Podle střízlivých odhadů sloužilo ve Wehrmachtu a posléze v SS resp. Waffen-SS 100 000 donských, kubáňských, těreckých a sibiřských kozáků. Na konci války, 1. června 1945, předali britští vojáci 29 000 kozáků, žen i dětí příslušníkům NKVD a poslali je tak na jistou smrt. Toto je příběh zrady, kde není spravedlivých, ani vítězů, jen poražených a velké bolesti. 

Kozáctvo se postupně vytvářelo od 14. století jako svobodné obyvatelstvo v pohraničních oblastech Ruska a polsko-litevského státu, na dolním toku Dněpru, na Donu, Volze a Urale. Na počátku 20. století existovalo 11 kozáckých vojsk a v kozáckých autonomních oblastech žilo 6 milionů lidí. Po revoluci 1917 a vytvoření Ruské sovětské federativní republiky bylo v roce 1920 zrušeno zvláštní postavení kozáků jako privilegované vrstvy a kozáci byli pod dohledem Trockého nemilosrdně pronásledováni. Bolševici kozáky nenáviděli, protože většina z nich bojovala na straně bílých a velká část kozáků po vítězství rudých emigrovala na západ. I když v roce 1936 došlo k obnovení donských, kubáňských a těreckých jízdních oddílů, kozáci sovětský režim nesnášeli a nemohli mu zapomenout obrovskou řadu křivd. Když pak na Sovětský svaz zaútočilo Německo, patřili kozáci k těm, kteří příchod Wehrmachtu uvítali a při první příležitosti přešli na stranu Němců. Jako první změnil uniformu donský kozák major Koronov, který s 2000 muži přešel na německou stranu už v srpnu 1941. Koronov s požehnáním Němců vytvořil Kozácký oddíl 600 a s každým novým týdnem německé invaze získával nové kozácké dobrovolníky. Hitler měl ke kozákům kladný vtah, protože je nepovažoval za Rusy a Ukrajince, pro něj to byli potomci s Němci spřízněných Ostrogótů, kteří budou později, až Německo vyhraje válku, tvořit obranu východního valu. 1. února 1942 byly vytvořeny kozácké dobrovolnické jednotky, které dostaly vlastní insignie a byly pro ně zřízeny vlastní hodnosti.  

Foto: Kubáňští kozáci ve službách Wehrmachtu | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Rozhovor s Václavem Vydrou o zákazu zbraní

Obrovský přísun nových dobrovolníků nastal v létě 1942, když se německá vojska valila ke Stalingradu a k předhůří Kavkazu. Němci procházeli tradičními kozáckými oblastmi a na Donu, Kubáni a Těreku ožily staré tradice, duch neposlušnosti proti bolševikům, ale i naděje v obnovu starých časů. Německé vojáky všude vítali jako osvoboditele a do popředí davů se dostali vousatí atamani, kteří byli bolševiky nejvíce perzekuováni. Z úkrytů se vytahovali staré kozácké uniformy se svatojiřskými kříži a kozácké šavle. Na jedné z těreckých stanic se dokonce objevil ataman Kutakov, kterého naposledy viděli v bílé armádě generála Škura za občanské války. Na konci války mu dělostřelecký granát utrhl obě nohy a všichni si mysleli, že zemřel. On však přežil a dalších 16 let se skrýval ve více než 10 metrů hluboké jámě pod svou chalupou. Všude začaly vznikat kozácké oddíly a k dobrovolníkům se hlásili i ti kozáci, kteří před bolševiky emigrovali do Evropy a žili v západních zemích a byli občané jiných států. Teď, když jim svitla naděje, že bude kozáctvo zase svobodné, přihlásili se opět do boje.  

