V roce 1660 byla kolonie Québeck, tehdy známá jako Nová Francie, rychle se rozvíjející místo, do kterého cestovalo stále více evropských kolonistů. Ačkoliv první generace Francouzů, kteří se v Nové Francii narodili, už dosáhla dospělosti, pořád měla většina obyvatel provincie rodiště v Evropě a sem do Severní Ameriky byli posláni za trest, nebo se tam vydali dobrovolně, doufajíce, že v Nové Francii naleznou štěstí. Jedním takový mužem, který hledal v Novém světě štěstí, byl i hrdina tohoto příběhu, mladý muž Adam Dollard. Někteří historici se domnívají, že do Nové Francie přicestoval zatížen nějakým zlým skutkem a jeho pozdější chování bylo vlastně pokání. Většina historiků si však myslí, že chtěl v Kanadě prostě jen začít žít nový život. Jako každý nově příchozí dostal i Adam ve Ville-Marie (dnešní Montreal) místo, kde si mohl postavit dům a stal se členem vojenské posádky.

Foto: Zobrazení bitvy u Long Sault | Jean Gagnon / CC BY-SA 3.0

Francouzská kolonie měla tehdy v Kanadě velikého protivníka, kterého představovala tzv. Irokézská konfederace, jejíž válečníci se nikdy nesmířili s přítomností bílých osadníků. Ti proti nim vedli neustálé útoky, vypalovali bělošské osady a zabíjeli každou živou duši. Kolonii díky těmto útokům navíc sužoval permanentní hlad, protože se farmáři nemohli pořádně věnovat své práci a to málo vypěstované úrody nemohlo zasytit všechnu bělošskou populaci. Tomuto období se také říká Bobří války a Francouzi se během nich dostali na pokraj vyhlazení. Opravdu nechybělo málo, aby jejich existence v Kanadě byla jen historickou vzpomínkou. Pověsti o nelítostných válečnících kmene Irokézů se dostaly až do Evropy a díky tomu bylo stále těžší hledat dobrovolníky, kteří by se vydali na cestu do Nového světa.

Psali jsme:Krvavá bitva u Nikolajevky aneb Avanti Tridentina!

Na jaře roku 1660 dorazili do Montrealu domorodí lovci kmene Huronů, kteří informovali Francouze, že Irokézové jsou na válečné stezce, shromažďují své válečníky a že jsou rozhodnuti s Francouzi definitivně skoncovat. 800 domorodých válečníků se utábořilo na horním toku řeky Ottawy a další tisícovka je měla brzy následovat. Tehdy se u guvernéra Montrealu přihlásil i Adam Dollard s návrhem, že vytvoří malou skupinu, se kterou se pokusí zabránit Irokézům, aby se spojili, čímž pro obránce Montrealu získá čas, aby se na útok dobře připravili. Někteří historici se domnívají, že se již od samého počátku jednalo o sebevražednou misi a dobrovolníci nepočítali s návratem. Jiní si myslí, že Dollard měl ve skutečnosti méně ambiciózní plán a chtěl oblast podél řeky jen prozkoumat, nabrat dobrovolníky z řad lovců a pak se zase vrátit do Montrealu. Následující činy dobrovolníků však dávají za pravdu spíše prvnímu názoru.

Dollard dal celkem dohromady skupinu 16 dobrovolníků, které mělo podle dohody podpořit 44 Huronů. Huroni byli spojenci Francouzů a Irokéze smrtelně nenáviděli. Irokézové vedli kdysi s Hurony krvavou válku, která měla z jejich strany genocidní prvky, kmen Huronů skoro vyhladila a učinila z nich nenávistné nepřátele. Ještě než skupina dobrovolníků vyrazila, napsal každý muž závěť a přijal boží svátost v montrealském kostele. Ve skupině se kromě vojáků nacházeli i řemeslníci a zemědělci, avšak každý z nich uměl také velmi dobře zacházet se zbrání, protože jinak to v tehdejším drsném světě ani nešlo.

