Počátky konfliktu, nazývaného obvykle velkou severní válkou, spočívaly v samém závěru 17. století ve zformování koalice Dánska, polsko-litevského státu (tehdy navíc spojeného vládou kurfiřta Augusta Silného se Saskem) a Ruska, jež byla namířena proti Švédsku jako faktickému hegemonovi v pobaltském prostoru. Definitivně tento konflikt ukončil až mír, uzavřený Ruskem a Švédskem ve finském (resp. tehdy dosud švédském) Nystadu v září 1721. Vítězné Rusko cara Petra I. Velikého nabylo na úkor švédské říše rozsáhlých území ve východním Pobaltí – a ostatně, i v souvislostech s tímto ziskem onoho pověstného „okna do Evropy“ se měnilo v uznávanou velmoc v celoevropském rámci. Mír potvrdil Rusku držbu Ingrie (tj. oblasti, kde již vyrůstalo jeho nové hlavní město Sankt Petěrburg), Estonska s Livonskem (částí pozdějšího Lotyšska), finské Karélie. Švédsku byla vrácena většina území Finska, po předchozí zhruba desetiletí Rusy též obsazená.

Jak ukázalo už švédské vítězství nad ruskou přesilou v bitvě u pevnosti Narva v listopadu 1700, Švédsko (které krátce předtím vyřadilo z nepřátelské koalice Dány) se přitom zpočátku i ve válce s Ruskem jevilo jako úspěšnější strana. Poté ale mladý švédský král Karel XII. vytáhl proti vojsku saského kurfiřta a polského krále Augusta, jež vpadlo do Livonska, a byla to v dalších letech především jeho bezprostřední koncentrace na vnitřní situaci v Polsku, kde podpořil jako krále vévodu Stanislawa Leszcyńskeho, co usnadnilo Petrovi I. zásadní reorganizaci svých vojenských sil a nové tažení k Baltu. Rusové dobyli Ingrii (kde v ústí Něvy už v roce 1703 položili základy Petěrburgu), vpadli do Estonska a Livonska, a rovněž intervenovali v Polsku. Tam podporovali saského kurfiřta, Švédy prakticky sesazeného.

To až později přivedlo švédského monarchu k rozhodnutí razantního zásahu proti nim. Ale ještě když se počátkem roku 1706 podařilo jádru ruské armády u běloruského Grodna uniknout po malých skupinách švédskému obklíčení a ustoupit za zamrzlou řeku Němen, Karel XII., stále soustředěn hlavně na polské záležitosti, se obrátil do Saska, a v září 1706 přiměl k uzavření míru kurfiřta Augusta. Teprve po asi ročním pobytu ve vojenském táboře v Sasku přistoupil ve druhé polovině roku 1707 k zahájení připravovaného rozhodujícího tažení se 40-tisícovou armádou (asi z poloviny tvořené jízdou), které mělo podle jeho představ vyvrcholit v Moskvě. Ruská strana již předem reagovala na takovou očekávanou alternativu opevňováním měst mezi Moskvou a západní ruskou hranicí a carskými ukazy o nových odvodech. Švédský král, jenž nevzal v potaz návrhy svého poradce a ministra, a též přímého účastníka tažení, hraběte Carla Pipera, aby bylo před postupem na Rus upřednostněno vytlačení moskevských sil z Pobaltí, odmítl také carovy nabídky k mírovým jednáním, naznačující ochotu vzdát se všech obsazených území s výjimkou Petěrburgu. Jeho cílem byl otevřený diktát mírových podmínek Petrovi I., ne-li přímo jeho sesazení. Příznačným se přitom stalo i Karlovo spoléhání na spojenectví s ukrajinským hetmanem Ivanem Mazepou, který, nespokojen s centralizačními tlaky Moskvy na jí ovládané východní Ukrajině, s ním navázal prozatím tajné kontakty.

