Joseph Beyrle: Americký voják, který se dostal v ruském tanku až k Berlínu

 12. 03. 2020      kategorie: Vojenská historie      3 komentáře

Příběh amerického výsadkáře ze 101. výsadkové divize, který se dostal jako tankista Rudé armády až k branám Berlína. Že je to neuvěřitelné? Tento pozoruhodný příběh se však opravdu stal. Šlo o Američana Josepha Beyrleho, který jako jeden z mála amerických vojáků sloužil také v Rudé armádě.

NNS_JUMPIN_JOE7
Foto: Joseph Beyrle, 101. výsadková divize, 506. pluk | Wikimedia Commons

Vstup Josepha Beyrleho do armády nebyl nějak výjimečný. Jako většina z mladých Američanů lhal o svém věku a vstoupil do armády, když mu bylo 16 let. Mnohem zajímavější je jeho příběh, který se začal odehrávat ode Dne D, kdy v rámci 101. výsadkové divize seskočil nad územím Normandie.

Psali jsme: KVH 276th Sqdn. - srdcaři z RAF

O hrdinství amerických výsadkářů ze 101. výsadkové divize bylo napsáno mnoho knih a natočen nejeden film či seriál, včetně známého mini seriálu Spielberga a Hankse "Bratrstvo neohrožených" a Beyrle pověst těchto neohrožených výsadkářů skvěle reprezentoval. Kamarádi z pluku mu přezdívali „Skákající Joe“, protože s velikou oblibou skákal s padákem a vyloženě se na to vždy těšil, na rozdíl od jeho kolegů. Dalším jeho koníčkem byly výbušniny, se kterými měl už nějakou zkušenost jako puberťák, kdy sám sestrojoval různé rachejtle apod. Beyrle se tedy specializoval na demolice.

Díky oblibě ve skákání tak Beyrle před invazí do Normandie několikrát doručoval do okupované Franicie důležité zásilky pro místní odboj. Kurýrování bylo fajn, ale jeho představu o válce to naplňovalo jen částečně. Skáču, ale nebojuji, říkal si Beyrle. Tohle se však změnilo 6. června 1944 - v již zmiňovaný Den D, kdy Spojenci započali bitvu o Normandii.

V Den D se Beyrle účastnil první vlny výsadku. Výsadkové Dakoty C-47 se však dostaly pod silnou protiletadlovou palbu německých flaků a Beyrleho letadlo bylo zasaženo. Bylo velké štěstí, že Beyrle stihl z poškozeného letounu vyskočit ve výšce pouhých 120 metrů a nic se mu nestalo. Tedy až na to, že dopadl na střechu kostela ve francouzské vesnici St. Côme-du-Mont. Němci začali pálit všude kolem na dopadající výsadkáře. V tomto zmatku se Beyrlemu podařilo dostal ze střechy a ukryl se na hřbitově mezi hroby, kde čekal až do brzkého rána. To ještě netušil, že díky zásahu letadla vyskočil necelé 2 kilometry od své původní zóny seskoku.

Psali jsme: Bitva u Sokolova - hrdinství, omyly i zbabělost

Během tří následujících dnů se musel spolehnout jen a pouze na sebe, protože jeho jednotka se k němu bohužel nedokázala probít. I tak stihl Němcům dost uškodit. Vyhodil do vzduchu 2 mosty (pozn. některé záznamy uvádí dokonce 3 mosty) a jednu elektrárnu. Když se však po jedné z jeho záškodnických akcí snažil proplížit pryč z místa, nešťastně se přes živý plot dostal přímo do německého kulometného hnízda, a tak jediné co v tu chvíli Beyrle mohl udělat, bylo zvednout ruce nad hlavu. O několik minut později ho již německá hlídka vedla směrem do blízkého improvizovaného zajateckého tábora. Doprovázená skupina zajatců však byla během své cesty do tábora napadena americkým stíhačem a nastal obrovský zmatek. Beyrle toho využil a rychle zmizel a to i s poraněnou nohou od šrapnelu. Beyrlemu však štěstí nepřálo. O pár hodin později narazil již značně vyčerpaný na další německou hlídku, která ho opět zajala. Následujících 7 měsíců pak Beyrle prošel asi 7 zajateckými tábory.

