Představte si: Jste jedním z vojáků na západní frontě, je podzim a vydatně prší. Zákop, ve kterém právě jste, se plní vodou, která se brzy změní v jemné bahno. Na tomto místě budete spát, jíst i bojovat, čisté a suché šaty či boty nejsou normou a na každodenní převlékání rovnou zapomeňte. Vám tak nezbývá nic jiného, než zůstat na místě a vydržet s nohama ve skrz na skrz promočených botách. Tehdy vás primárně neohrožuje jen nepřítel, ale i vlastní nohy.

Foto: Zákopová noha byla problémem i během druhé světové války. Zde plakát nabádající americké vojáky, aby se o nohy řádně starali. | Wikimedia Commons / Public domain

Zákopy obecně nejsou zrovna příjemné místo, což platilo speciálně pro první světovou válku. Původně se jednalo o skvělý nápad poměrně účinně chránit vojáky před účinky nepřátelské dělostřelecké palby. Tuto idylku ovšem v severní Francii a Belgii zničil první déšť, kdy voda často neměla kudy odtékat a zůstávala na dně zákopů. Britský důstojník Joseph Price situaci popsal následovně:

Psali jsme:Zázračný útěk - sovětští zajatci se zmocnili německého bombardéru a odletěli domů. Göring zuřil

„Voda v zákopu byla vždy výš, než vaše kotníky. Když si po čase sundáte boty, vaše chodidla vypadají jako ruce ženy, která pere velké prádlo – scvrklé, studené a vrásčité. Otřesný pohled. I když byla chodidla scvrklá, byla měkká, což bylo při pohybu bolestivé a v zimě se jednalo o velký problém, riziko omrzlin bylo mnohem větší.“

O to horší však bylo, když se voda neustálým pohybem vojáků změnila v jemné bahénko, které se dostalo úplně všude, i mezi prsty, kde pak jemné kamínky fungovaly jako smirkový papír. Promáčené a bahnité zákopy vojáky ohrožovaly především v bitvách na Sommě či u Passchendaele.

Foto: Nohy francouzského vojáka z roku 1917. Vidět je silná nekróza levé nohy, kdy vojákovi již odpadly prsty a nezbývá nic jiného, než chodidla amputovat. | Wikimedia Commons / Public domain

Klíčem k úspěchu bylo udržet nohy vojáků v suchu, což byl však často nesplnitelný úkol. Dlouhé máčení nohou v kalné vodě a bahnu mělo za následek poranění kůže, jak je popsáno výše. Bahno se dostávalo nejvíce mezi prsty na nohou, kde pak fungovalo jako smirkový papír, kvůli čemuž se často kůže prodřela a bylo jen otázkou času, než se obnažená rána zanítí. Mezi počáteční příznaky tzv. "zákopové nohy" patřilo brnění a bolest v nohou, stejně tak i celková necitlivost prstů. Zanícená rána poté otekla, což už samo o sobě byl velký problém, protože pevná kožená vojenská obuv nebyla příliš tvárná a každý pohyb vojáka nesmírně bolel. Pokud pak noha natekla hodně, zutí bot se stalo nanejvýše nepříjemnou záležitostí a často to končilo rozříznutím boty.

Psali jsme:Tupolev Tu-4 "Bull" aneb jak Sověti okopírovali B-29 Superfortress

Pokud se rána dostatečně rychle neléčila, infekce se rozšířila i na ostatní prsty a měkké tkáně chodidel, což postupem času vyvstalo v nekrózu a vojákům tak doslova zaživa z nohou odpadaly kusy masa. V takovém případě šťastnějším jedincům polní chirurg uřízl jen prsty, ti méně šťastní pak přišli o celé chodidlo.

Onemocnění této nemoci dostalo název "Trench foot", česky tedy "zákopová noha". Němci ji zase nazývali Grabenfuss.

Zákopová noha má čtyři fáze:

• 1. fáze:  Pokožka je zvrásněná, studená a bledá. Prokrvení je snížené, postižené místo je znecitlivělé a necítí žádnou bolest.
• 2. fáze: Po zahřátí pokožka změní barvu, nejčastěji z bílé na červenou nebo modrou. Kůže může nabobtnat, často až na dvojnásobek i trojnásobek své původní velikosti (podobné s omrzlinami)
• 3. fáze: Fáze trvá dva týdny až tři měsíce a doprovází ji silná bolest. Kůže je suchá a tvoří se na ní puchýře.
• 4. fáze: Tkáň je nenávratně poškozena. V postižené tkáni je malé množství nervových zakončení, poškozená část těla je necitlivá, vznikají vředy a nádory. Při zanedbání zdravotní péče přichází nekróza.