Psali jsme:Listopadové povstání Poláků proti ruské nadvládě

Po překročení Visly směrem na východ postupovala švédská armáda zhruba od jara 1708 oblastmi Bílé Rusi, spadajícími stále k polsko-litevské Rzeczpospolitě. Ustupující ruská vojska čelila v menších střetech švédským pokusům o obklíčení jejich jednotlivých částí a zároveň snaze Švédů přimět je k rozhodující bitvě. Aby jimi bezesporu respektovaného nepřítele přivedli k maximálnímu vyčerpání, car Petr a jeho vojenští velitelé přistoupili k taktice „spálené země“, v rámci čehož ruské oddíly v rolnických regionech při cestě svého ústupu rozháněly dobytek, ukrývaly obilí, ničily nesklizenou úrodu... Švédové vskutku začali pociťovat nedostatek potravin, a zatímco se před ruským Smolenskem obrátili od původního kurzu na jih, do oblasti levobřežní Ukrajiny, počítali s potravinami a střelivem, jež měl z Pobaltí přivézt asi 16-tisícový pomocný sbor generála Adama Ludwiga Lewenhaupta. Jestliže však odchod sboru znamenal jen oslabení švédské obrany Livonska, toto vojsko nesplnilo ani svůj úkol zásobit armádu pod velením samotného panovníka, neboť Rusové jej koncem září 1708 překvapili a porazili u Lesné na východě Běloruska. Přitom se mj. zmocnili asi 3 tisíc vozů s proviantem, a Lewenhaupt tak nakonec svého krále dostihl pouze se zbytkem svých mužů.

Rusům se také podařilo zabránit příchodu nevelkých posil, které Karlu XII. poslal jeho polský spojenec Leszcyński. 24. října 1708, již na Ukrajině, dorazil do ležení Karla XII. hetman Mazepa, jenž se teprve nyní otevřeně vzbouřil proti carovi, s posilou asi 2 tisíc kozáků. Selhala ovšem jeho snaha o všeobecné povstání na Ukrajině, v něž doufal i švédský panovník. V listopadu 1708 carský velitel kníže Alexandr Danilovič Menšikov dobyl a vypálil Baturin, sídelní město vzbouřeného magnáta v dnešní Černihivské oblasti na severu Ukrajiny.

Katastrofální dopad na švédskou armádu v ukrajinských stepích měla pak tuhá zima let 1708-09. Smrt mnoha tisíc vojáků v důsledku mrazů a nemocí jistě nepřispěla k dalšímu nejobecnějšímu nárůstu jejího bojového nadšení. Nicméně, v dubnu 1709 získala další domácí, ukrajinské spojence v tisících záporožských kozáků, a v květnu téhož roku postoupil Karel XII., na Mazepovu radu, k Poltavě, opevněnému městu na řece Vorskla. V jeho dobytí spatřoval klíč prvořadě k dalšímu postupu na Ukrajině. Několikatisícová poltavská posádka kladla švédskému obležení odpor, a do oblasti Poltavy zatím přitáhla i více než 40-tisícová ruská armáda v čele se samotným carem, připravená na Švédy udeřit.

Foto: Bitva u ukrajinské Poltavy 27. června (resp. 8. července) 1709. I když bychom v této události již asi sotva mohli hledat nějakou přímou kontinuitu s postoji Švédska, podmíněnými postupem Ruska vůči Ukrajině v současnosti (na rozdíl od případu Finska a odkazu na zimní válku let 1939-40), šlo o součást tehdy již tradiční rusko-švédské mocenské rivality. Pokud to předtím bývalo spíše Rusko, kdo v takovém zápasu tahal za pomyslný „kratší konec provazu“, právě bitva u Poltavy znamenala radikální a definitivní obrat. | Wikimedia Commons / Public domain    

Psali jsme:V boji zničila tři německé těžké tanky Tiger a u Kurska sama vedla své tanky do boje