800px-JBeyrlePOW
Foto: Joseph Beyrle v zajateckém táboře | Wikimedia Commons

Vedle příběhu zajatého Beyrleho se však odehrál ještě další, velmi zajímavý, příběh. Jeden z německých vojáků, který Beyrleho dříve zajal, mu totiž tehdy z krku strhl  jeho osobní identifikační známku. Měl k tomu své důvody. Ten samý německý voják si totiž později opatřil od jiného zajatce americkou uniformu a pokusil se dostat přes frontu ke Spojencům. Dezertérovi jeho plán však nevyšel a při útěku byl smrtelně postřelen. Jeho tělo bylo pak objeveno Spojenci, kteří na krku našli psí známku právě Josepha R. Beyrleho, a tak Ministerstvo války odeslalo kondolenční dopis Beyrleho pozůstalým.

17. září roku 1944 se tedy konala pohřební mše v kostele sv. Josefa v Muskegonu ve státě Michigan za výsadkáře Josepha R. Beyrleho, který padl kdesi v Normandii. Rodina "padlého" byla pochopitelně velmi zdrcena. Málokdo však tušil, že jejich milovaný Joseph Beyrle mrtev není. V té době měl Beyrle přitom ke smrti opravdu blízko, a to když byl gestapem brutálně vyslýchán až do bezvědomí.  Otázka gestapáků bylo stále stejná: „Jak ses dostal do Berlína?!“

Abychom pochopili, co předcházelo tomuto výslechu, musíme se vrátit o pár dní dozadu. Beyrle, který tehdy nebyl ještě stále úplně zdráv, putoval z jednoho zajateckého tábora do druhého. Neustále ho přemísťovali. Beyrle se i přes svůj nevalný zdravotní stav, spolu s několika dalšími vězni, pokusil o útěk, což se mu podařilo. Plán byl jasný. Nasednout na vlak do Polska, tam se pokusit nějak přejít frontu a dostat se k postupující Rudé armádě. Vojáky však čekalo překvapení. Vlak nezastavil v Polsku, ale přímo v Berlíně. Díky jejich podezřelémiu chování na skupinku okamžitě upozornil gestapo jeden z berlíňanů a to následně vojáky zatklo.


Následovaly výše popsané tvrdé výslechy a mučení. Gestapo nevěřilo, že Beyrle a jeho kolegové utekli ze zajateckého tábora a vojáky obvinili ze špionáže v domnění, že seskočili rovnou do Berlína. Rozsudek byl rychlý, trest smrti zastřelením. Zvrat však nastal, když se do všeho vložily armádní úřady. Armáda prohlásila, že gestapo nemá žádnou pravomoc rozhodovat o válečných zajatcích, kteří spadají pod vojenskou justici. Gestapo nakonec ustoupilo, což Beyrlemu zachránilo život. Armáda následně umístila zajatce do tábora STALAG III C v Polsku. Odtud však v půlce ledna 1945 Beyrle utekl.

Vydal směrem na východ a doufal, že se mu podaří přejít frontu. Chtěl vstoupit do Rudé armády, aby pomohl porazit Německo. Po dvou dnech skutečně narazil na sovětskou tankovou brigádu. Sověty chvíli pozoroval ze svého úkrytu u silnice a po nějaké době vyskočil z úkrytu a mával na Rusy se slovy: "Amerikanski tovarišč!". Sověti si nejdřív mysleli, že narazili na nějakého blázna, ale nakonec předali Beyrleho svému veliteli, resp. velitelce. Jednalo se o legendární Alexandru Samušenkovou, hrdinku z bitvy u Kurska. Najednou tak proti sobě stáli tváří v tvář dva hrdinové. Hrdina americká armády a hrdinka sovětské armády. Samušenková si poslechla Beyrleho příběh a zařadila ho prozatím do své jednotky jako kulometčíka. Američan Beyrle začal tedy bojovat po boku rudoarmějců.

samu
Foto: Alexandra Grigoryevna Samušenková | Wikimedia Commons

Beyrle po válce vypověděl, že rudoarmějci byli velmi nedisciplinovaní a trpěli nedostatkem jídla. Uvedl i příběh, kdy jednou obsadili farmu, jejíž majitel byl starší muž s ženou. Ty rudoarmějci zastřelili a jejich těla předhodili prasatům. O několik dní později pak snědli ty prasata, jakoby se nic nestalo.

