Začátky aneb od pilota Gripenu k pilotovi trojplošníku
Vážení čtenáři, rád bych se omluvil za delší přestávku způsobenou nedostatkem času a energie pro cokoliv dalšího. Hlavně ke psaní je třeba chuť a tu už jsem neměl. Čím to bylo způsobeno? Fokker Dr.1. Jednoduché a jasné. Učím se lítat trochu jinak a stojí to čas a peníze.
Mám za sebou zkoušky na ULL a lítal jsem letounek Airsport Sonet, Atec Zephyr a Moby Dick. Teď mě čeká dvojplošník Curtiss Jenny:
....a po Sopwith Camel:
to už konečně rozjedu naplno s Red Baronem:
Opět mě čekají začátky, na které se těším. Pokud vzpomenu na začátky u letectva, tak byly mnohokrát úsměvné ale i neveselé. To je asi tak všude, co?
Psal se rok 1995 a my měli za sebou padákovou přípravu, která byla při škole v Brně a probíhala ve Vyškově a prakticky v Prostějově. Měly jsme suprovýho instruktora a konečně se začínalo něco dít. Do té doby jsme byli posluchači v lavicích a na buzeráku. Maximálně občas někde s blembákem a aspikem v Malhostovicích na cvičáku. Padák nás rozdělil na ty, co se tím baví dodnes a na ty druhý, kterým když řekneš „dnes jdem skákat", tak si nejsou ani schopni vyčistit ráno zuby, aniž by se doblili. Patřím do té druhé skupiny....
V armádě je vše o termínech a úkolech. Rozkaz zněl jasně a náš instruktor musel nechat celou bandu odskákat, i když to „trošku" foukalo....výsledek byl všude, jen ne na letišti. Na vlastní oči jsem viděl huby od blata a ředkviček z okolních parcel. Můj první seskok mě stál bolest a obrovský úsilí se ji zbavit. Popruhy mě zmáčkly vejce a posunuly přes stydkou kost někam k žaludku. Do té doby jsem netušil, že by to bylo vůbec aspoň trochu možný. Je. Tak pálivou bolest jsem nikdy nezažil. Snažil jsem se sedací popruhy narvat víc pod zadek, bohužel to nešlo. Statečně jsem bojoval o záchranu rodu až do dotyku s moravskou hroudou. Nic nemohlo být krásnějšího než tento okamžik....navíc, jsem byl skoro jedinej, kterej přistál na letišti. Samozřejmě, jediným důvodem bylo to, že jsem to neřídil. Ti co řídili byli jinde. Druhý seskok jsem tam byl taky. No, hnus. Dal jsem jich během let dohromady povinných 16 a bastafidli. Netoužím a nelituju. Jeden z nás si vysloužil dokonce přezdívku Para, neboť to miloval „víc" než kdokoliv jinej. Dodnes mu tak říkají.
V roce 1996 začal výcvik v Pardubicích u 34. základny školního letectva. Vše bylo ještě takové, jak za starých časů před 89. Zelené uniformy, modré lampasy, hnědý polobotky, brigadýrky, šedý hadry a pilotní odznaky nad kapsou. Vše bylo jiný než dnes. Učebny, styl výuky a přezkoušení...netvrdím, že to bylo špatný. Vše má svý. Samozřejmě, to vše pouštělo trochu hrůzu i nadšení do věcí příštích. Někdo vyfasoval bezva instruktory, někdo ne. Obecně byli všichni rádi, že to začalo. Nicméně, nakupilo se toho hodně. Vše co jsme potřebovali tady nám prostě škola v Brně nedala. Koncepce celé VA BRNO byla tak trošku vedle. My byli první ročník po rozdělení ČSFR a nikdo nevěděl co s náma. Tady to aspoň vše dávalo smysl. Výuka technické části, předpis pro typ a ostatní předpisy, které se týkaly lítání v Pardubicích. Hlavně neuvěřitelná halda čísel ne jen technických, ale i takových, jako znát z paměti odlety na zálohy (kurzy, časy, rychlosti, výšky, ladění frekvencí, zbytky paliva, technické
parametry letišť a bezpečnostní výšky). Znalosti letecké frazeologie byly na hodnotě nula. Lítání v pracovních zónách na Z-142 bylo dle mapy i GPS, ale třeba na Delfínu to bylo bez GPS a jen dle ARK (automatický radiokompas, ukazoval pouze jen kde je přívodní radionavigační stanice, resp. mohla to být „dálná" nebo jakýkoliv rozhlasový vysílač na zemi, což instruktoři občas zlomyslně přelaďovali a pokud sis neodposlechl frekvenci (měla být v morseovce), tak bylo naladěné ARK na písničku a tys suveréně letěl na vysílač někam na Český Brod a ne na LKPD PK. Samozřejmě, kurs vypovídal jinam, ale elév toho má tolik na pozorování, že ho zastavil až hlas instruktora.
Létání na Z-142 mohlo být bezva, ale na pozadí všeho tu bylo pár věcí, který tento dojem dokázali pokazit. Tak první – dostali jsme volačky dle české frazeologické abecedy. Dostal jsem Boženu... Atmosféra konkurence (všichni věděli, že nás budou rozdělovat na 3 grupy: roury, náklaďáky, mixery.....skoro všichni chtěli to první), lety s „proslulými instruktory" a samotný stroj, který nesnášeli i někteří instruktoři, kteří na něm měli nalítáno o pár desítek hodin víc než my. První let na L-29 byl sice fofr, ale přistání s ním s ohledem na Z142, bylo piece of cake.
Každopádně, jsme na Zlínu lítali pestrou paletu úkolů, VFR/IFR DEN i NOC, navigační, lety ve formacích, akrobačku. Bylo to hezký. Ubytování na letišti tak hezký nebylo. Žili jsme v šíleným baráku, který byl dlouhý tak, že na WC jsme po chodbách jezdili na kole. Vyhnout se na vstřícných kurzech byl zážitek i pro kaskadéra. Stále jsme byli jen v „další činné službě" a tak pro nás platil režim, včetně toho, kdy máme být v posteli. Ráno jsme povinně museli dle komoušskýho předpisu jít na zdravotní prohlídku a pak na snídani. Pokud Vás čekal let s některým oblíbeným instruktorem, tak vám opravdu chutnalo.
Před lítáním nás čekalo přezkoušení, brífing, pokec s instruktorem, čekání na let, rozbor letu, a někdy těch letů bylo i čtyři. Od dubna do konce června jsme nalítali asi 60 hodin. Poslední let byl noční s inspektorem a na nic víc jsem se netěšil víc, jak na chvíli, kdy se druhej den probudím a budu vědět, že to je za mnou. Sranda, je že když po letech jsme si s klukama u piva povídali a vzpomínali na starý časy, tak to měli všichni stejný.
V roce 1997 jsme začali výcvik na L-29 a o tom se rozepíšu příště.
Komentáře