Různit se mohou údaje o počtech vojáků na obou stranách v nadcházejícím střetnutí. Ostatně, ne všichni museli být účastni přímo v dotyčné bitvě, nýbrž mohli zrovna operovat někde v širším okolí, jako třeba dosud u hradeb Poltavy. Takový byl případ i většiny kozáků na švédské straně, stejně jako zase na ruské straně kozáků nového, s Moskvou spojeného ukrajinského hetmana Skoropadskeho, kteří měli na jednom úseku bránit případnému ústupu Švédů k Dněpru. Pokud se celkový počet mužů ve vojsku Petra I. mohl pohybovat okolo 60 tisíc, a Rusové disponovali více než stovkou děl, souhrnný počet Švédů a jejich kozáckých spojenců je uváděn na asi 31 tisíc. Tomu, že Švédové už ani téměř nedisponovali municí pro své dělostřelectvo, mohlo odpovídat, že v boji nasadili pouze 4 děla, a vlastně jen za účelem vydávání bojových signálů.

Oproti původnímu carovu záměru zahájil o dva dny dříve rozhodující boj švédský král, ovlivněn informací, že moskevské síly mají být brzy posíleny dalším 40-tisícovým vojskem Kalmyků. Časně ráno 27. června (resp. 8. července podle dnes univerzálního gregoriánského kalendáře) 1709 zaútočily 4 kolony švédské pěchoty, čítající 18 batalionů o více než 8 tisících vojácích, proti ruskému ležení. Útok byl odražen oddíly ruské kavalerie, a následný protiútok 6 kolon švédské jízdy, čítající 109 jezdeckých rot o necelých 8 tisících mužích, odrazila dělostřelba z ruské strany. Přes některé drobnější úspěchy opět postupujících švédských pěšáků byla jejich část obklíčena vojáky knížete Menšikova. Švédové, vystaveni silné dělostřelbě, ustoupili do blízkého lesa, kde Karel XII. jakžtakž obnovil mezi svými vojáky řád; a po přeskupení na obou stranách vyrazily obě armády do útoku. Poté, co se část švédské linie zhroutila znovu pod palbou ruských děl, ještě před polednem vrcholila bitva chaotickým ústupem švédských jednotek. Je uváděno, že v jejich řadách přes 9 tisíc mužů padlo, a bezmála 3 tisíce byly zajaty (mezi nimi i polní maršál Rehnsskiöld nebo uvedený ministr Piper). Údaje o ruských ztrátách hovoří o necelých 1,5 tisících padlých a více než 3 tisících  raněných.

Zbytky rozdrcené švédské armády unikly až k Dněpru, na jehož soutoku s Vorsklou, u pevnosti Perevoločna, se o tři dny později vzdaly Rusům další tisíce vojáků generála Lewenhaupta, dostiženého carovým důvěrníkem Menšikovem (jmenovaným po vítězství u Poltavy do hodnosti polního maršála). Většina zajatých kozáků, bojujících předtím po boku Švédů, byla na místě popravena.

Sám Karel XII., jenž ještě před samotnou bitvou utrpěl zranění (průstřel nohy), zajetí unikl, když v doprovodu možná necelých 3 tisíc švédských vojáků a kozáků, mezi nimi i Mazepy, překročil Dněpr a vstoupil na území Osmanské říše. Turci, s nimiž už předtím počítal jako s možnými spojenci proti Rusům, určili za místo jeho pobytu město Bendery v dnešní Moldově. Poražený švédský panovník se nyní, i vzhledem k obecným postojům Osmanské říše a jejích krymskotatarských vazalů vůči Moskvě, snažil přesvědčit sultána Ahmeda III. ke vstupu do války s Ruskem – a i ruský tlak na Istanbul, s požadavkem, aby švédského krále ze svého území vypověděl, vedl pak k rusko-turecké válce let 1710-11. Ta byla, po vojenském nezdaru Rusů (obklíčení carské armády Turky na moldavské řece Prut), diplomaticky ukončena již v dubnu 1712.

