EXCALIBUR - 3.8.
Nejvýkonnější filtr, odstraní 99,9 % bakterií a cystNejvýkonnější filtr, odstraní 99,9 % bakterií a cyst
Opravdu profesionální batohy bez kompromisůOpravdu profesionální batohy bez kompromisů
KERBEROS - 2.2.

Řopíky na Králicku II.díl - Červenovodská příčka

 14. 07. 2014      kategorie: Vojenská historie      0 komentářů

Největší zajímavostí této části našeho opevnění je tato příčka samotná. Jedná se totiž o první a zároveň i poslední vystavěnou část druhého záchytného pásma, které se plánovalo vybudovat až v roce 1939 a mělo být tvořeno pouze lehkým opevněním. Díky tomu by se zamezilo rychlému postupu nepřítele v případě proražení hlavní obranné pozice. Zde se však začalo stavět už na podzim roku 1937.

Důvodů, proč se tu s výstavbou začalo o téměř dva roky dříve, než mělo být realizované celé druhé záchytné pásmo, je několik.

 opík u kameného muže 1
Foto: Řopík u kamenného muže

Masiv Bukovohorské hornatiny, který tvořil významnou přirozenou překážku pro průnik nepřátelských motorizovaných jednotek na naše území, je v okolí Červené vody přerušen Kladskou kotlinou. Tuto kotlinu tvoří asi 5 km dlouhé nezalesněné údolí vymezené Suchým vrchem na západě a kopcem Kamenáč na východě. Tento prostor se jevil jako nejvhodnější místo k přepůlení Československa od severu k jihu.

pohled od východu k západu na ČVP v pozdí horyzont suchý vrch který měl navazovat na úsek Bouda směrem na sever k hlavní obranné pozici žlutě označena místa kde jsou řopíky
Foto: Pohled od východu k západu na ČVP v pozdí horizont Suchý vrch, který měl navazovat na úsek Bouda směrem na sever k hlavní obranné pozici žlutě označena místa kde jsou řopíky

Republika je zde nejužší a společné útoky vedené současně ze severu a jihu by umožnily protivníkovi naše území rozdělit na dvě části. Čechy by byly odříznuty od zbytku Československa a obrovská část armády by se tím dostala do obklíčení, ze kterého by se jen velmi těžko vymanila.

u kameneho muže 2
Foto: Řopík u kamenného muže

Dalším důvodem je poloha strategicky důležitého železničního uzle v České Třebové, který je situován několik desítek kilometrů jihozápadně od Červené vody. Po průniku nepřítele přes Kladskou kotlinu by se naskytla ideální příležitost k útoku také na tento cíl. Jehož obsazením by bylo velmi ztíženo zásobování jednotek, v té době nejspíš zuřivě bránících průmyslovou oblast Ostravska. V neposlední řadě k útoku vedenému tímto směrem, přímo vybízí zdejší nezalesněný a rovinatý terén, což je na severní hranici spíše výjimka.

díky umístění ve svahu byli některé řopíky výškově stupnované (lomené) na obrázku jeden takový kde kdysi probýhala rekonstrukce a dnes je uzavřen a nepřístupný veřejnosti
Foto: Díky umístění ve svahu byly některé řopíky výškově stupňované (lomené). Na obrázku je jeden takový, kde kdysi probíhala rekonstrukce. Dnes je uzavřen a nepřístupný veřejnosti

Z výstavby opevnění u Červené Vody se dochovalo dokonce i svědectví přímého účastníka z Vojenského stavebního dozoru (VSD). Byl jím pan Jan Prošek, který na vojnu nastoupil v roce 1937 k 13. pěšímu pluku do Šumperka kde i absolvoval základní výcvik a přísahu. Po přísaze byl odvelen 4. dubna 1938 do Starého Města pod Sněžníkem. Poté pěšky došel se svou rotou na vrchol Sušiny, aby tam prováděl strážní službu na budované linii řopíků a až 3. června 1938 byl převelen přímo do Červené Vody.

