Oproti některým jiným ozbrojeným konfliktům a krizovým situacím, které se ve 30. letech 20. století objevily v různých částech světa (v Asii, Africe, Evropě) a které jsou zpětně nahlíženy jako předzvěsti 2. světové války, záležitostí v podstatě regionálního dosahu zůstal válečný konflikt, jenž v letech 1932-35 proběhl v jihoamerickém vnitrozemí. Jednalo se o válku o část oblasti zvané Gran Chaco (Chaco Boreal) mezi Bolívií a Paraguayí.

Foto: Mapka, ukazující území (v tmavě zelené barvě), získané Paraguayí, resp. z velké části potvrzené v jejím držení v důsledku války s Bolívií. Snaha Bolívie dosáhnout splavných toků odrážela i dědictví tzv. ledkové války let 1879-84, kdy ji územní zisky Chile odřízly od přístupu k Tichému oceánu (byť v teritoriálních zájmech Paraguaye je zase shledávána souvislost s dědictvím krvavé války zejména s Brazílií a Argentinou z let 1865-70). Každopádně, bolívijsko-paraguayská válka let 1932-35 zůstala největším mezistátním konfliktem v Americe po celé 20.století. Ironií může být, že se nepotvrdil předpoklad o rozsáhlých nalezištích ropy v oblastech Chaka, pro která  před vypuknutím konfliktu udělila bolívijská strana koncese severoamerické společnosti Standard Oil of New Jersey, kdežto paraguayská strana se přiklonila k britsko-nizozemské Royal Dutch Shell. | aquellasarmasdeguerra

Její prvotní příčiny spočívaly do jisté míry v ryze strategickém ohledu (zájem Bolívie posunout své území ke splavným tokům, směřujícím do Atlantiku), ovšem zcela bezprostředním zdrojem napětí se stala předpokládaná větší naleziště ropy ve sporných a řídce zalidněných oblastech. Když oba státy začaly ve sporných regionech budovat své předsunuté pevnůstky, vzájemné přestřelky je přivedly na pokraj války již ke sklonku roku 1928. Diplomatická iniciativa panamerického společenství (USA a skupiny latinskoamerických států) dokázala tehdy konflikt zažehnat. Především však důsledky aktivit z bolívijské strany směřovaly k obnově napětí a počátku otevřené války v roce 1932.

Psali jsme:Po stopách ukrytého Eichmannova zlata v Blaa Alm

Foto: Paraguayské jednotky, 1932 | Wikimedia Commons

Do poloviny roku 1935 skončila válka faktickým vítězstvím Paraguaye. Na tu měla také připadnout většina oblasti, dobyté a obsazené jejími silami. Bolívii, třebaže od počátku disponující jistě větším vojenským potenciálem, nedopomohl k vítězství ani původem německý plukovník a posléze generál Hans Kundt, jenž měl vliv na formování její armády už v dřívějších letech a jenž se v konfliktu snažil prosadit taktiku, známou z evropských bojišť 1.světové války (spojenou s masivními frontálními útoky za dělostřelecké podpory a zákopovou válkou). S ohledem na vývoj v předchozím období jinde ve světě, můžeme připomenout např. též působení ruských bělogvardějců naopak mezi důstojnictvem paraguayské armády.

Foto: Jeden z tanků bolívijské armády, zakoupených od britské společnosti Vickers Armstrong, během války o Chaco. Úloha tanků v konfliktu se ukázala jako nikoliv rozhodující, tak jako selhal celý bolívijský koncept, vycházející z vojenské převahy země (jež se týkala počtu vojáků, tak jako i výzbroje, včetně převahy ve vzdušné síle) nad sousední Paraguayí. | aquellasarmasdeguerra

Válka si vyžádala mnoho přes 100 tisíc obětí na životech, přičemž bolívijské ztráty o poznání převýšily ztráty paraguayské. Za zprostředkovatelské iniciativy Argentiny (jakkoliv fakticky stranící Paraguayi) a několika dalších amerických států byl v červnu 1935 konflikt zastaven trvalým příměřím. Definitivní mírová smlouva byla podepsána v Buenos Aires až v červenci 1938. Jednou z často vysvětlovaných hlavních příčin úspěchu Paraguaye jsou prosté přírodní poměry oblasti bojišť v Chaku - Paraguayci byli mnohem lépe adaptovaní na  tamní podmínky nížinných tropických lesů než bolívijští vojáci, obvykle Indiáni z vysokohorské, andské oblasti Altiplana.

