Samohybné dělostřelectvo se poprvé objevilo během první světové války. Ovšem až do počátku druhé světové války se mu nevěnovalo moc pozornosti, a tak vývoj nových strojů zaostával. Potřeba samohybného dělostřelectva vyvstala v podstatě až na konci roku 1939, kdy si Němci uvědomili, že standardní tažené dělostřelectvo již nestačí rychlosti jejich mechanizovaných svazků. 

Než však zahajovat zcela nový vývoj, rozhodli se Němci pro poměrně chytrý tah. Jak se tankový vývoj posouval stále dopředu, kdy byl pancíř stále silnější a děla tak musela dosahovat větší ráže, existovala celá řada tanků, které již na bojišti neměli moc šancí. Němci se proto rozhodli využít podvozků těchto již nevyužitelných tanků a předělat je na samohybná děla, což bylo efektivním, ale hlavně levným a rychlým řešením. 

Foto: Stíhač tanků Marder III | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Hlučná „Zlatá rybka“: SSSR postavil pouze jednu superrychlou ponorku třídy Papa

Koncem roku 1941 bylo poprvé rozhodnuto o použití podvozku lehkého tanku Pz.Kpfw.38(t), což byl původní československý LT vz.38, jako základy pro vývoj samohybného děla. Československé tanky se ukázaly během invaze do Polska a Francie jako skvělé tanky. Byly spolehlivé, obratné a disponovaly dobrou výzbrojí. Ovšem po invazi do Sovětského svazu, kdy se tanky stále více setkávaly se sovětskými středními tanky T-34 a KV-1, proti kterým neměly v podstatě žádnou šanci začaly být stahovány do týlu. Hlavní nevýhodou bylo, že do věže kvůli malému prostoru nešlo instalovat výkonnější dělo a Němci již do této platformy nechtěli moc investovat čas ani peníze. Nicméně podvozek byl opravdu prvotřídní. V důsledku toho se zrodily nejprve Pz.Sfl.2 für 7,62 cm Pak 36 a poté 7,5 cm Pak 40/3 auf Sfl.38 (Ausf.H). Charakteristickým rysem těchto vozidel bylo, že podvozek ani korba nebyly nijak upraveny, což se ovšem ukázalo jako ne příliš vhodné řešení. Zkušenosti z bojového provozu tak dalo vzniknout vozidlu 7,5 cm Pak 43/3 auf Sfl.38 (Ausf.M) Motor vorn, neboli Panzerjäger 38.

Německá koncepce lehkých stíhačů tanků se od dob Panzerjager I nezměnila. Koncepce počítala s co nejmenšími úpravami, takže podvozek i korba měl zůstat stejný a posádku měli tvořit tři tankisté, kdy funkci velitele měl tvořit střelec.  Panzerjager I ještě vypadal vcelku normálně, ovšem s instalací kanónů větších ráží již vnikaly prapodivně vypadající vozidla. Jakousi revoluci zažehl inženýr Alred Becker, který vytvořil první potentní stíhač tanků, Marder I. Jednalo se o kořistní francouzský obrněný traktor Lorraine 37L, jehož hlavní výhodou bylo umístění motoru uprostřed a bojového prostoru v zadní části vozidla, díky čemuž měla posádka více prostoru a náklad vezené munice byl také výrazně větší. 

Reakce německého průmyslu však byla pomalá, jelikož byli inženýři velkých německých firem velice konzervativní a úspěch nějakého Alfreda Beckera jim nešel příliš po chuti. Prvním upraveným vozidlem s bojovým prostorem posádky se stalo samohybné vozidlo 10.5 cm leFH 18/2 (Sf.) auf Fahrgestell Panzerkampfwagen II, známější pod jménem Wespe. Podvozek dostal název Geschützwagen II a jednalo se o upravený podvozek z lehkého tanku Panzer II, na kterém ovšem nevznikl stíhač tanků. 7. února 1943 však byla zahájena obdobná úprava i u československýh lehkých tanků LT vz.38, kdy se dodavatelem stala pražská společnost BMM (dříve ČKD). Podvozek měl sloužit jako univerzální platforma, ze které bude podle potřeby možné vytvořit buď stíhač tanků, nebo samohybné dělo.

Přestavěný podvozek dostal označení Sfl.38 (Ausf.M), kdy M znamenalo Motor Mitte, tedy motor uprostřed. Jak již název napovídá, motor a chladič byl přesunut doprostřed vozidla, vpředu nově seděl pouze řidič, pozice radisty byla zrušena. Korba dostala nový, zkosený čelní pancíř a řidič dostal také novou výhledovou kabinu z litého pancíře. Ukázalo se, že toto uspořádání je pro údržbu motoru náročnější, protože v cestě stála lafeta i samotný kanón, pro vyndání motoru tak bylo nutné z vozidla dělo kompletně vyjmout. Nicméně umístění motoru do středu a pracovního prostoru do zádi vozidla vytvořilo prostorný bojový prostor pro obsluhu kanónu. Zásoba munice také nebyla úplně nejhorší, stíhač tanků dokázal uvést celkem 38 kusů munice pro kanón. Existovaly i návrhy o mírné rozšíření a prodloužení podvozku, čímž by se počet vezené munice zvýšil, ovšem to bylo brzy zavrhnuto. Oproti předchozím Marderům III měli nyní všichni členové posádky vlastní stoličku, takže při vedení operací mohli sedět, což bylo plus. Vzrostl také počet periskopů na 4, takže měla osádka lepší pozorovací schopnosti, aniž by musel někdo ze členů posádky vykouknout a tím se ohrozit. Další výhodou byla i instalace pancéřování na zadní straně bojového prostoru. Pancéřování sice neposkytovalo plnou ochranu členů posádky, ovšem pokud se přikrčili, mohli se ukrýt proti palbě s pušek a kulometů protivníka. Co se týče samotného pancéřování, tak to bylo sníženo, ovšem ušetřená hmotnost byla pouze zhruba 300Kg. Mobilita se tím tedy nezvýšila, ale logicky ani nesnížila, zato výrazně stoupla bojová hodnota stroje. 