Foto: Zraněný švédský král Karel XII. a nad ním stojící ukrajinský hetman Ivan Mazepa po katastrofální porážce u Poltavy (obraz švédského malíře historických scén G. Cederströma, vytvořený někdy v době možná či téměř dvě století po dotyčné bitvě). Každopádně, Karel XII. i Mazepa unikli přes Dněpr na území Osmanské říše, kde Mazepa už v září 1709 zemřel. O pozici Švédska v celoevropském rámci počátkem 18. století může svědčit např. i to, že zhruba v letech 1706-07, kdy jeho militantně naladěný panovník v Sasku připravoval tažení proti Moskvě, ucházely se o jeho přízeň oba tábory, bojující ve válce o španělské dědictví (tj. jiném velkém konfliktu, probíhajícím zrovna v západněji položených částech Evropy). Sám Karel XII. se po útěku na osmanské území v létě 1709, kde nakonec z vynucení pobýval až do roku 1714, snažil přesvědčit tureckého sultána k válce proti Rusku, a iniciativu  v tomto směru vyvíjel i po faktickém skončení rusko-turecké války let 1710-11. | Wikimedia Commons / Public domain 

V každém případě, bitva u Poltavy znamenala klíčový mezník s ohledem na příští vzestup Ruska a naopak pád Švédska jako velmoci. Do války proti Švédsku se znovu zapojily Dánsko i Polsko, opět pod vládou saského kurfiřta – a jako vážný zájemce o švédské državy v severním Německu vystoupilo navíc Prusko. Přes všechny neúspěchy a potíže, k nimž patřil i naznačený ruský postup do Finska, Karel XII. z turecké internace zasílal do Stockholmu rozkazy, zakazující uzavření míru. Nakonec sám na podzim 1714, po více než pětiletém nuceném pobytu v Osmanské říši, z internace uprchl, a po asi dvoutýdenní jízdě na koni dorazil do Stralsundu ve švédských Pomořanech, kde ještě velel obraně tohoto opevněného města před Dány a Prusy. Později, v prosinci 1718, když stál v čele tažení proti Dánsku, resp. dánsko-norskému státu s cílem dobytí Norska, zahynul, zasažen kulkou do hlavy v zákopu u jihonorské pevnosti Fredricksten. Existují spekulace, že mohlo jít o atentát z vlastních řad, odrážející zájmy o nástupnictví na švédský trůn.

Bitva u Poltavy jako mezník v dlouhodobé perspektivě

Asi už jen mocenské pozice jednak Ruska a jednak Švédska během následujících staletí mohou nejlépe vystihnout převratný dopad velké severní války z dlouhodobého historického hlediska. Tažení armády Karla XII., jež vyústilo v její zkázu u Poltavy, je často připomínáno jako předobraz ztroskotání tažení mnohem početnější Grande Armée francouzského císaře Napoleona I. do Ruska v roce 1812 nebo zase ještě mnohem masivnější operace „Barbarossa“, invaze do Sovětského svazu, iniciované Hitlerovým Německem v roce 1941 – a která naproti tomu vytvořila předpoklad, podobně jako bitva u Poltavy a pozdější nystadský mír za Petra Velikého, pro nápadný velmocenský vzrůst ruského či sovětského impéria cara Alexandra I., resp. J. V. Stalina.

Rusko-švédský antagonismus, týkající se oblastí na severovýchodě Evropy a ruských snah o přístup k Baltu, měl přitom už dlouhou tradici, jak dokládá např. známé vítězství novgorodského knížete Alexandra nad Švédy na Něvě z roku 1240. Tato rivalita se odrazila v livonských válkách let 1558-83, kdy z boje o dědictví rytířského (v jádru německého) Livonského řádu v Estonsku a Lotyšsku vytěžilo Švédsko (a Polsko) na úkor Moskevské Rusi. Jednoznačně ve švédský prospěch vyzněl mír, který v roce 1617 uzavřel s Ruskem král Gustav II. Adolf, panovník, jenž následně rozšířil švédské panství v Pobaltí na úkor Polska a jehož pozdější intervence ve středoevropské třicetileté válce měla vést Švédsko k postavení jedné z předních evropských velmocí.

