Na jaře roku 1958 začalo lidové námořnictvo NDR s výstavbou speciální skupiny potápěčů určených pro vojenské operace. O dva roky později vzniklo komando bojových plavců s krycím názvem Kampfschwimmerkommando-18 (KSK-18), které mělo v případě války provádět akce v nepřátelských pobřežních oblastech. Jednotka se skládala z dobrovolníků, nikdy neměla více než sto mužů a každý člen procházel náročným čtyřletým výcvikem. Potápěči byli školeni jako výsadkáři, demoliční experti, specialisté na přežití v nehostinných podmínkách a zároveň byli experty na boj z blízka i na dálku.

Foto: Členové Kampfschwimmerkommando (KSK-18) během nácviku výsadku na pláž | realmofhistory.com

Pozadí vzniku východoněmeckých bojových plavců se dá najít v úspěších italských, německých a britských jednotek potápěčů a operátorů miniaturních ponorek. Vznik podobné jednotky měl podporu kontra admirála Heinze Neukirchena, přesto bylo naprosto jasné, že ve východním Německu není dostatek odborníků a zkušeností na kterých by se jednotka bojových plavců dala vystavět. První členové tak byli lidé se zkušenostmi s potápěním v civilu a prvních několik let se neslo ve znamení změn velení a zkoušení, které postupy budou fungovat a které vybavení se pro podmínky NDR hodí nejvíce. První uchazeči o službu v jednotce byli vybráni ze členů boxerského klubu v Rostocku a ve stejném městě pak KSK-18 nakoupila francouzské potápěčské vybavení v civilním obchodě.

Psali jsme:"Tažný kůň" spojeneckých vojsk během 2. světové války: Lokomotiva USATC třídy S160

Foto: Příslušníci Kampfschwimmerkommando (KSK-18) během briefingu | realmofhistory.com

Mezi roky 1962 až 1963 se vedení jednotky ustálilo a ta nyní definitivně spadala pod Volksmarine. Zároveň začali členové KSK-18 výsadkový výcvik a proběhl první seskok z vrtulníků. Do začátku roku 1963 se zrychlila integrace do východoněmeckého námořnictva a bojoví plavci začali spolupracovat s dalšími námořními jednotkami NDR. V roce 1966 už byly postupy a výstroj standardizována a po roce 1970 už byli bojoví plavci pevnou a stabilní součástí Volksmarine s velice dobrou pověstí. Po roce 1980 se KSK-18 rozrostla o jednotku která měla za úkol zaminovávání lodních tras nepřítele a likvidaci min ve vlastních vodách. Toto rozšíření umožnilo specializaci jednotlivých elementů jednotky a zároveň usnadnilo dovybavení KSK-18 moderním potápěcí vybavení, které se muselo kupovat za západoněmecké marky. Bojoví plavci tak dostali špičkové potápěcí soupravy od firmy Dräger a specialisté na miny dostali podvodní skútry a zařízení pro detekci min.

Bojoví plavci měli ve Volksmarine dva hlavní úkoly. Prvním byl průzkum stacionárních i mobilních sil nepřítele ve vodě i na pobřeží a druhým bylo ničení těchto sil. K těmto dvěma hlavním úkolům patřily i úkoly sekundární. Sekundární úkoly byly neméně důležité a patřilo mezi ně mapování geologického a hydro meteorologického stavu pobřeží nepřítele, ničení min, čištění pláží od překážek, které by vadily při vylodění a posledním úkolem byla záchrana lidí v nebezpečí na moři. Specialisté na miny kromě ničení nepřátelských a pokládání vlastních min chránili s pomocí povodních skútrů vlastní podvodní základny. Úkolové uskupení bojových plavců mělo standardně pět až deset mužů a ti mohli být do cílové oblasti vysazeni ponorkou, rychlým člunem, nebo vrtulníkem ať už s padákem, nebo bez padáku.

Foto: Příslušníci Kampfschwimmerkommando (KSK-18) během seskoku do vody z motorového člunu | Wikimedia Commons

Psali jsme:Když ponorce velí psychopat

Výzbroj Kampfschwimmerkommando (KSK-18) ze začátku tvořily útočné pušky MPi, což byly východoněmecké klony AKM, které byly nahrazovány puškami KMS-72 se sklopnou pažbou a od roku 1988 byly k dispozici nové AKS-74NK. Poslední dvě útočné pušky mohly být dovybaveny nočním viděním v podobě monokuláru NSPU. Každý z potápěčů měl navíc jako záložní zbraň sovětskou pistoli Makarov. Těžší výzbroj tvořily lehké kulomety RPK a později východoněmecké LMG K-500, dále pak odstřelovací pušky Dragunow SWD a reaktivními protitankové granátomety RPG-7 a RPG-18. Členové jednotky měli k dispozici i protitankové granáty RKG-3 a protipěchotní F-1 a RGD-5. K demolicím používali členové KSK-18 miny SSP-1 až SSP-4 a plastické výbušniny, jako byl SEMTEX-H a PLNP-10.

Oficiálně se Kampfschwimmerkommando-18 neúčastnilo žádných bojových operací. Některé prameny však naznačují, že sloužili jako poraděnkové pro bezpečnostní složky egyptského námořnictva za šestidenní války s Izraelem a měli prsty v zajetí šesti izraelských bojových plavců ze Šajetet 13. Mezi nebojové akce, které KSK-18 provedla, patřilo například získání hlavice protilodní rakety z dánských výsostných vod, která selhala při cvičení Volksmarine. Zároveň je třeba zmínit, že KSK-18 nebylo jedinou východoněmeckou jednotkou potápěčů. Své vlastní bojové plavce měli i elitní padákoví myslivci z 40. Fallschirmjägerbataillon Willi Sänger a členové KSK-18 prý trénovali v potápění i agenty Stasi (členy hlavní tajné služby a rozvědky Německé demokratické republiky).