USS Massachusetts patřila k rychlým bitevním lodím třídy South Dakota postaveným v rámci omezení vynucených Washingtonskou a Londýnskou námořní smlouvou. Stejně jako u ostatních lodí své třídy se i velikost Massachusetts řídila hmotnostními limity, a byla tak prostorově poněkud stísněná, přesto si zachovala dobrou pancéřovou ochranu i palebnou sílu. Tato plavidla byla jednou z mála pozoruhodných výjimek, u nichž se konstruktéři snažili sladit protichůdné požadavky, a skutečně se jim to podařilo. Vypálila-li první salvy druhé světové války německá bitevní (školní) loď Schelswig-Holstein, poslední střelba zazněla právě z paluby USS Massachusetts.

Massachusetts vyplula do boje v roce 1942, pokračovala ve službě po celou dobu války a konflikt zakončila jako bitevní loď, která vypálila poslední výstřel druhé světové války. Stejně jako mnoho dalších válečných plavidel byla i ona brzy po skončení války vyřazena z provozu.

Třída South Dakota navázala na předchozí třídu North Carolina, kterou tvořila pouze dvě plavidla. Také třída North Carolina byla navržena podle přísných omezení Washingtonské a Londýnské námořní smlouvy, a proto byl její výtlak omezen na 39000 tun. Tyto smlouvy měly zastavit námořní závody ve zbrojení, což se nestalo; ale vedly k tomu, že se američtí konstruktéři, respektující jejich ustanovení, snažili vytvořit lodě, které by na jedné platformě poskytovaly odpovídající ochranu, palebnou sílu a rychlost. V mnoha případech musela být jedna z nich odsunuta stranou. Když bylo žádáno více plavidel třídy North Carolina, bylo rozhodnuto postavit podobnou, ale samostatnou třídu - třídu South Dakota.

Psali jsme:Skink AA – Protiletadlová ještěrka

Foto: USS Massachusetts (BB-59) v roce 1944 | US Navy / Wikimedia Commons / Public domain

Lodě tříd North Carolina a South Dakota byly vyzbrojeny výkonnými 16palcovými (406 mm) děly. Lodě třídy South Dakota byly o něco menší než předchozí třída, ale nesly více pancéřování. To znamenalo, že novější třída měla stejnou výzbroj, byla lépe chráněna a mohla plout stejnou rychlostí jako jejich předchůdci. Jako vždy to však mělo háček a u třídy South Dakota to byl extrémně stísněný interiér. Celkem byly postaveny čtyři lodě třídy South Dakota: South Dakota, Indiana, Massachusetts a Alabama.

Každé plavidlo bylo vybaveno devíti 16palcovými děly, šestnácti až dvaceti 5palcovými (127 mm) dvojúčelovými děly, 76 40milimetrovými protiletadlovými kanóny a dalšími 67 20milimetrovými protiletadlovými kanóny. Pancéřovou ochranu tvořil 300 mm silný pás, 460 mm silná čela věží a až 155 mm oceli chránilo horní palubu. Při plném bojovém zatížení vážila 210 metrů dlouhá USS Massachusetts téměř 50000 tun, ale přesto dokázala plout rychlostí 27,5 uzlu. Nesla 2500 námořníků a při rychlosti 15 uzlů měla dosah 27300 km.

Jako třetí loď této třídy byla Massachusetts uvedena do služby 12. května 1942 a připojila se k Západní námořní operační skupině, která se chystala podpořit invazi do severní Afriky operací Torch. Po setkání s operačním svazem se Massachusetts zapojila do námořní bitvy u Casablanky, v níž se americké lodě střetly s francouzskými ponorkami, pobřežními děly a válečnými loděmi, s jejichž odporem spojenecké velení původně nepočítalo.

Psali jsme:Alej MiGů byla arénou prvních soubojů proudových stíhaček. Američané vyhráli na celé čáře

8. listopadu 1942 se USS Wichita a USS Tuscaloosa vypořádaly s pobřežní obranou v Casablance, zatímco Massachusetts se zapojila do boje s nedokončenou francouzskou bitevní lodí Jean Bart, která kotvila v přístavu a měla instalovanou pouze polovinu hlavní baterie děl. Nakonec zasáhli Američané Jean Bart pěti granáty a vyřadili ji z provozu. Massachusetts vystřelila v této bitvě první americké 16palcové granáty druhé světové války. Již 11. listopadu bylo uzavřeno příměří. Některá poškození, která Massachusetts během této bitvy utrpěla, jsou k vidění dodnes.

S úspěšně završenou invazí bylo třeba, aby se Massachusetts přesunula do Tichomoří. V březnu 1943 dorazila do Nové Kaledonie a byla ihned zapojena do doprovodu konvojů poblíž Šalamounových ostrovů. V Pacifiku pak strávila zbytek války, většinou jako doprovod pro letadlové lodě a konvoje. Ale během řady vyloďovacích operací prováděla také bombardování protivníkových pozic svými výkonnými 16palcovými děly.

Ke konci roku se zapojila do tažení proti Gilbertovým a Marshallovým ostrovům. Mezi těmito akcemi chránila letadlové lodě před leteckými a hladinovými útoky, přičemž se jako velmi užitečná ukázala její protiletadlová obrana. Před útokem námořní pěchoty také ostřelovala 30. ledna 1944 ostrov Kwajalein.

Účastnila se operací na Formose (Tchajwan), Iwodžimě a Okinawě. Navzdory neustálým útokům kamikaze se Massachusetts podařilo vyváznout bez úhony. Dokonce přežila i tajfun Cobra, při kterém byl zraněn jediný člen posádky. Její poslední válečnou misí pak bylo bombardování průmyslových cílů v Hamamacu. Během ní se k ní připojila britská bitevní loď HMS King George V. Právě v této době podle mnohých Massachusetts vypálila poslední 16palcový granát války.

Po skončení války se vrátila do USA a prošla generální opravou, která byla dokončena počátkem roku 1946. Dne 27. března 1947 byla v Norfolku ve Virginii vyřazena ze služby a zařazena do Atlantického záložního loďstva. Stejně jako u mnoha jiných lodí druhé světové války se i u Massachusetts prováděl výzkum, zda by se nedala přestavět na něco vojensky využitelného, ale žádný projekt nebyl nikdy uskutečněn. Z námořního rejstříku byla vyřazena 1. června 1962. Bitevní loď se podařilo zachránit před sešrotováním a dnes je zachována jako muzeum. Najdete ji v Battleship Cove ve státě Massachusetts.

Zdroj: warhistoryonline