Psali jsme:První taran letadlem (1914) / První taran dronem (2022)

Jakmile BMM dokončila práce na prvním vozidle, okamžitě bylo uvedeno do výroby. Do konce května 1943 bylo předáno prvních 20 vozidel a již v červnu bylo vyrobených dalších 45 vozidel. Brzy se začala vyrábět také velitelská verze stíhače, ovšem jedinou změnou byla instalace výkonnější radiostanice Fu 8 s charakteristickou deštníkovou anténou.  I když byl o stíhač tanků značný zájem, jeho produkce kvůli výrobě samohybného děla Grille, taktéž na podvozku československého LT vz.38, vzrůst nemohla. Ta byla v říjnu 1943 sice ukončena, ovšem již v listopadu začala výroba protiletadlového vozidla Panzerkampfwagen 38 für 2 cm Flak 38, známějšího pod kratším názvem Flakpanzer 38(t). 

Od listopadu 1943 se začal instalovat méně výkonný, ale spolehlivější motor Praga NS o výkonu 160 koní, což ovšem k pohonu stroje stačilo. V prosinci 1943 začala BMM vyrábět stíhače tanků se svařovanými trupy, s tloušťkou čela zvětšenou na 20 mm. 

Výroba stíhačů tanků Marder netrvala ani rok, jelikož v březnu 1944 začala továrna BMM produkovat výrazně lepší stíhače tanků, a to Leichter Panzerjäger 38(t), známější pod jménem Jagdpanzer 38 Hetzer.  Nicméně se vyrobilo celkem úctyhodných 942 kusů této verze, celkový počet vyrobených Marderů III je ovšem 1 736.

Vozidla Marder III byla formována do tzv. baterií samohybných stíhačů tanků, jednu takovou baterii tvořily 2-3 čety po 3 samohybných dělech. 1. června 1943  ovšem došlo k restrukturalizaci a baterii nově tvořila 2 štábní vozidla a 3 čety po 4 vozidlech. Nadřazeným celkem poté byly divize stíhačů tanků, ty se skládaly celkem ze tří baterií a 3 štábních vozidel. Stíhače tanků nově také nebyli přiřazovány mechanizovaným útvarům, ale nově zamířily k pěším jednotkám, kterým měly poskytovat podporu v boji s tanky. V poli se ukázaly i první problémy. Stížnosti byly na komplikovanost údržby, kdy k vyndání motoru bylo nutné vyndat také dělo, jízda v terénu byla pro obsluhu děla nepohodlná, stejně tak nepomáhalo ani počasí, kdy plachta přehozena přes otevřenou střechu bojového prostoru neposkytovala žádný tepelný komfort a zatékalo skrz ní. Objevily se také stížnosti na řidičův průhled, který se rád zanášel sněhem. Použití k podpoře pěchoty se také ukázalo jako ne zrovna vhodné. K 31. prosinci 1943 bylo v německé armádě 506 Marderů III Ausf. M. A to i přesto, že v roce 1943 jich bylo předáno celkem 799.  Takové vysoké ztráty nakonec uspíšily vývoj  stíhače tanků Hetzer, který byl celkově lepší. 

Foto: Stroje Marder III Ausf. M již poskytovaly posádce alespon nějakou ochranu | Wikimedia Commons / Public domain

Pokud to vezmeme kolem a kolem, Marder III Ausf. M nebylo vůbec špatné vozidlo, jeho výzbroj stačila na poražení většiny protivníků, se kterými se mohl setkat, nevýhodou ovšem bylo slabé pancéřování s otevřeným prostorem posádky a také ne příliš účinná kulometná výzbroj proti pěchotě. Zajímavostí pro nás může být i skutečnost, že na podvozku LT vz.38 vznikla obdobná vozidla i ve Švédsku, kde také umístili silnější výzbroj do otevřené, pancéřové kasematy. První takové vozidlo, Pansarvärnskanonvagn III bylo vyzbrojeno 57mm protitankovým kanónem Bofors a druhá varianta Pansarvärnskanonvagn II byla vyzbrojena 75mm kanónem Ivkan m/37.

Foto: Ve Švédsku vznikly obdobné stroje Pansarvärnskanonvagn III a Pansarvärnskanonvagn III (první dva stroje zprava) | Wikimedia Commons / Public domain

Zdroj: Dzen.ru