Bitevní vrtulník Mil Mi-24 je stroj budící opravdu zasloužený respekt. Však mu také sami Rusové dali přízvisko „krokodýl“, zatímco afghánští mudžahedíni mu během sovětsko-afghánského válečného konfliktu v letech 1979–89 jim říkali „ďábelský kočár“.

Video: „Ďábelský kočár“: Legendární ruský bitevní vrtulník Mil Mi-24 / YouTube

Úvodem

Ruský bitevní vrtulník Mi-24, určený k ničení obrněných cílů a palebné podpoře pozemních vojsk, pochází z konstrukční kanceláře OKB Ing. Michaila L. Milji (odtud Mi). Vznikl odvozením od staršího Mi-8, výzbrojí pak přímo od svého předchůdce Mi-24D. Jeho první verze (prototyp V-24) vzlétla v roce 1971 a zalétávala se už po smrti M. L. Milji (kdy vedení kanceláře převzal Marat N. Tiščenko), sériová výroba stroje s označením Mi-24, začala v roce 1972 v Aršeněvu a Rostovu. Vrtulník bylo možno upravit – kromě hlavní verze k podpoře pozemních sil – i k transportním a sanitárním účelům. Je celokovové, poloskořepinové konstrukce s pětilistým nosným rotorem a třílistým rotorem vyrovnávacím, a pohánějí ho dva turbohřídelové motory TV3-117. Osádka je dvou až tříčlenná.

Psali jsme:Bell UH-1: Zrození legendy

Foto: Bitevní vrtulník Mil Mi-24 | Laith Jobran

V přední části kokpitu je střelecké stanoviště, za ním a poněkud výše kabina pilota. Střední část trupu má mezi policemi pro speciální vybavení, průlez z nákladní do pilotní kabiny. Pomocné nosné plochy (křídla) po stranách, odlehčují při rychlostech kolem 300 km/hod. nosný rotor až o 30%. Pod těmito křídly jsou umístěny čtyři závěsníky pro montáž podvěsné výzbroje, na křídlech pak charakteristické svislé pylony, se dvěma odpalovacími zařízeními rádiem řízených PTŘS na každém z nich.

Kabina slouží k přepravě až osmičlenného, plně vyzbrojeného družstva, jehož příslušníci mohou vést střílnami přímo z vrtulníku podpůrnou palbu (nebo náklad odpovídající hmotnosti). Vysoce ceněnou konstrukční zvláštností je integrované pancéřování obou pilotních kabin a celé podlahy ocelovým plátem, což ovšem zase přináší značnou hmotnost. Ne nadarmo se také říká vrtulníku Mi-24 „létající tank“. Vrtulník má dvojí systém řízení, jeden v kabině pilota, druhý v kabině operátora; řízení doplňuje autopilot a systém automatického řízení.

V průběhu let se vyráběla celá řada verzí vrtulníku Mi-24 (viz dále), nesoucího v kódu NATO označení HIND. Popíšeme zde stručně verzi Mil Mi-24V HIND E, jejíž jednu z variant nesené výzbroje dokumentují obrázky.
 Pozn.: Ve srovnání se starší verzí Mi-24D má „éčko“ – kromě modernější výzbroje (viz dále) – také motory s vylepšenými výškovými charakteristikami a možností instalace zařízení k ochlazování výstupních plynů. 

Psali jsme:Springer - nacistická dálkově řízená bomba

Foto: Bitevní vrtulník Mil Mi-24 | Laith Jobran

Hlavňová výzbroj

Hlavňovou výzbroj vrtulníku, tvoří dva ruské čtyřhlavňové 12,7 mm kulomety 9A624 a dva čtyřhlavňové 7,62 mm kulomety 9A622. Všechny čtyři kulomety s rotujícím svazkem hlavní (označované také JakB podle jejich tvůrců – P. G. Jakuševa a R. A. Borzova), pracují na principu kulometů Gatling. Stálou hlavňovou výzbrojí vrtulníku je jeden dálkově ovládaný, čtyřhlavňový rotační velkorážový kulomet 9A624 (TKB-063) ráže 12,7 mm pro sovětský náboj 12,7 × 108 mm, pracující na principu vícehlavňových kulometů Gatling a uložený pohyblivě ve střelecké věžičce – gondole USPU-24, pod přídí vrtulníku.