Psali jsme:Premiér v první linii – prvotní nasazení tanků Churchill

Foto: Postupující hlídka bolívijských vojáků během války v Chaku. | aquellasarmasdeguerra

Konflikt budil zvýšenou pozornost širšího mezinárodního společenství, včetně Společnosti národů. I když bylo z její strany navrženo embargo na dodávky zbraní válčícím státům, jednotlivé vlády se potýkaly s protichůdnými postoji vlastních výrobců zbraní. Jedním z takových výrobců a prodejců byla i Československá zbrojovka Brno, prodávající zbraně do Bolívie už od roku 1928. Je uváděno, že poté, právě v letech 1932-35, tato společnost a její filiálky dodaly Bolívii přinejmenším 55 tisíc pušek, téměř 3 tisíce kulometů a desítky milionů nábojnic, a též další materiál, využitelný k provádění bojových operací (včetně telefonických přístrojů atd.). Přitom se nabídla možnost prodeje zbraní rovněž paraguayské straně. Paraguayci, kteří se při bojových akcích zmocnili většího množství zbraní československé výroby, sami projevili zájem o koupi náhradních dílů. Toho však nebylo využito, neboť ČZ Brno podmínila obchod prodejem kompletních zbraní.

V souladu se Společností národů, Československá republika se připojila k neutrálnímu postoji ve vztahu k tomuto pro ni vzdálenému konfliktu a k proklamovanému cíli na jeho brzké ukončení. Přesto se v Československu neodolalo, pod vlivem jeho ministerstev národní obrany a zahraničí, žádosti o vyslání vojenských specialistů, předložené mu vládou Bolívie v únoru 1934 (poté, co byl z velení bolívijské armády sesazen generál Kundt, a také po ukončení krátkého příměří ve válce s Paraguayí). Do Bolívie tak nakonec odcestovala pětičlenná československá vojenská mise. Její účastníci pro tento účel, v rámci neutrality ČSR, opustili oficiálně řady československé armády. V Bolívii se prezentovali jako soukromé osoby a bolívijskou stranou byla také jejich činnost financována. Do výslužby v ČSR tím  odcházel velitel mise, brigádní generál Vilém Plaček, někdejší důstojník rakousko-uherské armády (na rozdíl od jemu podřízených nebyla jeho osobní minulost spjata s československými legiemi), působící dosud jako velitel 2.horské brigády ve slovenské Spišské Nové Vsi.

Foto: Paraguayští vojáci, směřující na frontu z přístavu Puerto Casado na řece Paraguay. V první polovině roku 1934 Paraguay (na rozdíl od Bolívie) odmítla návrh nového příměří ze strany Společnosti národů. Generál Plaček ve svých dopisech do Prahy vyjadřoval přesvědčení o zájmu sousední Argentiny, podporující Paraguay např. i působením instruktorů v její armádě, na rázném postupu proti Bolívii (a také vlivu USA tam), a navíc se nabízely obdobné zájmy Velké Británie, resp. ropné společnosti Royal Dutch Shell. Jako důkaz k závěru, že sama Paraguay se již předtím připravovala na válečnou konfrontaci, přiváděla Plačka mj. i výstavba komunikací (jako byla tato železnice), jež vedly do oblasti, kde neexistovala vytyčená státní hranice. | Wikimedia Commons

Pozvána československá mise do Bolívie presidentem Danielem Salamankou, její příjezd se naproti tomu setkal s počátečním odstupem ze strany vrchního velitelství bolívijské armády. Jakkoliv na ni rozhodně nemělo připadnout řízení válečných operací, roli zde hrály zkušenosti s Kundtem, obviňovaným za předchozí neúspěchy. Na československých důstojnících v metropoli La Paz zůstávaly z počátku takové úkoly, jako např. organizace vojenské výuky. Nicméně, nakonec i oni byli pozváni k návštěvě hlavního štábu na frontě v Chaku, kam dorazili v září 1934, a poté k inspekci frontových linií, o souhrnné délce asi 1 800 km.