21. března 1943 byl pak vydán rozkaz, aby 30 000 nejlepších kozáků vytvořilo 1. a 2. jezdeckou divizi pod velením pruského aristokrata a veterána kavalérie z první světové války, Helmutha von Panwitze. Panwitz si srdce všech kozáků získal rychle. Miloval jízdu na koni, začal se učit rusky, popíjel a spal s nimi a oblékal se jako oni. Kozáci byli vybaveni německou výstrojí a uniformami, ale zachovali si několik kousků z výstroje kozácké tradice. Mnoho mužů na sobě mělo tmavě modré jezdecké kalhoty zdobené barevným pruhem táhnoucím se po vnější straně švu označujícím kmen nositele. Tyto kalhoty se vrátily do carských časů a sloužily ke snadné identifikaci vojáka jako kozáka. Jako pokrývku hlavy si kozáci oblékali černý Kubankaš, tradiční kozácký klobouk z ovčí kůže zdobený německými znaky. Kozáci si také udržovali své charakteristické zakřivené šavle. Pamwitz měl k ruce tři zkušené kozáky, kteří tvořili jeho velitelský sbor. Prvním byl už zmíněný Kononov, druhým byl generál Krasnov a třetím generál Škuro. Krasnov i Škuro bojovali za občanské války proti bolševiků, kdy na jejím konci utekli na západ. Krasnov se svou rodinou žil v Jugoslávii, Škuro ve Francii. Zatímco byl Krasnov čestný voják a muž, který za občanské války bojoval po boku Britů, kteří si ho vážili za jeho slušné vystupování a laskavou povahu, Škuro byl psychopat, který neblaze proslul masakrem Židů v Kyjevě, který v roce 1919 na čas obsadila vojska bílých. Během masakru tehdy zemřelo 20 000 Židů a je dokázáno, že Škuro tehdy své muže povzbuzoval k vraždění. 

Obě jezdecké divize byly nasazeny v Jugoslávii, kde bojovaly proti Titovým partyzánům. Kozáci patřili v Jugoslávii mezi ty jednotky, které se tam negativně zapsaly svou krutostí, nedisciplinovaností, brutalitou vůči civilistům, loupením a drancováním. Jejich krutost byla tak velká, že si na kozáky stěžoval i ustašovský chorvatský premiér Mandič. Hitler chtěl mít na Balkáně klid a naléhal na německé důstojníky, aby kozáky postavili do latě. Jenže problémem bylo, že německé tresty na kozáky nezabíraly. Válka se začala obracet v neprospěch Němců a kozáci tušili, že až skončí, nečeká jen nic hezkého, takže nabyli pocitu, že nemají co ztratit. V lednu 1945 byly 1. a 2. kozácká převeleny pod SS a musely z Jugoslávie ustoupit nejprve do severní Itálie a poté do Rakouska, kde se pak kozáci včetně Panwitze vzdali Britům. Britové umístili kozáky i s jejich rodinami do tábora Paggetz a rozhodovalo se, co s nimi. 

Zpočátku byly vztahy mezi kozáky a jejich britskými dozorci celkem dobré. Britský major Rusty Davis, který byl ke kozákům přidělen jako styčný důstojník, si v této době s kozáky vytvořil přátelský a důvěryhodný vztah. V rozhovoru, který vedl po letech, se zmínil, jak často chodil po táboře a rozdával malým dětem kousky čokolády. V táboře se rychle šířily zvěsti o tom, co se stane s kozáky, a někteří věřili, že budou přesídleni do Kanady nebo Austrálie, zatímco jiní věřili, že by mohli být posláni na Dálný východ bojovat proti Japoncům. Mnoho kozáků věřilo počátečním britským slibům, že nebudou předáni Sovětům, ale jejich důstojníci si tím tak jisti nebyli. 9. května poslal generál von Panwitz jednoho ze svých pobočníků s dopisem k britským vojenským úřadům, V dopise se otevřeně vyjádřil, že předat kozáky Rudé armádě by mělo hrozné následky, protože jim sovětská vláda pohrozila, že je všechny jako národ vyhladí. Britové Panwitzova posla sice přijali, avšak nikdy neposlali odpověď. 

Psali jsme:Rusko otevře indickému vojenskému námořnictvu Arktidu

Pravdou bylo, že o osudu kozáků bylo rozhodnuto již dlouho před koncem války. Během dohody z Jalty Stalin od Britů a Američanů požadoval ústupek, aby na konci války byli předáni do sovětské vazby všichni sovětští občané, kteří sloužili v německých ozbrojených silách. Roosevelt a Churchill ochotně souhlasili, protože se obávali, že by jinak Sověti mohli zdržet předání britských a amerických vojáků, kteří byli osvobozeni z německých zajateckých táborů na východě. Kromě tohoto oba muži pravděpodobně chovali pramálo soucitu s mužům, kteří byli považováni za zrádce. Jenže dohoda z Jalty jasně stanovila, že zatímco bývalí sovětští občané mají být vydáni bolševikům, bílí ruští emigranti měli být osvobozeni, protože opustili Rusko před vznikem sovětského státu. V případě, že se dopustili válečných zločinů, měl je čekat soud v zemi, ve které zločin spáchali. Ale Stalin měl všechny důvody chtít, aby mu byli vydáni tito lidé. V následujících letech po konci občanské války se komunity bílých emigrantů horlivě zapojily do antikomunistických aktivit, které byly zaměřeny na destabilizaci sovětského režimu a emigranti bolševikům škodili, jak mohli. A Stalin dobře věděl, že nyní na konci války mohou bývalí sovětští občané, kteří mají vojenské zkušenosti a hoří nehynoucí záští vůči své bývalé vládě, představovat reálnou hrozbu pro jeho režim i budoucí plány na šíření komunismu do východní Evropy. Bylo tak třeba se s nimi vypořádat. Stalin začal Spojence vydírat a požadoval, aby mu vydali všechny bývalé sovětské občany, a to včetně carských emigrantů, kteří již měli jiné občanství. Jako páku pro své vydírání měl tisíce spojeneckých vojáků, které Rudá armáda osvobodila z německých táborů. Stalin hrozil, že pokud se Spojeni nepodvolí, zajatce nevydá. Roosevelt, který šel Stalinovi vždy ochotně na ruku, rychle souhlasil a donutil Churchilla, který Stalinovi nevěřil, avšak neměl sílu silným Američanům odporovat, aby se přidal. A tak bylo rozhodnuto, že Britové vydají bolševikům všechny kozáky. 