Foto: Carské vojsko po svém vítězství u Poltavy triumfálně vstupuje do Moskvy.  S dnešním odstupem se mohou podsouvat jisté paralely mezi okolnostmi, za jakých selhalo švédské tažení proti Rusku let 1707-09 a invaze do Ruska, realizované v následujících staletích napoleonskou Francií a hitlerovským Německem. | Wikimedia Commons / Public domain

Porážka u Poltavy z roku 1709, příp. dále vývoj do roku 1721 přinesly tedy v tomto směru zcela zásadní obrat. Pozdější rusko-švédské války let 1741-43 a 1788-90, jež mohly být ze švédské strany charakterizovány pokusy o revizi nystadského míru (přinejmenším první z nich), zvýraznily přitom otázku Finska - země ve východní části Švédského království, která byla také nakonec k Rusku připojena, byť jako velkoknížectví se značnou autonomií, v důsledku tzv. finské, čili další rusko-švédské války let 1808-09. Jednalo se o konflikt na pozadí tzv. tylžského systému v Evropě, zrozeného na bázi míru mezi Ruskem a napoleonskou Francií z roku 1807, který zahájilo Rusko pod záminkou švédského nedodržování tzv. kontinentální blokády vůči Velké Británii. Zase s úmyslem znovuzískání Finska za podpory císaře Napoleona I. byl švédským sněmem v roce 1811 zvolen za následníka trůnu francouzský maršál Jean Baptiste Bernadotte; a i když ten záhy na mezinárodní úrovni odsouhlasil, že jako kompenzace za ztrátu Finska připadne Švédsku dosud dánské Norsko (k čemuž došlo v roce 1814, přičemž existence poté vytvořené švédsko-norské unie měla přetrvat až do roku 1905), dědictví finské války bylo ve vztazích Švédska a Ruska přítomno i v dobách, zahrnujících již éru z dnešního pohledu dlouhodobě tradiční švédské neutrality. Její počátek je kladen právě do závěrečné fáze napoleonských válek.

Problém spočíval např. v tom, že Rusové v roce 1809 spolu s celým Finskem obsadili a ponechali si Alandské ostrovy, mezi vlastním Baltem a Botnickým zálivem, ne tak daleko od Stockholmu. Jakkoliv se za krymské války let 1853-56 nenaplnily obavy v Sankt Petěrburgu, že také Švédsko rozšíří vzniklou protiruskou koalici, důsledky porážky v tomto konfliktu přinutily Rusko mj. k demilitarizaci tohoto souostroví. Když zde Rusové znovu začali budovat opevnění v roce 1916, čili uprostřed první světové války, vyvolalo to znepokojení v neutrálním Švédsku (kde, mimochodem, v roce 1914 právě Rusko, spíše než Německo či Velká Británie, figurovalo jako hlavní potenciální hrozba). Dodejme, že poté, co koncem roku 1917, po bolševické revoluci v Rusku, dosáhlo Finsko faktické nezávislosti, resp. když tam došlo k vnitřnímu ozbrojenému konfliktu mezi tzv. bílými a rudými, prosovětskými silami, pokusilo se Švédsko, za vyjádřené žádosti místního obyvatelstva, získat Alandy po více než sto letech zpět. Nicméně, tato snaha, spojená v první polovině roku 1918 v podstatě i s vojenskou kooperací s císařským Německem, nedosáhla úspěchu. Ostrovy zůstaly součástí finského státu, byť byly v roce 1921 opět prohlášeny demilitarizovanou zónou.