Její situaci ovlivnily dopady úspěchu paraguayské ofenzívy na středním úseku fronty a následující vnitropolitické změny v Bolívii. Když president Salamanca v důsledku dalšího válečného selhání odvolal z vrchního velení generála Enriqua Peñarandu (jenž sám předtím nahradil Němce Kundta), donutili naopak důstojníci v listopadu 1934 k odstoupení presidenta Salamanku. Presidentský úřad převzal dosavadní vicepresident Tejada Sorzano. Příslušníkům československé mise byly v té chvíli přiděleny nové funkce. Jeden měl působit ve stanu vrchního velitelství. Další měl dohlížet na instrukce pro pěchotu, opět další na instrukce pro důstojníky dělostřelectva, zase další měl vykonávat úlohu poradce v záležitostech dopravy. Generál Plaček se stal vlastně prostředníkem mezi vrchním velitelstvím na frontě a vládou v La Pazu. Od samého počátku roku 1935 byl členem tzv. Vrchní válečné rady (Consejo Superior de Guerra), orgánu tvořeného dvěma bolívijskými ministry a čtyřmi generály, a znovu plnícího funkci spojení mezi vládou a armádním velením v řízení války.

Foto: Setkání vrchních vojenských velitelů Paraguaye a Bolívie, generálů Josého Estigarribii a Enriqua Peñarandy, v červenci 1935, tj. již po uzavření definitivního příměří. Zatímco se oba měli v příštích letech objevit v presidentských úřadech svých zemí, s faktickým koncem války v Chaku byla ukončena také činnost československé vojenské mise jako takové v Bolívii. | Wikimedia Commons

Čechoslováci se podíleli i na vybudování opevnění, v nichž Bolívijci hájili své pozice  v první fázi roku 1935; a obecně, důležitý výsledek jejich činnosti spočinul ve zformování stabilizační linie, která Bolívii, neúspěšné na bojištích, nabízela alespoň výhodnou pozici v pozdějších mírových vyjednáváních. Po následném stažení z fronty působili opět v týlu. Jejich hlavní úsilí směřovalo do oblasti výcviku bolívijské armády a technického zdokonalení jejího dělostřelectva.

Když byla s paraguaysko-bolívijským příměřím v červnu 1935 činnost mise ukončena, ihned poté se do ČSR vrátili podplukovník Rudolf Bělín a major Bohumil Podlezl. Podplukovník Čeněk Kudláček a kapitán Theodor Pokorný ještě před svým návratem uskutečnili, na žádost bolívijské vlády,  průzkum východních částí země (a také přilehlých oblastí Brazílie), klíčový vzhledem k otázkám jejich budoucí kolonizace a industrializace. Generál Plaček zatím zůstával v Bolívii činným ještě v záležitostech demobilizace a vnitřní bezpečnosti státu, ohrožené eventualitou státního převratu nebo násilností, k nimž se mohli uchýlit vojáci, vracející se z fronty či z paraguayského zajetí.

Foto: Exemplář lehkého kulometu ZB vz. 26. Tato zbraň od druhé poloviny 20. a ve 30.letech 20.století představovala jeden z typických vývozních artiklů Československé zbrojovky Brno, a rovněž Bolívie patřila k jejím odběratelům. Právě v těsné spojitosti s tímto obchodem bylo v roce 1934 zdůvodňováno vyslání zástupců československé armády, kteří měli být fakticky nápomocni bolívijské straně. Na druhou stranu, tato skutečnost vyvolala negativní reakce mezi příslušníky československé komunity v Paraguayi, a v této souvislosti je připomínán i protestní telegram, zaslaný z jejich kruhů presidentu ČSR Tomáši G. Masarykovi. | Vojenský historický ústav

Účastníci vojenské mise v Bolívii se z většiny opět rovnou zařadili do československé armády. Lze podotknout, že, konfrontováni během následujícího období s vývojem ve vlastní zemi, při vzájemně různých dalších osudech se zapojili do odbojové činnosti v době okupace českých zemí nacistickým Německem v letech 1939-45, příp. pak i po komunistickém převratu v roce 1948.

Vyslání československých důstojníků do Bolívie v roce 1934 bylo vysvětlováno snahou, ruku v ruce s vyslanými zbraněmi a válečným materiálem, ověřit využití těchto zásilek v podmínkách praktického bojiště, na základě toho příp. udržet kvalitativní úroveň československého zbrojního průmyslu, a tak možná i přispět k obranyschopnosti vlastního státu. Možná se může naskytnout otázka, do jaké míry lze hovořit o přímém angažmá Československé republiky v konfliktu, se kterým (pomineme-li samozřejmě právě ekonomickou stránku prodeje zbraní) její zájmy neměly vlastně nic společného. I toto můžeme zdůraznit vzhledem k tomu, že totiž i vnější zájmy jsou shledávány na pozadí skutečnosti, že teritoriální spory (a i když jistě podstatné, pokud jde o rozlohu celé sporné oblasti) přivedly dva hospodářsky slabé jihoamerické státy do tak intenzivního a nákladného válčení.