Věž má průměr 630 a výšku 550 mm a umožňuje odměr 60° vlevo i vpravo od podélné osy vrtulníku, náměr pak elevaci +20° a depresi -60°. Pro kulomet je určena zásoba 1 470 nábojů a jeho teoretická kadence dosahuje 4 000 – 5 000 ran za minutu. Rotaci hlavňového svazku zajišťují prachové plyny, odebrané z hlavní (tzv. interní pohon). Pro počáteční rozběh se využívá pružina, uložená v ose rotace svazku, která se předepíná před střelbou. Na konci dávky se kinetické energie svazku využívá k opětnému předepnutí této pružiny. Životnost kulometu se udává na 8 000 – 10 000 výstřelů.

Jednou z možných variant bohaté podvěšené výzbroje, je univerzální podvěsný vrtulníkový kontejner GUV9A (9A669) v závěsníku pod některou z obou pomocných nosných ploch stroje. Ve svislé ose tohoto kontejneru je zalafetován stejný velkorážový „gatling“ 9A624, který zde disponuje 750 náboji 12,7 × 108 mm, po obou jeho stranách jsou ve vodorovné ose kontejneru uloženy další dva kulomety 9A622 (TKB-621) ráže 7,62 mm pro náboj 7,62 × 54R, pracující na stejném principu rotujícího svazku čtyř hlavní a střílející kadencí 5 000 – 6 000 ran za minutu. V nábojových schránkách za těmito kulomety je, uloženo v pásech 1700 nábojů pro každý z nich. Hmotnost kompletního kontejneru se všemi třemi kulomety a náboji pro ně se udává 452 kg.

V granátometné variantě univerzálního podvěsného kontejneru GUV 9A, může být ale místo jmenovaných tří „gatlingů“ uložen také 30mm automatický granátomet 9A800 (213P). Na popisovaném (a fotografovaném) exempláři je kontejner s granátometem zavěšen v bližším závěsníku na pravé straně trupu. Granátomet střílí kadencí 180 – 190 ran za minutu a má v kontejneru k dispozici zásobu 300 nábojů. Životnost granátometu se udává 3 000 výstřelů, hmotnost tohoto kontejneru s granátometem a náboji činí 274 kg.

Foto: Bitevní vrtulník Mil Mi-24 ve službách AČR | Laith Jobran

Kulomety a granátomety už ale nejsou podle soudobých hledisek dostatečnou hlavňovou výzbrojí útočných bitevních vrtulníků. Lze je používat na pomocných vrtulnících (pozorovacích, průzkumných, spojovacích, dopravních apod.), pro bitevní vrtulníky jsou už dnes přímo nezbytné automatické kanóny ráže 20 mm a více. Proto i popisovaná verze vrtulníku údajně počítá s rychlopalným leteckým dvojkanónem GŠ-23L ráže 23 mm a zásobou 250 nábojů, v univerzálním kanónovém kontejneru UPK-23-250 (který ale na studovaném vzorku nebyl aplikován).

Automatický vysokokadenční kanón GŠ-23L („GŠ“ podle konstruktérů V. Grjazeva a A. Šipurina, „L“ – letecký) využívá k pohonu mechanismu prachových plynů, odebraných z hlavní při výstřelu. Jedná se vlastně o dva sdružené kanóny – dvě hlavně s plynovými mechanismy a dva závěry, spojené vzájemně kinematickou vazbou, takže pracují střídavě: z pravé hlavně jsou plyny vedeny před pravý píst a za levý píst, z levé hlavně zase před levý a za pravý píst. Při výstřelu z pravé hlavně se tedy urychluje pravý píst vzad a současně i levý vpřed. Písty jsou spojeny s oběma nosiči závorníku, vzájemně ještě propojenými dvouramennou pákou. Tím je zajištěn střídavý – „boxerský“ – pohyb obou nosičů a vysoká kadence zbraně, 3 000 – 3 400 výstřelů za minutu. Náboje se podávají pásem s rozpadávacími články, přičemž pro obě zbraně se pás vede z jedné strany (přestavěním podávacího mechanismu lze kanón upravit pro přívod pásu zprava nebo zleva). Iniciace nábojů se děje mechanickým úderníkem, řízení střelby je elektromagnetické, napínání ruční pákou nebo (za letu) elektricky odpalovanou pyronábojkou. 

