Evropa v posledních letech výrazně zvýšila výdaje na obranu a rozjela masivní zbrojní výrobu. Přesto zůstává vojensky závislá na Spojených státech v celé řadě klíčových oblastí. Podle odhadů expertů by skutečné osamostatnění evropských ozbrojených sil od USA vyžadovalo minimálně deset let systematické práce a investice v řádu jednoho bilionu eur.

Foto: Americký voják během arktického cvičení | U.S. Army

Na tuto skutečnost upozorňují analýzy, které vycházejí mimo jiné z hodnocení deníku The Wall Street Journal. Evropa sice dokázala rychle navýšit produkční kapacity, zejména v oblasti klasické munice, ale strukturální mezery přetrvávají.

Psali jsme:Do jaké míry je vůbec možná likvidace Hamásu

Typickým příkladem je výroba dělostřelecké munice ráže 155 mm. Evropský průmysl v této oblasti již předstihl Spojené státy – samotný Rheinmetall dnes vyrábí až 1,5 milionu kusů ročně. To však neplatí pro sofistikovanější zbraňové systémy.

V oblasti protiletadlových a protiraketových střel sice koncern MBDA dokázal produkci zčtyřnásobit, ale výsledkem je přibližně 40 střel měsíčně. Takové množství by Ukrajina dokázala spotřebovat během několika dnů intenzivních bojů. Evropa je dnes schopna zajistit vlastní produkci obrněné techniky, lodí, dělostřelectva či ponorek, avšak u pokročilých technologií stále výrazně zaostává.

Mezi nejcitelnější slabiny patří stealth letouny, střely dlouhého dosahu a satelitní průzkum. Práce na náhradních řešeních sice probíhají, ale jejich zavedení do výzbroje je otázkou let, nikoli měsíců.

Celkové obranné rozpočty evropských států dnes dosahují přibližně 560 miliard dolarů, což je dvojnásobek oproti situaci před deseti lety. Přesto je to stále méně než rozpočet amerického ministerstva obrany, který by měl v roce 2026 dosáhnout zhruba 850 miliard dolarů. Do roku 2035 si Evropa klade za cíl přiblížit se alespoň k 80 procentům amerických výdajů.

Psali jsme:Estonská rozvědka: Masová výroba munice a drony mění tvář ruské armády

Psali jsme:Slovensko zvažuje nákup dalších zbraní „Made in USA“, po F-16 se diskutuje o raketometech HIMARS

Psali jsme:Velitelské shromáždění 2026: Armáda varuje před hrozbami a žádá stabilní podporu obrany

Zásadním problémem však nejsou samotné peníze, ale roztříštěnost. Francie si dlouhodobě udržuje vysokou míru strategické autonomie, zatímco Německo a řada států východní Evropy nadále nakupují americkou nebo jihokorejskou techniku. Tím se závislost na mimoevropských dodavatelích dále prohlubuje.

V řadě oblastí Evropa stále postrádá vlastní ekvivalent klíčových amerických systémů. Příkladem jsou přesné raketomety typu HIMARS, které nemají plnohodnotnou evropskou náhradu. Ačkoli ve Francii a Španělsku vznikají první projekty, sériová výroba je zatím v nedohlednu.

Situaci komplikují i rozdíly v přístupu jednotlivých států k obranným výdajům. Zatímco Polsko a pobaltské země investují do obrany agresivně, Německo rozšiřuje průmyslové kapacity a Francie se snaží prosazovat reformy, jiné státy postupují výrazně pomaleji. Itálie například započítává do obranného rozpočtu i infrastrukturní výdaje, zatímco Španělsko se dosud vyhýbá výraznému navyšování obranných investic.

Další slabinou je preference národních zbrojních průmyslů. Mnohé státy dávají přednost domácím řešením, i když jsou dražší, technicky slabší nebo existují pouze ve fázi prototypů. To zpomaluje standardizaci a zvyšuje náklady.

Společné nákupy se sice postupně prosazují, jak ukazuje například program obrněných vozidel CAVS, avšak velké projekty narážejí na politické a průmyslové spory. Výmluvným příkladem je program stíhacího letounu šesté generace FCAS, který se dostal do krize kvůli neshodám ohledně rozdělení rolí mezi jednotlivé státy.

Závěr je jednoznačný: vybudování silného evropského pilíře v rámci NATO už není teoretickým snem, ale strategickou nutností. Skutečná vojenská nezávislost na Spojených státech však nebude otázkou jednoho volebního období. Čeká Evropu dlouhá cesta kompromisů, investic a strukturálních změn, která potrvá nejméně deset let.

Zdroj: Autorský text Vladimíra Vořecha