Před časem jsem zde psal o statečném odporu hrstky Řeků, kteří během osvobozenecké války u Lamie odolávali přesile Turků a snažili se tak zastavit jejich postupu na Peloponés. 1500 Řeků pod velením Athanasiuse Diakos tehdy bojovalo skoro celý den proti  přesilo 10000 Turků, kterým se za cenu obrovských ztrát nakonec podařilo Řeky z jejich pozic vyhnat. Diakos skončil v zajetí a cesta na Peloponés byla otevřena. Turci statečnému veliteli po bitvě nabídli, že pokud přestoupí na islám, dostane důstojnickou hodnost a může následně velet v turecké armádě. Diakos tuto nabídku znechuceně odmítl a uražení Turci ho v odvetě popravili naražením na kůl. Statečný odpor Řeků tehdy sice v Řecku vyvolal vlnu vlasteneckého nadšení, ale turecká armáda ve svém dobyvačném pochodu pokračovala dál a nezadržitelně se blížila ke vzbouřenému řeckému poloostrovu Peloponés.

Foto: Statečný odpor Řeků tehdy sice v Řecku vyvolal vlnu vlasteneckého nadšení, ale turecká armáda ve svém dobyvačném pochodu pokračovala dál a nezadržitelně se blížila ke vzbouřenému řeckému poloostrovu Peloponés. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Georg Perlberg / CC BY-SA 4.0

Peloponés nutně potřeboval čas, aby se Řekům podařilo vybudovat obranu a dát dohromady dostatek mužů, avšak turecká armáda pochodovala velmi rychle a boj o čas Řekové prohrávali. Toho si byl vědom i Odysseas Androutsos, jeden z povstaleckých velitelů, kteří spěchali Peloponésu na pomoc. Androutsos měl k dispozici jen 120 mužů, ale jednalo se o velmi dobře vyzbrojené povstalce, kteří už prošli ohněm války a měli s bojem zkušenosti. Jejich velitel je vycvičil v evropském způsobu boje, kdy jedna část vojáků střílí a druhá nabíjí zbraně. Tento způsob se jinak v Řecku zatím nepoužíval, takže Turky mělo čekat nepříjemné překvapení. Andoutsos obsadil se svými muži starý hostinec Gravia, který stál u silnice vedoucí na Peloponés po které turecká armáda pochodovala. Z oken v hostinci udělali řečtí povstalci střílny a několik střelců se usadilo na půdě, kde měli Turky jako na dlani. K zájezdnímu hostinci patřilo i malé hospodářství, kolem kterého stály nevysoké zdi. Ty Řekové také obsadili a využili je jako hradbu. Turecká armáda na místo dorazila 8. května 1821.

Psali jsme:Alvin York: Od kováře, který nechtěl bojovat až k držiteli nejvyšších válečných vyznamenání

Turecký velitel Omer Vrionis byl původem Albánec a stejně tak většina jeho vojáků se narodila v Albánii. Díky ztrátám u Lamie prořídla turecká armáda na 8000 mužů, ale proti hrstce Řeků měla pořád obrovskou přesilu. Turecké dělostřelectvo se opozdilo a nacházelo se daleko v týlu armády. Vrionis nechal svými muži obklíčit hostinec se všech stran a poslal k Řekům jednoho derviše, aby s obránci promluvil a přesvědčil je, že čelí obrovské přesile, ať se vzdají. Vrionis jim slíbil, že pokud to udělají, ušetří jejich životy. Řekové měli pouze odevzdat své pušky a slíbit, že už nikdy pozvednou zbraň proti svému sultánovi. Vyjednávání však nedopadlo pro Turky dobře, protože Řekové Turkům stále nezapomněli nedávné kruté umučení Diakose. Vzdát se tedy odmítli a místo toho řvali na turecké vojáky sprosté nadávky. Turci jim urážky vraceli, až najednou práskl výstřel, který zabil derviše, vyslaného Vrionisem. Zabití vyjednávače Turky rozzuřilo a Vrionis nařídil hromadný útok.

Řekové po útočících Albáncích pálili ze všech hlavní, takže k řeckému postavení pronikla jen hrstka Albánců, které Řekové okamžitě zlikvidovali. Albánci během války prosluli sice jako dobří střelci, ale chyběla jim odvaha. Spíše vynikali v masakrování bezbranných civilistů a umírat se jim v cizí zemi moc nechtělo. Když jim Řekové pořádně pustili žilou, dali se na ústup a v útoku pokračovali jen janičáři. Těch měl ale Vrionis jen několik stovek a nechtěl o ně přijít, proto je z útoku odvolal. Ustupující turecké vojáky vyprovodili Řekové smíchem a vítězným voláním. Zatím však vyhráli jen první kolo.

