravda. Je smutnou pravdou, že policie nikdy nemůže být všude. A taky je pravda, že zlé věci se nedějí pod nosem policie, ale spíše tam, kde po policii není v dané chvíli ani stopy. A i kdyby příslušníci naší policie patřili mezi partu Avengers, nikdy nebudou schopni dorazit v případě nouze včas na místo. Důvodem je, že násilný střet se eskaluje velice rychle a obvykle bez předběžného varování, takže prakticky není šance kontaktovat policii, aby sjednala pořádek-nejde to prostě stihnout. To mi ostatně potvrdí každý, kdo se alespoň jednou za život přichomýtl i k obyčejné hospodské rvačce. To ve spojení s dojezdovou dobou, která je, například právě v Praze něco přes 5 minut (ale pozor – Policejní Prezidium stanovilo jako maximální dobu 20 (!!!) minut), znamená, že pokud opravdu půjde do tuhého, policie nemá šanci přijet na místo včas, aby obět ochránila.

Proč jsem se vlastně nakonec rozhodl chodit ozbrojený já? U mě byla tím impulsem vlastně banální událost. Byl jsem v Praze na Karlově Náměstím a protože jsem měl chvilku, sedl jsem si tam na lavičku a četl si knížku. Po chvíli mě ze četby vytrhl někdo, kdo se mě ptal na to, jestli nemám nějaké drobné. Zvedl jsem pohled a zaznamenal tazatele. Jednalo se o celkem urostlého chlapa kolem 30 let. Odpověděl jsem mu, že mu nic nedám a chtěl jsem si číst dál. Ještě, než jsem se opět začetl do knížky, zaznamenal jsem, že ten muž tam už není sám, ale ve společnosti dalších dvou chlápků.

Psali jsme:Štábní praporčík Tomáš Procházka bude posmrtně vyznamenán Bronzovou hvězdou

To už jsem se necítil ůplně bezpečně a rozhodl jsem se odejít pryč. Vstal jsem a dal se na ústup. Ti chlapi na mě koukali a když jsem chtěl projít, nepohnuli se ani o centimetr. Nevím, co tím sledovali, bylo to tak zvláštně pasivně – agresivní, možná pomsta, že jsem jim nepřispěl na pivo. Nakonec jsem se nějak prosmýkl a odešel pryč. Když jsem pak nad tím zpětně přemýšlel, došlo mi, že to mohlo sice dopadnout úplně jinak, podstatně hůř pro mě.

Tahle událost mě donutila k tomu, abych přehodnotil to, jak přemýšlím o své bezpečnosti. Nikdy jsem se vlastně o svojí bezpečnost nebál. A vlastně se nebojím ani dneska. Žijeme v zemi, která se řadí mezi nejbezpečnější země na světě. Jenže kousek od našich hranic umírají lidé. Úplně obyčejní lidé, kteří ráno políbili své blízké a šli do práce. A už se nevrátili, protože se někdo rozhodl je zabít. Paříž, Nice, Berlín. Všude tam umírali nevinní lidé. U nás je klid, ale na jak dlouho? Bezpečnostní experti se svorně shodují, že není otázkou, jestli se teroristický útok u nás stane, ale kdy.

Modlím se, aby se mýlili, jenže něco mi říká, že jednoho dne se to stane. Pochopitelně i tak existuje velice nízká pravděpodobnost, že zrovna já budu na místě. Ale co by kdybych se zrovna já v tuhle nesprávnou dobu ocitl na nesprávném místě? Nechci sedět v koutě a čekat, až mi nějaký magor prostřelí hlavu, jako se to stalo například v Bataclanu. A vlastně ani nemusíme chodit úplně daleko, protože i u nás občas člověk narazí na magora.

Obě tyto události mají společnou jednu věc. Ty lidi tam neumřeli hned. V tom Bataclanu i v Uherském Brodu byla spousta lidí naživu a útočník je postupně likvidoval. A ještě jedna věc tam byla společná-útočníci měli střelné zbraně a oběti byly neozbrojené.

Nechci tvrdit, že bych se stoprocentně dokázal ubránit. Možná bych zemřel stejně jako ostatní. Ale věřím tomu, že moje šance budou radikálně vyšší než beze zbraně. Chci mít alespoň šanci bojovat o svůj život. Šanci vrátit se večer domů ke své rodině.

Tak co vlastně odpovědět na takovou otázku?

Vlastně je to úplně jednoduché. Odpověď je jednoduchá „Ano, chodím ozbrojený."

A pak je tu ta druhá otázka, kterou můžete dostat. Proč chodíte ozbrojený? No a na tuhle otázku je buď ta dlouhá (něco jako tenhle článek) nebo krátká:

Stejně jako v autě nosím bezpečností pás, nosím zbraň. Nepředpokládám, že ji budu muset použít. A úplně stejně nechci nabourat. Bezpečnostní pás i zbraň mi může zachránit život, ale to neznamená, že to chci zkoušet v reálu.

Vlastně to není tak složité a docela i logické.