Pozn.: Jinou variantou podvěsné kanónové výzbroje je tuzemský kanónový komplet PL-20 Plamen (ZVI Vsetín) s kanónem ZPL-20, ráže 20 mm pro náboj 20 × 102 mm (identický s nábojem M50 zemí NATO).

Hlavní technická data ruských kulometů:

typ:                                                 9A624               9A622
ráže (mm):                                         12,7               7,62
náboj:                                    12,7 × 108 (107)        7,62 × 54R
počet hlavní:                                              4             4
délka zbraně (mm):                               1 345             –
délka hlavně (mm):                               1 000             –
hmotnost zbraně (kg):                             45             18
úsťová rychlost střely (m/s):                   820            800 – 850
kadence (ran za min.):                         5 000           5 000 – 6000 

Hlavní technická data kanónu GŠ-23:

ráže (mm): 23
délka zbraně (mm): 1 327
hmotnost zbraně (kg): 81,7
úsťová rychlost střely (m/s): 1 097
kadence (ran za min.): cca 2 000 

Pozn.: U vrtulníku Mi-24P Hind F, vycházejícího z typu Mi-24V, je 23mm „gatling“ GŠ-23 ve věžičce USPU-24 nahrazen větším kanónem GŠ-30 s jednodušším plynovým ústrojím, kinematickou vazbou nosičů závorníků ozubeným pastorkem a s elektrickou iniciací. 

Hlavní takticko-technická data vrtulníku Mi-24V Hind E:

celková délka s točícími se rotory (mm): 21 350
délka trupu (mm): 17 506
celková výška s vyrovnávacím rotorem (mm): 5 700
rozpětí křídla (mm): 6 600
průměr hlavního rotoru (mm): 17 300
průměr vyrovnávacího rotoru (mm): 3 910
maximální výkon motorů (kW): 2 × 1 640 (2 × 2 225 HP)
standardní vzletová hmotnost (kg): prázdná 8 680, maximální 12 000
maximální vodorovná rychlost (km/hod): 335
cestovní rychlost (km/hod): 270
dostup statický/dynamický (m): 1 750/4 500
maximální stoupavost (m/s): 14
dolet (km): 455 (s přídavnými nádržemi 1 000)
maximální hmotnost nákladu (kg): 1 500 (nebo 8 vojáků)
maximální hmotnost podvěšeného nákladu (kg): 2 400
standardní množství pohonných hmot (l): 2 300
pohonné hmoty v přídavných nádržích (l): 4 × 450
posádka (mužů): 3 (2)

Hlavní verze vrtulníku Mi-24:

V-24 – prototyp
Mi-24 Hind B – předsériová verze
Mi-24A Hind A – první sériový model
Mi-24U Hind C – cvičná verze Mi-24A, bez kanónové výzbroje
Mi-24B Hind A – Mi-24A se zvýšeným bojovým potenciálem, projekt nahrazen Mi-24D
Mi-24D Hind D – první bojově plnohodnotná verze
Mi-24DU – cvičná verze Mi-24D bez hlavňové výzbroje na přídi
Mi-24PTRK – zkušební verze „déčka“ pro testy PTŘS 9M114 Šturm
Mi-24V Hind E – modernizovaná verze „déčka“ s možností nasazení PTŘS 9M114 Šturm (předmět našeho zájmu)
Mi-24P Hind F – vycházející z Mi-24V, věžička USPU-24 nahrazena kanónem GŠ-30
Mi-24VM Hind E – verze Mi-24V pro bojové operace v nočních podmínkách
Mi-24PM Hind E – modernizovaná Mi-24P, schopná operovat za všech povětrnostních podmínek
Mi-24PS – záchranná a policejní verze
Mi-24VK – Mi-24V s vylepšenou avionikou 
(výčet není pochopitelně úplný)

Zdroj: Military revue