Vzpomínky na vojenskou službu pana Jana Proška u Červené Vody v roce 1938

Na Sušině jsem zjistil, že mám ve svých papírech ZU (zvláštní určení). Co to v praxi znamená jsem se dozvěděl až počátkem května, kdy jsem dostal rozkaz odejít do Červené Vody. Zde jsem se hlásil na místní četnické stanici a jeden praporčík mne odvezl do kanceláře Vojenského stavebního dozoru (VSD), která stála nedaleko železničního nádraží.

prosek_00
Foto: Jan Prošek

U VSD nás bylo asi 11 a všem velel štábní kapitán František Kuchta. Každý člen VSD měl svoji funkci. Já, asi s dalšími pěti členy, jsem dostal na starost dozor při betonáži pevnůstek. Pamatuji si, že u VSD byl taky jeden tajnej z kontrarozvědky, další člen zpracovával záměrné mapky nad střílnami pro dobrou orientaci při střelbě a dále specialista Mazal z Brna, který před betonáží osazoval střílny do bednění a přeměřoval správnost osazení dle daných střeleckých hodnot. Můj úkol u VSD spočíval především v dozoru nad betonáží. Pro tuto práci jsem neabsolvoval nějaké speciální školení, byl jsem jenom Vincou Večeřou z VSD poučen o tom, co si mám kontrolovat a na co si dát pozor.

Postup při výstavbě pevnůstky byla asi následující:

Stavba každé pevnůstky začala jedním vyměřením a vykolíkováním dle předem připravených plánů. Potom se na místo staveniště postavila stráž. Objekty, kde jsem měl dozor já, se neoplocovaly, stráž zde stála po dobu všech stavebních prací a do okruhu 20 – 25 metrů od pevnůstky se nikdo cizí nesměl pouštět. Strážení probíhalo nepřetržitě až do té doby , než se řopík zamkl. Klíče od všech pevnůstek měl ve své kanceláři náš štábní Kuchta a strážení zajišťoval strážní oddíl zřízený v péči 13. pěšího pluku v Šumperku. Strážní oddíl sídlil v červenovodské cihelně. Nejtěžší stráž byla u pevnůstky "Antonín" byla to také první pevnůstka, kterou jsem dozoroval.

Po vyměření se provedly výkopové práce a vybetonovala základová skořápka. Na ní se následně postavilo vnitřní bednění a začalo armování. Já musel hlídat, zda je armatura kladena ve stanoveném pořadí, předepsané vzdálenosti a tloušťce. Vše jsem kontroloval podle plánů, které jsem měl k dispozici. Armování jsem hlídal velice přísně, protože k nám jezdily často různé kontroly. Jednou přijelo 12 důstojníků přímo z velitelství IV. Sboru a ti měli tolik hvězdiček a vyznamenání, že jsem ani pořádně nepoznal, co je to za šarže.

jeden zřopíku na východu ČVP
Foto: Jeden z řopíků na východu ČVP

Po armování se udělalo vnější bednění a začala vlastní betonáž. U ¨Antonína¨ nám to ještě moc dobře nešlo, protože dělníci měli minimum zkušeností. Beton pro základovou skořápku se zde míchal ručně na velkých deskách, kde se směs přehazovala lopatami. Při betonáži se jelo na dvě míchačky, protože práce musela probíhat nepřetržitě, aby pevnůstka zaschla jako monolit. Zpočátku jsme používali míchačky tvaru doutníku, kterým se říkalo ¨králík¨. Z jedné strany se do nich házely přísady a z druhé vypadával ven beton. Tyto míchačky se ale neosvědčily a později se nahradily jiným typem.

Při dozoru betonáže jsem dohlížel na to, zda je štěrk a písek správně proprán, zda je vše mícháno ve správném poměru a zda je beton pečlivě dusán. Vzpomínám si, že materiál se měřil na krychle a mísil v následujícím poměru: 2 krychle jemného kamene, 1 krychle makadanu (větší kámen), 3 krychle písku, 2 krychle vody 3 krychle cementu. Směs musela být pouze zvlhlá, ne tekutá, aby šla pořádně pěchovat. Pěchování probíhalo tak, že každý dělník měl přesně stanovený úsek, kde stál a pěchoval betonovou směs tak, až se ¨voda vypotila¨. Pokud by totiž v betonu voda zůstávala, po zaschnutí by zpórovatěl, což bylo nežádoucí. Pěchování se dělalo nejdříve ručně, teprve později přišli vibrátory. Ruční pěchování uvnitř probíhalo tím způsobem, že se na vnitřní bednění přitloukly dva kousky prken vedle sebe a mezi nimi se mlátilo kladivem, což nahrazovalo mechanickou vibraci a zevnitř pevnůstek se neustále ozývalo mlácení do prken, jak se sklepával beton mezi armaturou. Voda pro betonáž se přiváděla z potoků samospádem, případně se čerpala a pomocí hadic dopravovala do kádí na staveništi.

