Německo nebylo první zemí, která přešla na západní frontě druhé světové války do ofenzivy. Jako první zaútočila Francie, která v září 1939 zahájila krátkou a neúčinnou invazi do Německa. Pokud jste o ní neslyšeli, důvodem je, že na její průběh nemohou být spojenci příliš pyšní.

Británii a Francii je vyčítáno, že pro podporu Polska neudělaly prakticky nic. Známý je výraz „Sitzkrieg“, válka vsedě, také podivná válka. Francie ale v září 1939 skutečně zahájila krátkou invazi do Německa. Tento útok, který měl pomoci vzdáleným Polákům, nicméně vyústil v trapnou porážku a předzvěst toho, co bude následovat, až Německo napadne Francii. 

Po první světové válce měly Francie i Polsko důvod obávat se budoucí německé vojenské agrese. Od doby, kdy Prusko v 60. letech 19. století sjednotilo pod svým vedením malé německé státy, využívali němečtí představitelé vojenské akce proti svým východním a západním sousedům jako cestu k územnímu rozšíření i jako způsob, jak udržet Německo jednotné. Německo mělo pověst válečnického národa, jehož vojska prošla oběma zeměmi již v první světové válce.

Psali jsme:Tajemná místa: Utajené vojenské objekty v Brdech

Foto: Siegfriedova linie Francouze snadno zastavila | Markus Schweiss / CC BY-SA 3.0

Jako protiváhu této německé bojovnosti se francouzská a polská vláda v roce 1921 dohodly na vojenské smlouvě, která je zavazovala k vzájemné podpoře v případné válce proti Německu. Na základě této smlouvy vyhlásila Francie dva dny po německé invazi do Polska 1. září 1939 Německu válku. Vyhlášení války bylo v té době do značné míry symbolickým aktem. Stejně jako Velká Británie, která vyhlásila válku ve stejný den, byla Francie příliš daleko od Polska, než aby mohla nabídnout skutečnou a účinnou pomoc. Jedna možnost se však nabízela. Invaze francouzských vojsk do západního Německa by mohla odlákat vojáky od útoku na Polsko. V opačném případě by to Francii alespoň poskytlo náskok ve válce, která ji nevyhnutelně čeká.

Následovala tedy operace Saar, invaze do německého Sárska. Naneštěstí pro Francouze omezení, která je v tomto plánu svazovala, zároveň vedla k jeho neúspěchu. Francouzi nechtěli porušit neutralitu Belgie tím, že by přes její území vedli ozbrojené síly. V důsledku toho mohli zaútočit na Německo pouze podél omezené fronty. Tato fronta byla vymezena o 125 let dříve, během mírového procesu po napoleonských válkách, kdy se zbytek Evropy zabýval zadržováním francouzské agrese. Němcům poskytovala výhodu dobrého obranného postavení na výšinách. Přesto Francouzi dali Polsku slib a ten splnili. Dne 7. září vtrhli s omezenými silami do Sárska, po čemž měla o několik týdnů později následovat invaze v plném rozsahu. Bylo vysláno 40 divizí, 4700 děl a 2 400 tanků, tedy teoreticky impozantní síla. Na papíře byla Francie světovou velmocí.

Francouzi postoupili necelých 10 km do Německa a obsadili několik měst a vesnic. Němci toto území evakuovali a stáhli se do připravené obrany na tzv. Siegfriedově linie. Zanechali za sebou minová pole a nastražené nálože, aby postupující Francouze zpomalili. Francouzi přišli nepřipraveni, chyběly jim detektory min. Součástí problému byl i francouzský mobilizační plán. Očekávali, že budou čelit útoku Německa, a byli na to připraveni. Ale navzdory svému závazku vůči Polákům postrádali odpovídající plán, jak vést válku s Německem a provádět útočné operace.

Psali jsme:Nepravděpodobné spojenectví: Když se Amerika postavila na stranu Německa a podporovala Čínu

Plány, které Francouzi měli, byly zastaralé a spoléhaly na strategie první světové války, pomalý a krvavý postup zákopové války a zdlouhavé bombardování. Jak se však ukázalo na východě, Němci již vedli války velmi moderním způsobem. Vítězství nyní záviselo na rychlém postupu a rychlém přesunu sil s využitím úderných, rychle se pohybujících tanků a vozidel, které za první světové války neexistovaly, nebo jen v omezené míře, byly nespolehlivé, pomalé a zranitelné.

Francouzský mobilizační systém byl přitom komplikovaný bez ohledu na situaci a nefungoval by dobře ani v době pomalejší války. Chyběla schopnost a vůle rychle mobilizovat velkou armádu a efektivně ji využít. První kroky k mobilizaci byly zahájeny teprve 26. srpna a plná mobilizace byla vyhlášena 1. září po německé invazi do Polska. Jak francouzská armáda postupovala, její postupující formace se dostaly na dostřel Siegfriedovy linie. Zde zjistily účinnost německé obrany a neúčinnost děl, která si přivezly. Aby mohli vést palbu na Siegfriedovu linii, museli přiblížit své dělostřelectvo na dostřel děl obránců. Francouzi měli mnohem více děl a jejich bombardování dopadalo na německé pozice přesně i rychle, ale trpěli odvetnou palbou, a německá postavení použitým rážím snadno odolávala.
Děla ráže 155mm byla prakticky zcela neúčinná a betonové bunkry Siegfriedovy linie neohrozila. Zbraně, které střílely 220mm a 280mm granáty, si mohly vést lépe, ale jejich munice neměla zpožděné roznětky, a tak explodovala při nárazu, místo aby nejprve prorazila vnější vrstvu kinetickou energií. Ostřelování bylo efektní, ale neefektivní.

Dne 12. září se Britové a Francouzi setkali na koordinačním jednání. V té době již byli přesvědčeni, že Polsko svou válku prohraje, a proto se rozhodli zastavit všechny operace, dokud nebude vypracován dlouhodobý plán. Postupující vojska se zastavila před útokem na Siegfriedovu linii. Polákům, s nimiž toto rozhodnutí nebylo konzultováno, bylo sděleno, že plný útok na západní frontě byl odložen na 20. září. Invaze ruských vojsk do Polska 17. září ukončila i tu nejmenší naději, která Polákům zbývala. Francouzské síly se stáhly ze Sárska a zanechaly zde pouze malé zadržovací síly. Úplný útok byl zrušen.

Po porážce Polska byla německá vojska vyslána na západ a 16. října zahájila protiofenzívu v Sársku. Podle plánu se francouzské jednotky stáhly a nechaly Němce, aby znovu dobyté území obsadili. Francouzi se stáhli do obranných pozic podél Maginotovy linie.

Útok na Sársko Němce ničím neohrozil a Polákům nepomohl. Byl špatně připraven, byly nasazeny nevhodné prostředky, chyběl jasný plán postupu. Francouzi ukázali, že nejsou připraveni na útočnou válku, a usadili se v obranném postavení, které také brzy ztratili. Na jaře roku 1940 jim pak Němci předvedli, jak vede útočné operace moderně organizovaná armáda, která přesně ví, co chce. A využili k tomu zcela bezohledně území neutrální Belgie, čímž obešli Maginotovu linii, což civilizovaná Francie v září 1939 neudělala.

Zdroj: warhistoryonline