Léčba první fáze je v dnešních podmínkách poměrně jednoduchá a spočívá pouze v dlouhodobém vysušení nohou, pokud je kůže poškozena aplikují se antimykotika. Během druhé a třetí fáze se pacientovi podávají antibiotika a antivirotika, aby se zabránilo pronikání infekce do hlubších vrstev tkáně, stejně tak se podávají i léky na bolest. Pokud se ovšem zákopová noha přehoupne do poslední–⁠čtvrté fáze, neexistuje, stejně jako u vážných omrzlin, žádná efektivní léčba a často je pak jediným řešením amputace.

Vrchní velení různých armád vydalo několik protiopatření, aby se zákopové noze předcházelo. Pokud byla noha zasažena, musela se nejméně 10 hodin vysoušet, aby se předešlo zhoršení situace, což bylo na frontě ovšem neakceptovatelné. Vojáci například fasovali několik párů ponožek, které po čase střídali. Vojákům byl také vydáván například velrybí olej, nebo olej z tresčích jater k impregnaci obuvi, aby se alespoň z části zabránilo pronikání vody do bot. Britští vojáci navíc prováděli cvičení zvané “stamping drill”, což bylo cvičení, kdy vojáci v podstatě pochodovali na místě, silně dupali a třeli nohy o sebe, aby se více rozproudila krev v chodidlech. Němečtí vojáci fasovali speciální vysoké boty tzv. Schützengraben-Stiefel, což byly vysoké boty vyrobené z nepromokavé látky či kůže, kdy se jednalo o jakési předchůdce dnešních gumových holínek. Britské vrchní velení v boji proti "zákopové noze" vydalo rozkaz, aby vojáci spali bez bot, což ovšem vojáci většinou ignorovali, jelikož v případě náhlého nepřátelského útoku ztráceli drahocenné vteřiny obouváním bot. Prováděly se také pravidelné inspekce chodidel, kdy chodidla vojáků periodicky prohlížel doktor.

Foto: Němečtí vojáci při holení, na nohou mají speciální obuv Schützengraben-Stiefel | arkivi-bildagentur.de

V zákopech se také začaly objevovat odvodňovací kanály, či takzvané "duckboards", což byl v podstatě dřevěný rošt, který se nacházel několik centimetrů nad podlahou zákopu. Avšak i přes tyto a další protiopatření zůstávala "zákopová noha" častou smrtelnou nemocí, a to nejen kvůli gangréně, ale také díky následujícím chirurgickým zákrokům v polních podmínkách.

Foto: Pokud se bahno dostalo do bot, fungovalo jako smirkový papír. Na fotografii je vidět i "duckboards" - vyvýšený dřevěný rošt, po kterém vojáci v zákopu chodili | Wikimedia Commons / Public domain

Jen v zimě na přelomu let 1914-1915 bylo "zákopovou nohou" zasaženo až 50 % všech nasazených vojáků, přičemž nemoci podlehlo 20 000 vojáků a to jen v britské armádě. Celkový počet vojáků, kteří zemřeli nebo byli imobilizováni kvůli "zákopové noze" se během první světové války odhaduje na 74 000 vojáků.

Foto: Inspekce nohou vojáků 12th Battalion, East Yorkshire Regiment v zákopu nedaleko Roclincourt ve Francii, 9. leden 1918. Zčernalá noha vyšetřovaného vojáka neznačí nic dobrého. | iwm.org.uk

"Zákopová noha" ovšem není doménou jen první světové války, i když zde se tento nešvar rozšířil nejvíce. První případy zákopové nohy jsou zdokumentovány již u Napoleonova vojska při ústupu z Ruska, kdy příznaky poprvé popsal francouzský vojenský lékař a polní chirurg Dominique Jean Larrey. "Zákopová noha" se objevovala i v pozdějších válkách, například během druhé světové války, války v Koreji, války ve Vietnamu ale například i během bitvy o Falklandy, a dokonce i během mise "Resolute Support" v Afghánistánu, kde vojáci pobývali v uzavřené obuvi při přesunech i několik hodin, kdy hlavním nepřítelem pro vojákovy nohy nebyla externí vlhkost okolí, nýbrž vlastní pot.

Zdroj: SOFREP