zkušební betonová kostka vykopaná u jednoho z řopíku na Králicku, bohužel se nedochovala přesná data betonáže všech pevnůstek a podle  informací co dnes máme nelze určit přesné místo
Foto: Zkušební betonová kostka vykopaná u jednoho z řopíku na Králicku, bohužel se nedochovala přesná data betonáže všech pevnůstek a podle informací co dnes máme nelze určit přesné místo

V průběhu betonáže se také několikrát odebíraly vzorky betonu a z nich se dělaly zkušební kostky . Beton se napěchoval do malého bednění tak, aby kostka měla rozměry 20x20x20 cm. Potom se na ni naškrábalo číslo objektu a datum, zasypala se pilinami a nechala 12 dní zatvrdnout. Kostky se po každé dělaly tři. Jedna se posílala na zkoušky do Brna, druhá na IV zbor do Olomouce a třetí zůstávala u nás na VSD. Při betonáži ¨Antonína¨ jsem zkušební kostku dělal sám tak, jak se měla dělat podle předpisů, tedy vzorek jsem odebral přímo z míchačky. Beton ale vykazoval nízké parametry při zkouškách. Měl jsem z toho nepříjemnosti. Říkali mi, že jsem nezkušený zajíc, a kostky jsem potom už nedělal. U našeho VSD se totiž praktikovalo to, že kostky dělal určený zedník, který beton v kolečku upravil tak,že pevnost kostek předepsané normy bezpečně překračovala. Na kvalitě betonu byl totiž finančně zainteresovaný kromě stavitele i VSD.

Po vybetonování se čelní stěna pevnůstky obrovnala lomovým kamenem a zahrnula zeminou. Zához i strop se pokrývaly drny, a v okolí pevnůstky se vysazovaly keře. Týlovou stěnu pevnůstky, kryla maskovací síť navlečená na speciální úchyty. Do sítě se poté vplétaly různé větve apod.

Dozor nad tím vším byl můj hlavní úkol a o více jsem se nestaral, protože to byl úkol zase někoho jiného. Například vnitřní vybavování pevnůstek , prováděla specializovaná firma.

Při organizaci u VSD každý z nás vždy dostal na starost jeden řopík, u kterého poté byl od začátku výkopových prací až do "trávy" to znamená do doby, kdy se stropnice a zához pokryly drny. V linii na mne tedy vycházel asi každý čtvrtý až pátý. Pamatuji si na "Antonína" u křížku před Červenou Vodou, "Edu" hned u silnice přímo v Červené Vodě a "Skalního muže" u lomu východně od Červené vody.

antonín v pozadí vpravo bílá kaplička podle které se tento řopík identifikoval ze vzpomínek pana proška
Foto: Antonín v pozadí vpravo bílá kaplička podle které se tento řopík identifikoval ze vzpomínek pana proška

Služba u VSD byla poměrně zajímavá a navíc i dobře placená. Dostával jsem plat od firmy 3 Kč na hodinu, k tomu hraniční žold a hraniční příplatek. Tehdy stálo 13 cigaret Zorek 1 Kč, za korunu se dal pořídit také buřt a dvě housky, za 80 haléřů pivo. Jak už to na vojně chodí, tak mnoho peněz jsem také utratil. Především v červenovodské Roldově hospodě, kde se dělaly výborné srnčí hody a v Proschekově cukrárně. Být u VSD znamenalo i určitá privilegia. Například i přesto, že jsem zůstal stálé vojínem, mohl jsem nosit vlastní pistoli.

dnes lehce přehlídnutelná zarostlá pevnůstka Eda
Foto: Dnes lehce přehlídnutelná zarostlá pevnůstka Eda

Zdejší obyvatelstvo se k nám chovalo stále nepřátelštěji. Pamatuji si, že jeden Němec, který se s námi bavil a občas zašel i do české hospody ( V Červené Vodě byly dvě hospody německé a jedna česká), byl svým okolím zatracen a jednou se z toho oběsil. Celá naše jednotka mu byla na pohřbu.