Oddíl koncem dubna vyrazil na několika lodích po proudu řeky k místu Long Sault, kde stála opuštěná obchodní stanice a malá pevnost Algonquin. Tam se také měli podle plánu setkat se svými spojenci - Hurony. Jednalo se o strategické místo, protože řeku tam přetínaly divoké peřeje, a kdyby Irokézové chtěli po řece pokračovat dál k Montrealu, museli by nejdřív po břehu přenést své kánoe. Po druhém břehu to nešlo, díky skálám. Protože v oddílu nebyli žádní zkušení zálesáci, trvalo dobrovolníkům celý týden, než se dostali na místo. Když tam 1. května Francouzi dorazili, k jejich velké úlevě zjistili, že Irokézové na místě ještě nejsou. Dollard nechal kruhovou pevnost opravit a zpevnit palisádou kmenů posekaných stromů. Další den k pevnosti dorazil oddíl spojeneckých Huronů, které vedl statečný náčelník Anohataha. Francouzi se s nimi srdečně přivítali . Anohataha pak Dollarda varoval, že se k pevnosti blíží obrovská přesila, a že zůstávat na místě je jistá sebevražda. Dollard se nezdál být znepokojen, pevnost považoval za nedobytnou a pokračoval dál v budování obrany. Dokonce ani nijak nezajistil své lodě, po kterých se svými muži z Montrealu připlul a nechal je volně přivázané u břehu. O důvod více se domnívat, že s návratem ani nepočítal.

Přesné datum bitvy je sporné, předpokládá se, že k ní došlo mezi 12. až 16. květnem. Vše začalo, když huronští zvědové zjistili, že se k pevnosti blíží oddíl 200 irokézských válečníků a jako předvoj plují po řece dvě irokézské kánoe, plné dalších nepřátelských válečníků. Dollard se však dobře připravil a vybral přesné místo, kde tušil, že se Irokézové vylodí. Ukryl se tam se svými muži ve vysoké trávě, a když se na daném vytipovaném místě Irokézové skutečně vylodili, posádky obou kánoí byli následně zmasakrováni střelbou z mušket. Jeden Irokéz však střelám unikl a po řece doplaval zpět ke svým. Do hodiny se pak řeka zaplnila padesátkou kánoí, které celkem vezly 200 Irokézů. Dollard se dal na ústup k pevnosti a nechal Irokézy vylodit. Ti se začali rojit na břehu jako mravenci z rozkopaného mraveniště a bez velkého přemýšlení s kvílením zaútočili proti pevnosti. Útok postrádal jakoukoliv organizaci a obránci po domorodcích pálili salvu za salvou. Po ztrátě několika desítek mužů si náčelníci Irokézů uvědomili, že tudy cesta nevede a odvolali své bojovníky z dostřelu pevnosti. První kolo tedy vyhráli Francouzi a jejich spojenečtí Huroni.

Psali jsme:Kterak šumavský rytíř vyjel na koni do boje proti německým okupantům v roce 1938

Náčelníci Irokézů se po krátce poradě usnesli, že se pokusí z Francouzi dohodnout. Vyslali proto k pevnosti vyslance, kteří měli posádce pevnosti nabídnout volný odchod. Dollard však Irokézům nevěřil a odmítl se s nimi bavit. Ještě horší bylo, že několik horkokrevných Francouzů k velké nelibosti Anahotaha po vyslancích vystřelili a několik jich zabili. Jak se dalo čekat, na to zareagovali Irokézové prudkým útokem, který Francouzi sice odrazili (a ještě se jim podařilo zabít jednoho z irokézských náčelníků), ale Irokézům se během útoku podařilo zničit všechny francouzské lodě. Úniková cesta po vodě byla tedy zmařena. Večer se několik francouzských dobrovolníků proplížilo před pevnost a uřízli hlavu zabitému irokézskému náčelníkovi, kterou pak nabodli na palisádu. Toto gesto mělo původně snížit bojovou morálku nepřátel, Irokéze to však ještě více rozzuřilo.

Druhý den započal hromadným útokem Irokézů, kteří se v noci rozmístili kolem celé pevnosti a čekali do rána skryti za stromy. S východem slunce nečekaně zaútočili a doufali, že obránce překvapí. Irokézové se ze všech stran snažili dostat k palisádě, aby jí zapálili. Útočící muže kryli střelci z luků, kteří se kryli za provizorně vybudovanými přístřešky z několika prken, které z tábora přinesli na bojiště. Irokézové prý během útoku divoce poskakovali a hlasitě kvíleli a snažili se obránce vyděsit. Dollarův hlas byl prý zase velmi klidný a vyrovnaný a snažil se neúnavně řídit boj. Obránci se nedali zastrašit, pokračovali v palbě z mezer v palisádě a zabíjeli další desítky nepřátel. Když náčelníci Irokézů viděli, že jejich muže čekají jen další jatka, útok odvolali a zahájili další poradu. Dohodli se, že útoky na nějaký čas přeruší a počkají na posily.

