Zajímavá úvaha našeho bývalého velitele jednotky pro speciální operace SOG Lumíra Němce o současném problému s imigranty.

"Uzavřete hranice, nikoho do ČR nepustíme!", slyšíme, na straně jedné. "Je naší povinností pomáhat potřebným, musíme se o ně postarat!", slyšíme na straně druhé. Patřím spíše do první skupiny lidí, tedy těch, kterým se příliv imigrantů do Evropy nelíbí a dívá se tuto situaci s určitými obavami. Osobně si myslím, že ti, kteří křičí o uzavření hranic, jsou maličko upřímnější, než strana druhá. Rád bych viděl, kolik z těch, kdo hlásí, že přijmou rádi imigranty do rodiny, by je skutečně přijali. Chtěl bych vidět jejich výraz ve tváři, až u dveří jejich domu jim zazvoní skupina mladíků z Eritree nebo Somálska se slovy „Ahoj, tak jsme tady, a budeme u vás bydlet".

Foto: Jedno je však jisté: uzavření hranic jedné země a přijetí uprchlíků zemí druhou řešení není

Psali jsme:"Babuška Z" prohlašuje, že Rusové z ní vztyčením její sochy udělali "zrádkyni"

Nechci se zde zabývat úvahami možných hrozeb, o kterých si každý den můžeme přečíst v médiích, ani rozebírat nutnost naší humanitární pomoci. Jedno je však jisté: uzavření hranic jedné země a přijetí uprchlíků zemí druhou řešení není. Jsme součástí EU a ta musí postupovat jako jeden celek. Myslím, že problém je mnohem hlubší a závažnější, nejedná se o desetitisíce uprchlíků mířících ke břehům Evropy, ale statisíce a miliony lidí, kteří žijí v táborech v Africe a na blízkém východě a čekají na příležitost, jak změnit svůj život. Problém je, že nechtějí změnu tam, kde se narodili a kam patří, ale chtějí se dostat někam, kde doufají, že jejich problémy vyřeší někdo druhý.

V utečeneckých táborech v Africe se hromadí lidé, jejichž jedinou starostí je vést „bezstarostný život" za peníze druhých. Humanitární organizace se starají o ubytování, stravu, lékařskou péči, vzdělávání dětí. A to vše zadarmo, bez toho, aniž by museli přiložit ruku k dílu. Dalším problémem je, že se jim samozřejmě rodí děti a také přicházejí další utečenci, takže jejich počet neustále narůstá. To přece nejde do nekonečna. Chápu, že situace v jejich zemích je zlá, prchají před válkou nebo hladomorem, ale řešení není, že si sednu, nechám se nakrmit a budu doufat, že to za mě někdo vyřeší.

Podobná situace je v zemích na blízkém východě - statisíce uprchlíků prchají před válkou do okolních zemí. Také jejich situace je tragická, ale ani oni nemohou spoléhat na to, že je někdo přijede zachránit, Islámský stát porazí a oni se vrátí domů.

Pokud jde o počet imigrantů, které má Evropa přijmout, tak kdybychom chtěli být spravedliví a čestní, museli bychom přijmout všechny. Ne ty co přijedou, ale všechny, kteří utíkají před válkou, hladomorem nebo tíživými životními podmínkami. Jestliže alibisticky přijmeme desetinu z nich, tak těch zbylých devět desetin možná odsoudíme na smrt. My budeme argumentovat, že jsme udělali vše, co bylo v dané situaci možné. Současným kritériem pro příjem imigrantů není ani to, odkud přichází nebo jaké nebezpečí jim hrozí. Jediným kritériem je de facto to, jak jsou movití nebo schopní a dokáží sehnat peníze na cestu do Evropy. Další statisíce lidí na to nemají, tak jsou v podstatě odsouzeni k smrti nebo k životu v táboře.

Psali jsme:Pomozte veteránům: Vrací se dražby dřevěných vlajek a je čas koupit vlčí mák

Možná by nejlepší pomocí imigrantům bylo nepřijmout nikoho. Uzavřít hranice, ne uvnitř mezi státy EU ale vně. Přijmout australský model, který zjevně funguje a těmto lidem pomoci v zemích jejich původu. Ne však tím, že jim vybudujeme utečenecké tábory a budeme je zásobovat vším potřebným. Naopak tím, že je naučíme nejen pracovat, ale i bránit svou zem, svou svobodu.

Za svobodu a lepší životní podmínky se musí bojovat, a když je to nutné, tak i se zbraní v ruce. Na zlo se musí odpovídat zlem a ne prosbou o milost. Nelze se spoléhat na druhé a doufat, že se druhý den vzbudím, vše bude jako dřív, já se vrátím domů a při tom nemusím přiložit ruku k dílu. Tak to v životě nefunguje.