Foto: Kubáňští kozáci na vítězné přehlídce v Moskvě v roce 1945 | Wikimedia Commons / Public domain

V polovině května Britové generálu von Panwitzovi oznámili, že je pravděpodobné, že kozáci budou předáni sovětské tajné policii. Generál von Panwitz věděl, že on osobně se této skutečnosti bát nemusí, protože jako německý důstojník by i se zbytkem jeho německého štábu zůstali v britském vězení. Von Panwitz však cítil povinnost se svými muži zůstat a byl rozhodnut, že v případě potřeby bude sdílet jejich osud. Když pak novinu o možném předání Sovětům uslyšel generál Krasnov, rychle sepsal dopis ve francouzštině a poslal ho svému příteli, polnímu maršálu Haroldu Alexandrovi, aby se za ně přimluvil. Podobné dopisy přeposlal také králi Jiřímu VI., papeži a jugoslávskému králi Petrovi, protože mnoho bílých Rusů z tábora žilo před válkou v Jugoslávii a podařilo se jim získat občanství. Polní maršál Alexander byl vrchním velitelem spojeneckých sil s odpovědností za všechny operace ve Středomoří a generál Krasnov a Alexandr se znali z ruské občanské války a pojilo je tak přátelství. Alexander stále nosil stuhu Řádu svaté Anny, kterou mu udělil bělogvardějský generál Judenič za projevenou statečnost během občanské války. Alexander si byl ve skutečnosti dobře vědom kozáků a jejich nejisté situace a požádal tak britskou vládu, aby kozáky nevydala. Na odpověď nečekal dlouho. 26. května 1945 byl Alexandrovi předložen rozkaz z nejvyšších míst britské vlády, že kozáci bez výjimky a zejména jejich důstojníci, mají být všichni předáni sovětským okupačním silám. A tato akce měla být provedena okamžitě. 

Když se major Davies dozvěděl o rozkazu, zhroutil se. Později se přiznal: „Doslova jsem se zhroutil, protože to bylo v rozporu se vším, co jsme kozákům v předchozích týdnech říkali a slibovali. Byl jsem to já, kdo kozáky uklidňoval a ujišťoval je, že nikdo neuvažuje o jejich násilnou repatriaci.“ Davies následně rezignoval na svou funkci, ale rezignace byla odmítnuta. Protože Britové věřili, že bude kozáky snazší zvládnout bez jejich důstojníků, bylo důstojníkům řečeno, že budou převezeni na schůzku s polním maršálem Alexandrem, aby projednali jejich případ. Důstojníci věděli o Krasnovově přátelství s Alexandrem a neviděli důvod Britům nevěřit. Na důkaz důvěry, kterou si kozáci vytvořili se svými britskými vězniteli, manželka jednoho z kozáckých důstojníků později řekla, že její manžel jí řekl, že se té noci vrátí, a očekává, že se s ní následně podělí o britskou omeletu. Ti dva se už nikdy nesetkali. 

V den setkání měli mnozí z důstojníků na sobě svou nejlepší uniformu, někteří dokonce přišli ve svých starých uniformách z carské nebo bělogvardějské éry. Důstojníci však byli převezeni do tábora ve městě Spittal, který byl obehnán ostnatým drátem. Tam jim bylo řečeno, že místo schůzky s polním maršálem Alexandrem přejdou přes linii do sovětského sektoru, kde budou předáni čekistům. Krasnov se znovu pustil do psaní dopisů a požádal, aby byl odeslán telegram králi Jiřímu VI., Winstonu Churchillovi, Spojeným národům, arcibiskupovi z Canterbury a Mezinárodnímu červenému kříži, ale žádná pomoc nepřicházela. V posledních hodinách před repatriací napsal starý carský generál dopis na rozloučenou své ženě Lydii.  