Konec léta jsme se s VSD přestěhovali do Kramářovy chaty na Suchém vrchu, protože se odtud směrem k Boudě stavěl další úsek lehkého opevnění (úsek XXXIV Bouda). Bylo zde ohromné množství práce, protože se musely budovat sklady, dopravovat materiál atd. Navíc se současně prováděly dokončovací stavební práce na starém úseku Červená Voda. Do Mnichova se v úseku Bouda stihly vykopat pouze dva nebo tři výkopy pro řopíky. Materiál na stavbu do skladišť pod Suchým vrchem se dopravoval z nádraží v Lichkově. Pamatuji si hlavně na dopravu dvanácti metrových armovacích tyčí. Ty vozil tahač, který měl zvláštní přívěs (s vlastním pohonem, kabinou, samostatně říditelný), aby souprava jednodušeji zvládala ostré zatáčky.

V době, kdy jsem se stěhoval s VSD do Kramářovy chaty, se u Červené vody dělaly výkopy pro položení telefonních kabelů. Výkopy se kopaly ručně a často i dlouho do noci. Kabely se ve výkopu dávaly do betonových korýtek, která se poté zakrývala pokličkami. Pozemní telefonní vedení mezi řopíky ještě nefungovalo.

Závěrečné vyprávění Jana Proška se týká zářijových dnů roku 1938, ústupu z pohraničí a opětovné setkání s vojáky 13. pěšího pluku.

Na mobilizaci v roce 1938 si vzpomínám do dnes velice dobře. Už v noci začaly náklaďáky přivážet vojáky. Přes noc zjískala pole mezi Červenou vodou a Boříkovicemi hnědou barvu místo zelené od toho, jak se tady kopali různé zákopy. Nejvíce zákopů bylo mezi linii těžkého opevnění před Boříkovicemi a linii našich pevnůstek u Červené vody. Kopali je také přivezení civilisté, a to i v noci. Řopíky u Červené vody a Boříkovic, obsazovali záložáci z III.praporu 13.pěšího pluku ze Zábřehu na Moravě. Mnozí z nich byli v řopících poprvé a byli z toho dosti zmatení, protože neuměli všechno pořádně obsluhovat. Náklaďáky vozily stále další vojáky a tak , když to po Mnichovu vylezlo jako mravenci ze země, nestačil jsem sledovat, co vojska tam všude bylo.

Po mobilizaci železničáři vytrhali koleje, které vedly z Německa do Lichkova,protože se obávali příjezdu obrněného vlaku. Potom to ale museli na čas opravit, protože se z Německa vracel český vlak. Podminován byl také železniční most přes silnici vedoucí z Německa do Dolních Boříkovic. V případě útoku měl být vyhozen do povětří tak, aby se přerušila železniční trať a trosky zasypaly silnici. S kluky, kteří měli jeho vyhození na starosti, jsme se rozloučili, protože vzhledem k tomu, že se nacházeli daleko před linii těžkého opevnění – neměli šanci na přežití.

elezniční most který byl v záři 1938 podminován
Foto: Železniční most který byl v záři 1938 podminován

Já jsem s několika kluky z VSD jel 30. září do Lichkova, protože nám přišel cement a bylo ho třeba odvozit na Suchý vrch. Cestou dolů jsme museli objíždět zátarasy z klád a kamenů, z nichž mnohé byli i podminovány všechny střeženy vojáky. Pokáceli dokonce i krásné lípy u Prostřední Lipky.

Já, protože jsem znal různá střelecká postavení a částečně i výzbroj velkých pevností, jsem věděl kolik zbraní na nás míří a říkal jsem si, že na Kralicku projde nepřítel velice těžko.