V souladu s faktickými, byť ne tak oficiálními, postoji švédské vlády a veřejného mínění byla třeba aktivita tisíců švédských dobrovolníků, kteří na straně Finska stačili dorazit na bojiště finsko-sovětské zimní války let 1939-40 - nehledě na dodávky zbraní, jichž se Finsku ze Švédska v té souvislosti dostalo. Následován tento konflikt tzv. pokračovací válkou let 1941-44, v níž se Finsko podílelo na válce proti SSSR po boku nacistického Německa, jistý kompromis, k němuž s koncem druhé světové války došlo mezi Sovětským svazem a Finskem, vlastně též připadnuvším do sovětské zájmové sféry, můžeme považovat za výchozí bod finské neutrality v období studené války; a tedy neutrality v jádru poněkud odlišné od neutrality švédské, navazující na starší linii. Bez ohledu na případné problémy ve vztazích Švédska s USA (zdůrazňováno může být nápadné zhoršení vztahů v 60. a počátkem 70. let 20. století pod vlivem vietnamské války), z hlediska švédských bezpečnostních koncepcí zůstával i v těchto dekádách hlavní eventuální hrozbou Sovětský svaz. Asi příznačným dokladem toho mohou být tzv. ponorkové incidenty, tj. narušování (ne vždy podložené) švédských vod sovětskými ponorkami.

V určité poslední instanci tak i Švédsko spoléhalo v otázce obrany na západní blok; a pokud už rozpad sovětského bloku a konec studené války byl předpokladem pro jisté partnerství s NATO (a navíc, možná nikoliv tak nepodstatný i ve věci vnější bezpečnosti byl vstup Švédska spolu s Finskem a rovněž neutrálním Rakouskem do EU v roce 1995), víme, že radikální posun v případě Švédska (a Finska) nastal v tomto smyslu, tj. zahájení kroků ke vstupu do NATO, v situaci, poznamenané otevřenou ruskou invazí na Ukrajinu od 24. února letošního roku, 2022. K výraznějším opatřením v obranné oblasti (obnovení limitovaných odvodů, zvýšení výdajů na obranu) přistoupilo Švédsko ostatně již v reakci na ruskou anexi Krymu v roce 2014.

Foto: Východní část Evropy v době po bitvě u Poltavy (tmavě béžová švédská říše, světle zelená Rusko, žlutá polsko-litevský stát, světle hnědá turecká říše; šrafovaná zeleno-béžová část značí území, přiřčená Rusku na úkor Švédska mírem z roku 1721). Pro pozdější situaci bylo příznačné, že rovné století od bitvy u Poltavy, v roce 1809, Rusko vydobylo na Švédsku i Finsko (a Alandské ostrovy). To pak vytvářelo jistou konstantu ve vztahu mezi trvale neutrálním Švédskem a Ruskem, a do určité míry lze Finsku v tomto ohledu přisoudit důležitou roli i v dobách poté, co to roku 1917 dosáhlo vlastní nezávislosti. | Wikimedia Commons / Public domain

Baltský prostor, před staletími hlavní předmět rusko-švédské mocenské rivality, zůstává samozřejmě prostorem případného dotyku obou států dodnes. Vrátíme-li se k okolnostem bitvy u Poltavy z roku 1709, v nichž důležitou roli hrála též zrovna ukrajinská otázka, a kdy připadla významná úloha, nejprvotněji už jako na útočiště poraženého Karla XII., na osmanské Turecko (a jehož nástupce v roce 2022 předložil překážky z vlastní strany v otázce přijetí Švédska a Finska do NATO, s odvoláním na postoje obou severoevropských států vůči kurdské problematice či jiným vnitřním tureckým záležitostem), za povšimnutí může stát teze o aktuální přítomnosti jistého  „ducha Poltavy“, jakou předložil v červenci 2022 M. Kott, historik z univerzity v Uppsale - už jen s ohledem na klíčovost určitého „čtyřúhelníku“, pojícího znovu Švédsko, Rusko, Ukrajinu a Turecko. Vlastně bychom pak mohli takový pomyslný „čtyřúhelník“ rozšířit na „pětiúhelník“ přiřazením Finska, vzhledem k významu této země už v kontextu velké severní války a významu ve švédsko-ruských vztazích i v pozdějších dobách.

Zdroj: Brtitannica