Karabina M1 byla malá, lehká zbraň, která se během 2. světové války dostala do rukou mnoha spojeneckých vojáků. Její relativně malé náboje vedly k řadě stížností na zastavovací účinek zbraně, avšak puška byla obecně oblíbená pro svou přenosnost. Účel a provedení karabiny M1 jsou dnes považovány za revoluční.

Druhá světová válka byla svědkem obrovských změn ve vývoji zbraní. Zbraně jako německé kulomety MG 34 a 42 pomohly upevnit myšlenku univerzálního kulometu, zatímco samočinné pušky jako FG 42 a STG 44 ovlivnily mnoho poválečných konstrukcí včetně ikonického sovětského kalašnikova. Karabina M1 byla jednou z těchto vlivných konstrukcí, ale byla trochu neobvyklá, protože se vklínila mezi dvě zavedené role.

Foto: Námořní pěšák s karabinou M1 v ulicích Soulu během války v Koreji | Wikimedia Commons / Public Domain

Psali jsme:Operace Scherhorn a 2000 neexistujících Němců: NKVD se podařilo oklamat samotného Skorzenyho

V té době měla většina armád zbraně, které pokrývaly většinu okolností na bojišti. Hlavní bojovou puškou Spojených států byla M1 Garand, která střílela výkonným nábojem .30-06. Tato puška dokázala zabít člověka na vzdálenost hodně přes tisíc metrů, a byla poloautomatická, a tedy mnohem výhodnější pro střety na kratší vzdálenosti než pušky s tažným závěrem, které střílejí pomaleji.

Samopal Thompson se svými náboji ráže .45 ACP pokrýval střety zblízka. Tyto výkonné pistolové náboje byly zblízka ničivé, ale měly krátký dostřel, přesnost a průbojnost. Po přidání několika dalších zbraní, jako byly kulomety Browning (BAR) a M1919 Browning ráže .30, celý americký pěchotní zbraňový systém fungoval docela dobře.

Bylo však zjištěno, že zatímco M1 Garand může zabíjet na velké vzdálenosti, většina střetů za druhé světové války se odehrávala na vzdálenost do 300 metrů. To bylo pro Thompson příliš daleko a pro Garand příliš blízko. Navíc velké rozměry Garandu a těžká váha Thompsonu způsobovaly, že byly pro vojáky bojující ve stísněných podmínkách, jako byli dělostřelci, tankisté a řidiči nákladních automobilů těžkopádné. Bylo zřejmé, že je zapotřebí nová zbraň. Touto zbraní se stala malá karabina M1.

Karabina M1 byla lehká poloautomatická ruční zbraň, která střílela náboji .30 Carbine z patnáctiranného zásobníku. Zbraň měřila na délku pouhých 900 mm a plně nabitá vážila pouhých 2,6 kg – ve srovnání s Garandem o délce 1100 mm a hmotnosti 5,3 kg. Navzdory určité podobnosti to byla zcela nová konstrukce a na Garandu nebyla založena. Její náboj .30 Carbine byl podstatně menší a méně výkonný než náboj .30-06 z Garandu, ale měl větší dostřel, přesnost a průbojnost než náboj .45 ACP z Thompsonu. Navíc díky malým rozměrům zbraně i střeliva mohl voják nosit více munice.

Psali jsme:Jak jsme našli milion říšských marek

Používá systém plynového pístu s krátkým zdvihem, který navrhl David Marshall Williams, americký zbrojíř, který začal konstruovat zbraně během výkonu trestu ve vězení za vraždu. Společnost Winchester vyvinula pušku s použitím Williamsova systému a náboje. Americká armáda ji přijala do výzbroje v říjnu 1941.

Karabina M1 představovala malou zbraň, kterou bylo snadné nosit prakticky ve všech podmínkách, a přitom s dostatečným výkonem. Byla ideální pro nebojové jednotky v úlohách, kde velká zbraň představovala překážku a zbytečně velkou zátěž. Přišla také v ideální dobu, protože M1 Garand byl nedostatkovým zbožím a pěšáci na frontě jej zoufale potřebovali, zatímco Thompson byl příliš drahý na to, aby mohl být nasazen v nebojových rolích. A jak bylo řečeno, byl také těžký (prázdný váží bezmála 5 kg).

Když se karabina dostala do rukou vojáků, stala se rychle oblíbenou zbraní. Radiotelegrafisté, štábní poddůstojníci, výsadkáři, tankisté a obsluhy bazuk si karabinu oblíbili, protože jim přidávala jen malou zátěž. Varianta M1A1 šla ještě o krok dál a přidala sklopnou pažbu, čímž se její délka v uloženém stavu zkrátila na pouhých 650 mm.

Karabina M1 se ukázala být účinná i v boji, překonávala Thompsony a poskytovala slušný palebný výkon až do vzdálenosti kolem 300 metrů. Díky své průraznosti dokázala zasáhnout i nepřátele za tenkým krytem, takže byla ideální pro boje v džungli, které se odehrávaly po celém Pacifiku. Pozdější varianty byly plně automatické, s rychlostí střelby asi 750-775 ran za minutu.

Mnoho frontových vojáků však hlásilo, že karabina M1 nemá dostatečný zastavovací účinek ani po několikanásobném zásahu. Bez ohledu na to byla tato malá zbraň pozoruhodným příspěvkem do historie vývoje ručních palných zbraní pěchoty. Nachází se v poměrně unikátním postavení, neboť je výkonnější než pistole, přesnější a s delším dostřelem než samopal, ale mnohem méně výkonná než bojová puška. Někteří tvrdí, že ve svých plně automatických variantách byla karabina ranou útočnou puškou, střílející středním nábojem.

Ačkoli dnes by se náboj .30 Carbine nepovažoval za střední, tehdy se nacházel mezi náboji .45 ACP a .30-06. V té době se tak jednalo o střední náboj. Někteří řadí plně automatické karabiny mezi předchůdce osobních obranných zbraní (PDW), tedy moderních samopalů. Tato zbraň se zúčastnila akcí v některých z nejvýznamnějších válek 20. století a v malém počtu se používá dodnes.

Zdroj: warhistoryonline