Když se rozšířily zprávy o tom, že Britové chtějí kozáky vydat bolševikům, mnozí se pokusili svým britským zajatcům dokázat, že nejsou sovětskými občany a mají tak právo na ochranu. Mnoho bílých ruských emigrantů mělo od Společnosti národů identifikační karty, které je označovali jako osoby bez státní příslušnosti. Jiní ukazovali své uniformy nebo vyznamenání z carské éry ve snaze potvrdit svá tvrzení, že nejsou sovětskými občany. Někteří dokonce předložili doklady o albánském nebo jugoslávském občanství, které získali v předválečné éře, ale nebylo to k ničemu. Britové souhlasili s předáním důstojníků a v tuto chvíli jim už nic nebránilo, aby to udělali. Kozáckým důstojníkům bylo nařízeno nastoupit do čekajících nákladních vozidel, která je měla odvézt do sovětských sektorů. Před nástupem do vozů důstojníci Brity požádali, aby dostali povolení ke krátké modlitbě. Britové souhlasili a důstojníci poklekli, sklonili hlavy a zpívali: „Bůh ochraňuj svůj lid.“ Nastupování do vozů neprobíhalo hladce, protože mnoho kozáků se začalo bránit. Britští strážci se nakonec museli uchýlit k násilí a pažbami pušek donutili kozáky do čekajících náklaďáků nastoupit. Mnozí kozáci byli těžce zbiti a několik jich bylo do nákladních aut vhozeno v bezvědomí. Při potyčce zahynuli nejméně dva důstojníci. Generál Krasnov, který v noci předtím dostal infarkt, musel být na jeden z vozů přenesen na nosítkách. Když ho Britové nesli k vozu, strhl si z uniformy britský vojenský kříž, kterým byl vyznamenán v občanské válce a upustil ho do bláta. 

Když konvoj opustil tábor a zamířil do sovětských sektorů, řada důstojníků se rozhodla spáchat sebevraždu. Někteří z britských strážců následně vzpomínali, jak ze zadních částí nákladních vozů tekla krev. Přestože byli všichni kozáci před naložením prohledáni, některým se podařilo propašovat břitvy, kterými si podřezávali zápěstí nebo v některých případech i hrdla. Jiní kozáčtí důstojníci v okamžiku, když kolona přejížděla most přes údolí, vyskočili z vozu a zvolili smrt pádem do propasti. Po čase konvoj konečně dorazil do sovětského sektoru, kde bylo 2000 kozáckých důstojníků odvedeno do sovětského zajetí. V následujících hodinách britští vojáci, kteří byli blízko sovětského sektoru, hlásili, že slyšeli střelbu z kulometů. Zatímco mnoho důstojníků bylo zavražděno přímo na místě, generál Škuro, generál Krasnov a generál von Panwitz, který s kozáky dobrovolně zůstal, byli posláni do Moskvy k soudu, který je odsoudil k trestu smrti a všichni tři muži byli v roce 1947 v Moskvě veřejně oběšeni. V roce 1996 rodina generála von Panwitze požádala o posmrtný verdikt zprošťující jeho odsouzení. Vojenský vysoký žalobce v Moskvě následně rozhodl, že Von Panwitz byl ve skutečnosti způsobilý k rehabilitaci jako oběť represí ze Stalinovy éry a byl formálně rehabilitován. Osvobozující rozsudek měl však krátké trvání, protože v roce 2001 byla rehabilitace zrušena rozhodnutím, které zpochybňovalo jurisdikci řízení z roku 1996. 