Další dny se Irokézové opravdu velkým útokům vyhýbali, lízali si rány a čekali na další posily, která se blížily. To ovšem neznamenalo, že se neumíralo. Docházelo ke střeleckým výměnám, kdy skupinky domorodců, které se kryly za stromy okolních lesů, střílely po pevnosti šípy a Francouzi jim odpovídali výstřely z mušket. Irokézové chtěli, aby se obránci vyčerpávali neustálým hlídáním a nedopřáli jim ani minutu klidu. To však nebylo vše. V řadách irokézské armády byli zotročení Huroni, kteří byli donuceni za Irokéze bojovat a právě ti byli využiti k psychologické válce. Zotročeným Huronům bylo přikázáno, ať na své soukmenovce pod Anahotahovým velením křičí, že když se vzdají, budou jim ušetřeny životy. Jinak je všechny upálí. Jejich volání se ozývalo celé dny i noci a naleptávalo morálku huronských spojenců. Morálka Francouzů byla oproti tomu vysoká a muži neklesali na duchu. Věděli, že pokud vytrvají, dají svým rodinám čas, který měl hodnotu zlata. Montreal bránilo necelých 200 vojáků a posily do něj proudily po kapkách. Horší bylo, že obránci pevnosti přišli téměř o polovinu mužů a byli tak vyčerpaní, že sotva stáli na nohách. Irokézové je v noci neustálým mlácením do bubínků budili a nedovolili jim zavřít oči. Do toho všeho se krajinou nesl odporný zápach rozkládajících těl mrtvých Irokézů. Irokézové nabídli Francouzům ještě jednou volný odchod, pokud pevnost vydají, avšak i tentokrát Dollard odmítl.

Čtvrtého dne se očím obránců nabídl děsivý pohled. K břehu přirážely stovky domorodých kánoí, které vezly 500 až tisíc dalších irokézských bojovníků. Irokézové z první armády radostně ječeli a vítali své bratry. Řeka byla prý od domorodých kánoí celá černá a křik radujících se válečníků přehlušil i hluk peřejí, který duněl krajem. Obránce čekal poslední boj.

S novými posilami narostlo Irokézům odhodlání a nový irokézský velitel zavelel k okamžitému útoku. Stovky vyjících Irokézů se tak opět rozeběhli proti pevnosti, nad hlavami mávali tomahawky a snažili se dostat k palisádě, kterou hodlali podpálit. I tentokrát je přivítala střelba z mušket, která v jejich řadách vybírala krvavou daň a nakonec útok zcela zastavila. Irokézové se následně stáhli do svého tábora a nový náčelník je nechal po zbytek dne odpočívat. Irokézové i nadále pokračovali ze střelby z luků, aby vyčerpávali jak obránce, tak jejich zásoby střelného prachu. Ostatní válečníci polehávali v bezpečné vzdálenosti a nebo jedli ulovenou zvěř, kterou rožnili nad ohni. Situace v pevnosti byla naprosto zoufalá. Obránci v pevnosti měli k dispozici jen trochu kalné vody a museli s ní šetřit, takže měli problémy svými vyschlými hrdly vůbec polknout těch několik hrstí kukuřičných placek, které jim zbývaly. I střelný prach jim ubýval. Nemytí a zarostlí muži věděli, že se pomalu blíží jejich konec.

K večeru se připlížil irokézský velitel k pevnosti a slíbil huronským obráncům, že pokud se vzdají, ušetří jejich životy a dovolí jim, aby se připojili k jeho armádě, kterou čeká v Montrealu obrovská kořist. Francouzi bojovali za své rodiny a s vědomím, že jejich oběť je může zachránit, avšak Huroni takovou motivaci neměli a přišlo jim zbytečné umírat v beznadějném boji. Svojí práci už odvedli a neměli se za co stydět. Jeden po druhém tedy začali opouštět palisádu a utíkali k nepříteli. S Francouzi zůstal jen chrabrý Anahotaha a čtyři válečníci z jiného kmene, kterých se nabídka netýkala. Asi není ani třeba říkat, že Irokézové své slovo nedodrželi. Jakmile se dezertéři dostali do irokézského tábora, válečníci je začali masakrovat. Některé však nezabili na místě, připoutali je k mučícím kůlům, kde je před zraky obránců mučili.

