Během vrcholící studené války vyvinul Sovětský svaz neobvyklé pásové vozidlo, které mělo řešit problém, o kterém se jen málokdo domníval, že existuje. Navzdory počáteční vynalézavosti si vozidlo na bojišti nevedlo nijak výrazně dobře, objevuje se však ve výzbroji mnoha států dodnes. 

2S1 Gvozdika, do češtiny přeloženo jako Hvozdík, či Karafiát, je sovětská samohybná houfnice vyvinutá v 60. letech v Sovětském svazu. Základ tvoří podvozek obojživelného transportéru MT-LB  a hlavní výzbrojí je 122mm houfnice 2A18, která je uložena v otočné věži. 

Foto: Samohybná houfnice 2S1 Gvozdika | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Fenomén TATRA 805

Po konci druhé světové války si v Sovětském svazu začali uvědomovat velkou výhodu samohybného dělostřelectva. Západní země, včele se Spojenými státy se začaly zaměřovat na vývoj nových typů samohybných děl a tažené dělostřelectvo trochu upozadit. I v Sovětském svazu si uvědomili, že moderní konflikty vyžadují mobilní vojenské jednotky a to včetně dělostřelectva, proto byl v roce 1947 spuštěn vývoj nových typů samohybného dělostřelectva. V roce 1955 nicméně Chruščov vývojové práce zastavil, protože viděl budoucnost v jaderných zbraních. Sovětští velitelé ovšem měli více rozumu a došlo jim, že masivním použitím jaderných zbraní by z konfliktu nevyšel žádný vítěz, nicméně Chruščov si názor nenechal vymluvit. Vývoj samohybného dělostřelectva se rozjel znovu až po Chruščovově rezignaci v roce 1964. V roce 1965 se konalo velké vojenské cvičení ještě s pomocí samohybných děl SU-152 z druhé světové války, ty se však ukázaly jako absolutně nevyhovující pro moderní bojiště. NATO a Západní země měly ve vývoji samohybných děl již několik let náskok a tak v roce 1967 bylo vydáno usnesení č. 609-201 ze 4. července 1967 o vývoji nového typu samohybné houfnice. Jako hlavní výzbroj měla sloužit nová  houfnice D-30 ráže 122mm. Vznikly celkem tři prototypy, Objekt 124 postavený na podvozku experimentálního stíhače tanků SU-100P, a dále dva prototypy využívající podvozky MT-LB a BMP-1.  Objekt124 se ukázal jako těžký a nemotorný. Využití podvozku MT-LB se také ukázalo jako neideální, samohybná houfnice nebyla při střelbě stabilní, zato využití podvozku BMP-1 se ukázalo jako ideální. Z neznámého důvodu hlavní konstruktér Pavel Isakov odmítl podvozek BMP využít a tak nyvrhl modifikovat podvozek MT-LB, který byl prodloužen. Projekt dostal název 2S1 Gvozdika a měl u dělostřeleckých praporů a motostřeleckých pluků nahradit tažené houfnice M-30 a D-30. 

Vývojem houfnice byl pověřen Charkovský traktorový závod, houfnici 2A31, upravenou verzi D-30 vyvíjel Závod č.9 v Jekatěrinburgu. První polní zkoušky proběhly v roce 1969 a dopadly katastrofálně. Testy ukázaly, že se bojový prostor posádky velice rychle zaplní spalinami, stejný problém byl odhalen i u 152mm samohybné houfnice 2S3 Akacja. Přesnost zásahů byla také poměrně špatná. Pro zachování obojživelnosti mohla Gvozdika nést pouhých 30 kusů střeliva, aby se mohla plavit po vodě. Na základě testů byla vyvinuta nová houfnice D-16 s pomocným nabíjecím mechanizmem. To se ovšem také ukázalo jako ne zcela ideální a díky různým konstrukčním chybám zůstala rychlost palby zachována a to zhruba 5 ran za minutu a přesnost se také nezlepšila. 

Foto: Byť je dostřel houfnic 2S1 dnes již silně nedostačující (15 kilometrů), velké množství vyrobených kusů umožňuje masivní nasazení těchto zbraní na Ukrajině. Na fotografii ukrajinská Gvozdika ze stavu 59. motorizované brigády střílí na ruské pozice. 2. září 2022. | Wikimedia Commons / Public domain

V roce 1971 vznikl výbor pro přezkoumání a analýzu práce na samohybných 122mm a 152mm houfnicích. Navzdory výzkumu a odhalení chyb vydal výbor zprávu, že je další výzkum samohybných houfnic ráží 122mm a 152mm neúčelný, neboť sovětští inženýři si s vyřešením problémů nevědí rady. Problém se zamořeným prostorem posádky zplodinami se vyřešil použitím výkonnějšího ejektoru na hlavni kanónu a kvalitněji vyrobenými dělostřeleckými náboji.  Samohybné houfnice Gvozdika přešly státními zkouškami v roce 1972 a ještě téhož roku byly zařazeny do výzbroje.  Byl dokonce vyvinut systém 4P134, který umožňoval Gvozdiku shodit na padáku z letadla, ovšem do výzbroje nikdy nebyl zařazen, neboť probíhaly práce na výsadkové samohybné houfnici 2S2 Fialka .

Psali jsme:Nová požární vozidla: Titan a Triton by měly být jen začátek

V Sovětském svazu sériová výroba probíhala až do roku 1991. Od roku 1971 se houfnice vyráběly také v Polsku a od roku 1979 také v Bulharsku. V Polsku také vznikla modernizovaná verze 2S1M Goździk, vybavena dieselovým motorem, novými koly a upraveným štítem pro plavbu na vodě. Za celou dobu bylo vyrobených úctyhodných 10 100 kusů. 

V Ruské armádě byla Gvozdika v 90. letech nahrazena samohybnou 152mm houfnicí MSTA-S, nicméně zůstává v pohotovostních rezervách a můžeme vidět její použití i v současném konfliktu na Ukrajině. 
Gvozdiku používalo i Československo, které zařadilo do své výzbroje 150 kusů, přičemž dodávky probíhaly mezi léty 1987 až 1989. Po rozdělení Československa připadlo 51 kusů Slovensku a 49 České republice. Zatímco Slovensko si je ve výzbroji uchovalo ještě po nějaký čas, z AČR byly Gvozdiky vyřazeny kolem roku 2000. V roce 2018 bylo 40 uskladněných houfnic dodáno Ukrajině, přičemž v roce 2019 Ukrajina z České republiky zakoupila dalších 19 kusů za cenu necelých 40 milionů korun. Další neznámý počet houfnic byl dodán v srpnu tohoto roku jako pomoc proti invazní ruské armádě.

Zdroj: SOFREP