Když jsme v Lichkově naložili poslední náklaďák přemluvili mne kluci, abychom se stavili na pivo v jedné německé hospodě. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme hospodskou Němku přemluvili, aby nám to pivo vůbec dala. Náhle přišli do místnosti dva zdrcení četníci, poručili si rum a řekli nám, co se stalo. Hned jsme jeli zpátky. Zátarasy už nebyly hlídány. Jeli jsme kolem jednoho sroubku strážního oddílu. Bylo to tam jako na pohřbu. Všichni bečeli, bouchačky naházené na hromadě. Když jsem přijel k nám na Kramářovu chatu na Suchém vrchu, kde měl už náš štábní od VSD kancelář, vypadalo to úplně stejně. Nevěděli jsme, co dělat. Kolem čtvrté odpoledne se rozšířilo heslo ¨Hranice nedáme¨. Rozebrali jsme všechnu dostupnou výzbroj a obsadili naše strážní stanoviště. Tam, kde měl být jeden, nás bylo pět, tam kde měl být kulomet byli dva nebo tři. Tak to vydrželo celou noc. Od tří hodin v noci do osmi ráno se od pevnůstek z Červené Vody ozývala střelba. Když jsme se později ptali kluků proč stříleli, říkali, že proto, že stříleli ostatní. Bylo to tedy ze zmatku a nejistoty. Druhý den přišel rozkaz k opuštění hranic s tím, že v případě neuposlechnutí proti nám budou vyslány vlastní české jednotky. Co jsme měli dělat?

Já zůstal v Červené Vodě jako jeden z posledních. Museli jsme vše snášet na nádraží v Červené Vodě. Zbraně, vybavení pevnůstek atd., atd. Když jsme to všechno snesli, přijeli akorát Němci, kteří si to přepočítávali a odvezli. Při evakuaci se někde také pilo, co nešlo odvést se pálilo. Celá hranice od Sušiny přes Kralický průsmyk a Orlické hory hořela. Došlo také k několika smrtelným úrazům, postřelení z nedbalosti apod.

Němce jsem viděl, když přijížděli. Těžko vám mohu vyprávět, jak mi bylo. Cítili jsme se tak silní. Někteří na hranicích pracovali už tři roky, všechno zbytečně! Z hranice jsme měli odcházet po silnici, ale šli jsme raději lesem, aby to nikdo neviděl. Všechno nám bylo jedno. Pořádně dohromady jsme se dali až v Šebetově a jeli jsme do Kostelce na Hané ve vnitrozemí, kde byla demobilizace 13. pěšího pluku, ke kterému jsem se opět vrátil.

Z vyprávění pana Proška si můžeme udělat představu o tom, jak výstavba opevnění v okolí Králik probíhala. Ne vždy se stavěla celá linie objekt za objektem, ale mohla vznikat průběžně, jako tomu bylo právě i u stavebního úseku XV Červená Voda. Některé řopíky se stavěly už v roce 1937 a další až v roce 1938. To je patrné při detailním průzkumu i na pevnůstkách samotných. Ty co byly stavěny už v roce 1937 nemají například v podlaze drážky pro vodu na chlazení hlavně kulometu. Také si můžeme uvědomit jeden důležitý fakt ze situace při mobilizaci v záři 1938. Tam kde chybělo dokončené stále opevnění se na rychlo budovalo polní opevnění. Byl to celý systém zákopů, postavení pro kulomety, dokonce i dřevozemní pevnůstky suplující nepostavené řopíky atd.

Samotné pevnůstky v okolí Červené Vody byli propojeny i spojovacími a přibližovacími zákopy pro zásobování všeho potřebného v boji. Na Králicku tohoto typu opevnění bylo velmi mnoho ihned po ústupu naší armády z pohraničí rychle zákopy a podobné stavby zahlazovaly místní obyvatelé, kterým toto ztěžovalo práci na polích. Díky tomu se bohužel do dnešních dnů téměř nic nezachovalo. Jeden z málo zbytků zákopů se podařilo nedávno objevit na východním okraji Červenovodské příčky. O tom jak polní opevnění vypadalo se dozvíte v dalším chystaném článku, který se bude polnímu opevnění věnovat více.

 autor: Zdeněk Jenčík

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

AFG