Hrůzy, které se odehrály v rámci repatriace kozáckého důstojnictva, měly v nadcházejících dnech nabrat na síle. Když se důstojníci nevrátili, jak jejich britští věznitelé slíbili, zbývající vězni (poddůstojníci, staří, ženy a děti) věděli, že je něco špatně. Jejich obavy se pak naplnily, když je major Davies informoval, že následující den mají být všichni vráceni do své vlasti. Zpočátku tato zpráva vyvolala bouřlivou reakci. Duchovní v táboře požádali, aby se před deportací konala mše. Povolení bylo uděleno. Následujícího rána duchovenstvo postavilo oltář a obklopilo jej ruskými pravoslavnými ikonami a zahájilo modlitební bohoslužbu. Kozácké ženy, děti a starci následně oltář a jejich kněze doslova obklopili a kozáčtí poddůstojníci a mužstvo se muselo spojit lokty a vytvořit ochranný perimetr. Vězni možná věřili, že projevem náboženské oddanosti a jednoty by snad Britové mohli přehodnotit své rozhodnutí. Pravděpodobnější však je teorie, že to byla poslední zoufalá výzva k Božímu zásahu, když byla všechna ostatní naděje ztracena. Britští vojáci zpočátku nereagovali a dovolili, aby modlitby pokračovaly. Když se však akt, který měl být krátkou mší, změnil v mnohem delší záležitost, Britové se, možná unavení dlouhým čekáním, rozhodli jednat. Nejprve nařídili kozákům nastoupit do čekajících transportů, avšak modlitby a bohoslužba pokračovaly. Když stráže viděly, že je kozáci ignorují, byla použita síla. Vojáci se přesunuli ke kozákům, kteří se na ně vzdorně dívali s pevně spojenými pažemi. Stráže postoupily vpřed, přičemž někteří mávali puškami s bajonety, jiní máchali polními lopatkami. Kozáci se však nepustili a začali jednohlasně skandovat: „Uhni, Satane! Kristus vstal z mrtvých! Pane měj slitování!" Křik kozákům bohužel nepomohl, a britským strážcům se za pomoci ran z pažeb pušek a polních lopatek podařilo nakonec ochranný kruh kozáckých mužů prolomit a dostat se k jejich ženám a dětem.  

V ten okamžik začali kozáci panikařit a snažili se své rodiny ochránit. Dav cca 20 000 lidí se začal nebezpečně vlnit, a tak několik vyděšených Britů začalo střílet do lidí. Britové později tvrdili, že stráž pouze střílela přes hlavy davu, aby obnovila pořádek, což je možná pravda, ale několik lidí bylo i tak střelami zasaženo a zabito, a to včetně dětí. Když střelba utichla, začali Britové hnát kozáky na nákladní vozy. „Viděl jsem vojáka, jak rval matce z náručí dítě, aby ho hodil na náklaďák. Matka svého syna pevně držela za jednu nohu a nechtěla ho pustit. Nakonec matka spadla a voják chlapce hodil nahoru, kde si chlapec rozbil hlavu o korbu vozu.“ Stejně jako předtím důstojníci, také velká část davu začala páchat sebevraždu. Některé matky se rozhodly se zemřít společně se svými dětmi. Trvalo celý den, než bylo nakládání dokončeno. Naložená vozidla pak odjela do sovětského sektoru, kde byli nešťastní kozáci předáni. Stejně jako předtím pak v následujících dnech britští vojáci, kteří hlídkovali na sovětských hranicích, tvrdili, že slyšeli střelbu z kulometů a viděli mrtvoly visící na větvích stromů.

Britští gardisté byli většinou skotští horalové pocházející z roty Y, 8. Argyle a pluku Sutherland. Zatímco někteří strážci plnili svěřenou povinnost s lehkomyslným pobavením, jiným se z toho, co museli provést, udělalo fyzicky špatně. Katolický kaplan irského pluku, který celý akt sledoval, později řekl, že to, co se stalo, bylo ostudné, a že se do konce života bude za Brity stydět. Vzpomínal také, jak viděl některé strážce, kteří do kozáků strkali svými puškami, plakat. „Tohle bylo poprvé, co jsem viděl horala plakat. Osobně jsem viděl, kolik vojáků bylo morálně zlomeno. Několik vojáků dokonce zašlo tak daleko, že vytáhli několik rodin z transportů a i přes řev důstojníků je pustili na svobodu. Není divu, že někteří strážci byli blízko vzpoury a odmítli se zúčastnit. Londýnský irský pluk, který dostal rozkaz se k evakuaci kozáků připojit, odmítl nastoupit, protože sami měli dostatek zkušeností s represí v jejich vlastní zemi a s kozáky zjevně sympatizovali ". Major Davies později k tomu řekl: „ Kozáci mě mohli zlynčovat. Místo toho mi nepřestávali věřit a prosili mě, ať to zastavím. Bylo to hrozné a na vše vzpomínám s opravdovou hrůzou. Byl to opravdu ďábelský plán."

V následujících letech pak někteří z mužů, kteří se této operace účastnili, spáchali sebevraždu. I když tato operace nebyla na úrovni válečných zločinů a genocidy, které během 2. světové války spáchali Němci, konečný výsledek byl pro mnohé z kozáků úplně stejný. Ti, kteří nebyli přímo zavražděni, byli posláni do gulagů na Sibiři, kde byli nuceni dlouhá léta pracovat v nelidských podmínkách a jejich děti skončily v sirotčincích NKVD.

Zdroj: historie válek