Čtyři vojáky zabil, další zranil. Sebevražedný útočník zasáhl afghánskou základnu Bagram v listopadu 2016, kdy na ní působil i 73. tankový prapor z Přáslavic na Olomoucku.

Foto: Jan Schneeweiss s americkým pracovním psem. Se psy a jejich psovody čeští vojáci v Afghánistánu spolupracovali při prohledávacích operacích základny poté, co došlo v listopadu 2016 k sebevražednému útoku na základnu Bagram | autor: archiv Jana Schneeweisse

„Po výbuchu zavládl zmatek. Zprávy o tom, co se vlastně stalo, přicházely pomalu," vzpomíná Jan Schneeweiss z přáslavického praporu.

Psali jsme:Náročný výcvik nováčků 43. výsadkového praporu - poslední etapa doplňujícího intenzivního výcviku

„Atmosféru to mezi námi změnilo na několik týdnů," dodává voják z Olomouce.

Z mise se vrátil loni v dubnu, o dva měsíce později se mu narodil syn. „Až trochu vyroste, rád bych na misi vyjel znovu," přiznává.

Byl pro vás útok sebevraha to nejhorší, co jste za půlroční misi zažil?

Bylo to hlavně hodně náročné. Plnil jsem v Afghánistánu funkci styčného důstojníka a zrovna mi končila dvanáctihodinová služba, když k výbuchu došlo. V takové chvíli jsem nemohl odejít, naopak člověk musí být pohotový a fungovat ještě několik hodin. Aspoň do chvíle, než se situace uklidní.

Psali jsme:Zimní výcvik 5. střediska aktivních záloh 601. skupiny speciálních sil z roku 2018

Co se dělo po výbuchu?

Začaly chodit krátké zprávy o tom, co se vlastně stalo. Nikdo to přesně nevěděl. Mluvilo se tehdy i o zraněném českém vojákovi, což se naštěstí nepotvrdilo. Na základně začala okamžitě platit přísná pravidla, nikdo nesměl ven ani dovnitř.

Útok byl hodně nebezpečný, zemřeli při něm čtyři američtí vojáci. Mělo to i dlouhodobé následky?

Jistě, bezpečnost byla na prvním místě, prověřoval se každý člověk i každý centimetr na základně. Nejsme tam totiž jen my, vojáci, ale i další lidé. Řemeslníci, firmy, které opravují místní cesty, uskladňují potravy, sídlí tady i poštovní společnost. Přišla řada restrikcí, plnou výzbroj s balistickou ochranou jsme museli nosit pořád, i když jsme si šli pro oběd. Týdny platil zákaz shromažďování.

Nejdete takovému nebezpečí rovnou naproti, když dobrovolně vyrážíte na zahraniční mise?

Pokud se něco má stát, tak se to stane. A je jedno, jestli mě v Česku srazí autobus, nebo se mi něco stane na misi. Mého kamaráda zasáhla střepina, která se předtím na několika místech odrazila. Někdy člověk věci neovlivní.

Kvůli penězům? Hloupost

Půl roku jste strávil v zemi, kde se válčí. Bál jste se?

Jednou jsem večer vyrazil do sprchy, když na základně oznámili útok rakety. Že je hodně blízko, jsem si uvědomil, když se kousek ode mě ozvaly výstřely našeho obranného systému. Nakonec bouchla asi sto metrů za barákem. Ano, v tu chvíli mi bylo docela nepříjemně.

I přes to, co jste v Bagramu zažil, uvažujete o další misi, je to tak?

Rozhodně. Až syn odroste, rád bych zase vyjel. Možná i na jinou pozici. Teď jsem půl roku strávil na operačním středisku, což byla práce strašně zajímavá, ke které se nedostane každý. Ale nevadilo by mi připojit se k četě, která vyráží mimo základnu. Zkusit si i něco jiného.

Foto: Jan Schneeweiss je voják tělem i duší. Když ale může, tráví čas s přítelkyní a synem, který se narodil 2 měsíce po jeho návratu z mise v Afghánistánu | autor: Eva Minárová, zdroj: Deník.cz

Proč Vás, nebo spíš vojáky obecně, mise tak lákají?

Jde o zkušenost, kterou nikde jinde nezískáte. Celou kariéru se připravujeme na boj, ale pokud nevyjedeme na misi, nemáme svoje zkušenosti jak zúročit. Zahraniční mise je takový pomyslný další stupínek, který si chce spousta vojáků, včetně mě, splnit. Bez ní by byla moje práce nenaplněná.

Ptám se, protože se často setkávám s názorem veřejnosti, že vojáci jezdí na mise kvůli penězům.

Taky to často slýchávám. Ale je to hloupost. Ti, které znám já, neodjeli kvůli penězům válčit do zaostalé země a neodřízli se kvůli nim na půl roku od rodiny, přátel a normálního života. Důvody jsou jiné. Celý život se v zaměstnání připravuji na boj, na válku. To nejhorší, co se může stát, abych měl uplatnění, je válka. Doufám, že nikdo ale nechce, aby u nás válka nastala.

Opravdu krásná země

Jak jste na základně trávil volný čas? Na túry po horách, kde se válčí, jste zřejmě nevyrážel.

To určitě ne (smích). Neopustil jsem základnu. Ale volného času zase tolik nebylo. Spánek před směnou, spánek po směně, k tomu musí člověk jíst, sportovat, být v kontaktu s rodinou. Moc času už mu pak nezbývá. Když vyšly mně a pár kamarádům služby, zahráli jsme si ve společenské místnosti kulečník. Dva Američany jsme naučili karetní hru Bang! (smích).

Přeci jen, šest měsíců je poměrně dlouhá doba. Změnila Vás mise?

Po návratu domů jsem si více vážil toho, co tady máme. Poznal jsem úplně jinou zemi, viděl jsem chudobu, válku. To si potom člověk uvědomí, jak se má vlastně dobře a jak málo mu stačí k životu. Taky jsem za těch šest měsíců zhubl šest kilo, ale musím se přiznat, že před odjezdem jsem se dost vykrmil (smích).

Byla to pro Vás první mise, poprvé jste viděl Afghánistán. Jaká byla Vaše první myšlenka, když jste tam dorazil?

Že je to opravdu krásná země. Bagram je miska v údolí obehnaná horami. Pod kopci se můžete klidně opalovat, zatímco na vrcholcích hor leží sníh. Krajina v Afghánistánu je panenská a nádherná, ale lidé tady přemýšlejí jinak.

Zdroj: Deník.cz