Turci zuřili, protože přišli o desítky vojáků a další stovky jich byly zraněny. K jejich ještě větší zlosti vyvěsili Řekové nad hostince svou vlajku, která je provokovala a vysmívala se jim. I Vrionis byl vzteky bez sebe, ale musel si zachovat chladnou hlavu. Dobře si pamatoval, jaké ztráty utrpěl u Lamie a nechtěl dál zmenšovat své vojsko útoky na bezvýznamný hostinec, když jeho cíl ležel jinde. Vyslal proto k Řekům dalšího derviše a nabídku zopakoval. Dokonce jim nabídl, že když se vzdají, můžou si nechat své zbraně. Jen musí sundat povstaleckou vlajku, protože jsou pořád poddaní sultána. Avšak i této nabídce se Řekové vysmáli. Je to naše země, proč bychom si tu nemohli vyvěsit svou vlajku?

Turci tedy zahájili svůj druhý útok. Tentokrát útočili pomalu a s rozvahou a snažili se všemožně krýt. Ale řecká střelba byla stejně smrtelná jako při 1. útoku, ani na okamžik nepolevovala a trhala turecký útok na kusy jako předtím. Během dvaceti minut byl útok zastaven a jediným jeho výsledkem byl "koberec" z tureckých mrtvol, který se rozkládal před pozemkem hostince. Vzteklý Vrionis přemýšlel, jak Řeky zlomit. Jeho dělostřelectvo postupovalo zoufale pomalu a bylo jisté, že dorazí až příští den. Vrionis nechtěl tak dlouho čekat, protože jeho pýchu urážela byť jen myšlenka, že by ho taková hrstka měla zastavit. Rozhodl se proto pro ještě jeden finální útok.

Psali jsme:Operace Scherhorn a 2000 neexistujících Němců: NKVD se podařilo oklamat samotného Skorzenyho

Albánci však již odmítali proti hostinci dál útočit a nechávat se zbytečně zabíjet. Aby Vrionis pozvedl jejich morálku, slíbil jim, že prvních dvacet vojáků, kteří proniknout do objektu hostince, nechá povýšit do důstojnického stavu. To bylo velmi lákavé, protože v turecké armádě se důstojníkem doposud stala jen hrstka Albánců. Zároveň nechal pověsit tucet největších reptalů, aby ostatním příkladně ukázal, kdo tu velí. Do čela 3. útoku útoku postavil janičáře, kteří, jak věřil, měli mít lepší morálku a větší chuť k boji. Avšak i třetí útok skončil katastrofou. Řecká střelba nemilosrdně likvidovala každého Turka nebo Albánce, kteří se přiblížili k hostinci. Řečtí střelci se zaměřovali zejména na janičáry, které v Řecku všichni nenáviděli. Janičáři už tehdy představovali jen stín své staré slávy a místo války se zajímali spíše o obchod a majetek. Do války odcházeli s nechutí a ještě méně raději pro sultána umírali. Když pak Řekové zabili cca stovku janičárů, dal se zbytek na útěk. K ustupujícím janičárům se okamžitě přidali i Albánci, které vidina smrti lákala úplně stejně.

Vrionis zuřil, ale to bylo jediné, co mohl dělat. Během jediného dne mu 120 Řeků zabilo 300 vojáků a dalších 600 zranili. Vrionis musel počkat na dělostřelectvo, které mělo hostinec smazat z povrchu země. Armáda se k velké úlevě tureckých vojáků utábořila a mohla si lízat rány. Androutsos byl zkušený velitel a správně odhadl, že Turci čekají na děla a ten den už útočit nebudou. Taky věděl, že proti dělům jeho muži nemají šanci a zůstávat na pozici by byla jen zbytečná sebevražda, která postrádala smysl. Proto, když se nad kraj snesla noc, opustil se svými muži potají hostinec a vyklidil bojiště. Jeho muži místní kraj dobře znali a podařilo se jim tak mezi tureckými oddíly proklouznout bez jediného výstřelu. V celé předchozí bitvě přišli o pouhých šest mužů.

I když byla cesta na Peloponés volná, Vrionis dál nepokračoval. Díky utrpěným ztrátám začal respektovat vojenský um Řeků a dostal strach, že jeho vojsko čeká na Peloponésu jistý masakr. Vrátil se tak se svou armádou do Attiky, kde počkal, až ho posílí vojsko z Turecka. Ten rok už Turci na Peloponés nevytáhli a Řekové získali drahocenný čas, aby ovládli celý poloostrov. Vojenská kariéra Omera Vrionise skončila díky neshodám s velitelem tureckého kontingentu Mehmedem Pašou a byl převel do Makedonie. Osud Odyssea Androutsose byl daleko krutější. V roce 1825 byl odvolán ze své funkce a uražený Androutsos přešel k Turkům. Řeckým povstalcům se ho však podařilo následně zajmout a Androutsos byl odsouzen ke smrti a 5. června 1825 popraven.