Pátého dne hned zrána začaly dunět válečné bubny, které doprovázel divoký pokřik irokézských válečníků. Pokřik smrti se nesl okolními lesy a sliboval obráncům jistou smrt. Následně se objevilo sedm set irokézských válečníků, kteří byli naplněni vztekem a nenávistí. Irokézové útočili ze všech stran, ale ani tentokrát nedokázali vyčerpanou, hladovou a žízní pološílenou hrstku obránců udolat. I tento útok byl nakonec odražen a irokézská rada začala vážně uvažovat, že obléhání přeruší a odejdou pryč. Válečná strana nakonec prosadila svou a rozhodla, že pevnost musí být zničena a posádka vyhlazena, ať to stojí, co to stojí.

Pozdě večer, když začalo slunce zapadat, zahájili Irokézové svůj poslední útok. Kolik v té době bylo obránců naživu, se neví. Původních 17 Francouzů asi těžko, dále tu stále byl statečný Anahotaha a jeho čtyři domorodí bojovníci. Irokézů mohlo být až osm set, přesné počty také nikdo neví. Domorodí válečníci se mlčky postavili kolem pevnosti a na bojišti vládlo neobvyklé ticho. Irokézové nejdříve rozložili před své vojsko zápalné balíčky z chrastí a kůry, které měli dobrovolníci odnést k palisádě a zapálit jí. Byl to úkol pro dobrovolníky, pro ty nejstatečnější muže, kteří se nebáli smrti. Nikdo je nenutil, byla otázka cti. Irokézský náčelník pozvedl svůj tomahawk, dobrovolníci vystoupili z řad, popadli zápalné balíčky a rozeběhli se k pevnosti. Za pár okamžiků je následoval zbytek armády. Ztichlá armáda Irokézů začala kvílet a za svitu pochodní běžela k pevnosti. Jak se ukázalo, obránců už bylo tak málo a byli tak vyčerpaní, že zapálit palisádu nebylo třeba. Irokézům se konečně podařilo dostat k pevnosti a první muži se začali drápat na palisádu. Jiní se tomahawky snažili prosekat bránou, která je nemohla dlouho zadržet. V této chvíli se Dollard rozhodl pro svůj poslední čin. Zapálil sud se střelným prachem a hodil ho z palisády do chumlu ječících Irokézů, kteří se hromadili před bránou pevnosti. Obrovská exploze zabila statečného Dollarda, ale i desítky Irokézů. Irokézů byly však stovky a ti se teď valili do hořící pevnosti. Tam nalezli čtyři těžce zraněné Francouze, které výbuch krutě popálil. Všechny Francouze na místě zuřivě rozsekali na kusy svými tomahawky. Jednoho Francouze našli živého a nezraněného, toho odvlekli do tábora, kde ho následně pravděpodobně umučili. Ze spojeneckých domorodců, kteří zůstali s Francouzi, nepřežil jediný muž, všechny zabil výbuch, nebo je rozsekali běsnící Irokézové.

Deset dní po bitvě dorazil do Montrealu zbědovaný Huron, kterému se podařilo osvobodit z mučícího kůlu a v Montrealu vypověděl celý příběh statečné posádky. Když Irokézové tehdy zajatému Huronovi trhali kleštěmi maso z těla, začalo silně pršet a jeho mučitelé se odešli schovat, což mu umožnilo utéct. Huron byl pokřtěn a dostal jméno Louis. Jeho vyprávění o nerovném boji obsahovalo tolik detailů, že je mohl zažít jen očitý svědek, proto bylo jeho svědectví považováno za pravdivé.

Smrt statečných obránců pevnosti však nebyla marná. Irokézové byli natolik otřeseni velkými ztrátami, které jim hrstka mužů uštědřila, že si útok na daleko větší a lépe bráněný Montreal rozmysleli. Odtáhli do své domoviny a na město ten rok už nezaútočili. Francouzští osadníci, kteří nebyli ohrožováni irokézskými útoky, sklidili ten rok obrovskou úrodu, která zažehnala hladomor, který osadníkům hrozil. Také se předpokládá, že kdyby Irokézové pokračovali ve válce a podařilo se jim Montreal zničit, Francouzi by se pravděpodobně vzdali svého úsilí o usazení v Severní Americe a její historie by se vyvíjela jinak.

Dollard je dodnes ve Francii i v Kanadě považován za hrdinu. Na jeho počet bylo postaveno mnoho soch a pojmenováno mnoho ulic, parků, jezer a dokonce i jeden záliv. Dnes je v západním světě však tendence takovéto sochy odstraňovat, názvy ulic s nepohodlnými jmény měnit, čemuž se nevyhnul ani Dollard. Určitým lidem se nelíbí, že Dollard tehdy bojoval proti domorodcům, čímž pro ně symbolizuje kolonizaci Nového světa.