Jednotka Alexandry Samušenkové se přidala k bojům o německou pevnost Kostřín (německy Küstrin) na Ondře. Němci se zde nechtěli vzdát a bojovali velmi tvrdě, protože odtud byl Berlín již jen 80 kilometrů. Během této sovětské ofenzívy Beyrle dokonce osvobodil  tábor, ze kterého uprchl – STALAG III C. Během jednoho z mnoha náletů Stuk byl  Beyrle zasažen střepinou a byl převezen do polní nemocnice v Landsbergu, dnes Gorzóv Wielkopolski (Nejedná se o Landsberg nedaleko Mnichova, kde byl vězněn Adolf Hitler nebo zde 101. výsadková divize osvobodila koncentrační tábor).

Válka tak pro Josepha Beyrleho skončila. Bohužel se nestihl ani rozloučit se svojí velitelkou Alexandrou Samušenkovou, která bohužel zemřela chvíli po jeho odchodu, kdy ji omylem přejel ruský tank (Podle další verze Samušenkovou usmrtilo německé samohybné dělo.).

Beyrle se postupně zotavoval ze svého zranění a vypadalo to s ním dobře. Už se také těšil domů. Na Beyrleho se dokonce přijel osobně podívat polní maršál Gorgij Konstantinovič Žukov. Dozvěděl se totiž, že v polní nemocnici leží anglicky mluvící pacient v ruské uniformě, což ho zaujalo a chtěl si jeho příběh vyslechnout na vlastní uši. Beyrle tedy začal vyprávět, vše bylo tlumočeno. Žukov byl jehoi příběhem doslova fascinován, nechal pro výsadkáře vystavit všechna potřebná povolení a poslal ho přímo na americkou ambasádu do Moskvy.

Na ambasádě však byli zmatení: „Pane Beyrle, my Vás tady máme vedeného v záznamu o obětích, jste mrtev. Dokonce jste měl už i pohřeb a psalo s o Vás v novinách,“ řekl jeden z úředníků. Beyrle jen nevěřícně kroutil hlavou. Místo toho, aby jel rovnou domů, byl pak Beyrle zavřený v hotelu Metropol, kde jeho pokoj hlídali mariňáci. Vstupenkou na svobodu z domácího vězení byly až otisky prstů, které prokázaly jeho totožnost.

Beyrle přistál v Michiganu 21. dubna 1945. Jeho "povstání z mrtvých" se pak slavilo několik dní v kuse a voják se stal národním hrdinou. Později se oženil a jeho svatba se konala ve stejném kostele, kde byl tehdy "pohřben".

otecsyn
Foto: Joseph R. Beyrle se synem Johnem Beyrlem

Roku 1994 ho při oslavách Dne vítězství vyznamenali společně Bill Clinton a Boris Jelcin. Beyrle se stal jediným americkým občanem, který měl za svou službu sovětské vyznamenání. Syn Beyrleho se stal velvyslancem americké ambasády v Moskvě.

JBeyrlegravesite
Foto: Hrob Josepha R. Beyrleho | Wikimedia Commons

Joseph R. Beyrle umírá ve spánku na srdeční zástavu během návštěvy svého bývalého výcvikového tábora v Toccoa. Je pohřben na Arlingtonském hřbitově.

 Autor: Patrik Soukup

Komentáře

Kelacek

13. 03. 2020

Jako normálně redaktor si napíše článek, ale už si nedá práci s tím ,aby si nejdříve prostudoval historii a dokumenty z této doby. A pak napíšou bláboly.

oldřich Kupec

12. 03. 2020

Pravda je i ta, že si dovedli poradi, Protože na konci války moje panimáma, která pracovala v pekárně, pro ně pekla chleba. Sověti přivezli mouku a látku na pytle a upečený chleba se musel rozkrájet usušit a jako suchar se plnil do pytlů.

Monarchista

12. 03. 2020

Článek je znám, ale nestačím se divit, jak vždy každý novinář či historik dokáže ten příběh vylepšít.
Zde dle potřeby, buď protirusky nebo pravdivě, ale pravdivý přípěh není až tak zajímavý a tak se vylepší, zde o vojáky, jídlo a prasata. Pan Patrik S. převzal jen to o čem si myslí, že se Vám bude líbit.Pravda je ta, že rychle postupující tankové jednotky se zásobováním na tom byli hůře, logistika nestihala.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací