Německý obranný průmysl testuje neobvyklý způsob, jak výrazně rozšířit možnosti známé protiletadlové střely IRIS-T. Namísto jejího odpálení ze země nebo klasického bojového letounu ji má k cíli dopravit proudový bezpilotní prostředek Cobra 600. Více než šest set kilogramů těžký stroj nyní absolvoval první úspěšný let a jeho konstruktéři se chtějí během dalších měsíců posunout k integraci skutečné výzbroje. Jedním z potenciálně nejzajímavějších způsobů nasazení je boj proti ruským Su-34, které mohou díky klouzavým pumám útočit na ukrajinské pozice z desítek kilometrů vzdáleného bezpečnějšího vzdušného prostoru.

Foto: Render Cobra 600 na IRIS-T | Polaris Raumflugzeuge

Projekt vzniká ve spolupráci německého výrobce Diehl Defence a společnosti POLARIS Raumflugzeuge, známé také jako POLARIS Spaceplanes. Firmy uzavřely dohodu o spolupráci na pařížském aerosalonu už v červnu 2025. Cílem programu označovaného AirLAS je spojit opakovaně použitelný bezpilotní nosič společnosti POLARIS s řízenou střelou IRIS-T od Diehlu. Výsledkem nemá být klasický bojový dron ani bezpilotní obdoba stíhacího letounu, ale něco, co výrobci popisují jako vzdušnou odpalovací platformu.

První významný krok už má Cobra za sebou. POLARIS v srpnu oznámil úspěšný první let prototypu s maximální vzletovou hmotností přesahující 600 kilogramů. Stroj během zkoušky překonal více než 20 kilometrů a podle výrobce proběhl let bez problémů. Další letové testy mají následovat v příštích měsících. Samotná střela IRIS-T při prvním letu integrována nebyla a program tak zůstává ve fázi vývoje a ověřování základních schopností platformy.

Cobra 600 byla veřejnosti ve své současné podobě představena už v červnu na berlínském aerosalonu ILA 2026. Bezpilotní prostředek je přibližně šest metrů dlouhý, využívá konstrukci s delta křídlem a vystavený demonstrátor nesl jednu střelu IRIS-T umístěnou na horní části trupu. Zajímavý je také pohon. Demonstrátor byl vybaven dvěma malými proudovými motory JetCat P1000-PRO, konstrukce ale umožňuje použití až čtyř motorů. Každý z nich poskytuje tah necelých 250 liber.

Nejdůležitější na celé konstrukci však není samotný dron, ale způsob, jakým mění geometrii protivzdušné obrany. Klasický pozemní systém musí střelu nejprve urychlit ze země a velkou část její energie spotřebuje na získání výšky. Pokud stejnou nebo podobnou střelu dopraví bezpilotní prostředek několik kilometrů nad zem a desítky či potenciálně stovky kilometrů před vlastní pozice, raketa může být vypuštěna mnohem blíže k cíli a z energeticky výhodnějšího místa.

Cobra tak funguje v podstatě jako pohyblivá odpalovací rampa. Sama nemusí mít schopnosti klasického stíhacího letounu a podle informací zveřejněných během ILA ani není vybavena vlastními senzory potřebnými k samostatnému vyhledávání vzdušných cílů. Představitel programu ji pro Janes výslovně popsal nikoliv jako „loyal wingman“ nebo Collaborative Combat Aircraft, ale jako „airborne launch rail“ – létající odpalovací závěs. Informace o cíli by proto musela získávat z externích senzorů a celé sítě protivzdušné obrany.

Právě síťové propojení je pro smysl AirLAS zásadní. Radar umístěný desítky nebo stovky kilometrů od Cobry může objevit nepřátelský letoun a předat jeho polohu systému velení. Bezpilotní nosič se následně přesune do vhodného prostoru a vypustí IRIS-T. Vlastní infračervená naváděcí hlavice střely pak převezme závěrečnou část útoku. Místo toho, aby se protivzdušná obrana snažila dostat celý radar a pozemní odpalovací zařízení co nejblíže k frontě, může dopředu vyslat pouze bezpilotnou odpalovací platformu.

Tento princip je mimořádně zajímavý právě ve světle zkušeností z Ukrajiny. Jedním z největších problémů ukrajinských pozemních jednotek jsou ruské stíhací bombardéry Su-34 vyzbrojené klouzavými pumami. Rusko vyrábí a používá různé varianty těchto zbraní, jejichž základ často tvoří klasická letecká puma doplněná o skládací křídla a naváděcí systém. Díky tomu nemusí ruský letoun přeletět přímo nad cíl ani vstupovat hluboko do dosahu ukrajinské protivzdušné obrany.

Su-34 vystoupá do vhodné výšky, udělí pumě vysokou počáteční rychlost, odhodí ji desítky kilometrů před frontovou linií a může se okamžitě otočit zpět. Puma následně pokračuje k cíli bez dalšího rizika pro posádku letounu. Pro Ukrajinu je tento způsob útoku mimořádně nepříjemný, protože klouzavé pumy nesou stovky kilogramů výbušniny a Rusko je může používat ve velkém množství proti opevněním, velitelským stanovištím i městské zástavbě.

Ideálním řešením by proto nebylo ničit samotné pumy, ale letoun ještě před jejich odhozením. To však vyžaduje dostat protivzdušnou obranu dostatečně blízko k místu, odkud Su-34 útočí. Přesunout například baterii moderního systému dlouhého dosahu těsně k frontě znamená riskovat radar, odpalovací zařízení i vycvičené posádky. Ruské průzkumné drony, balistické střely, Iskandery a další prostředky se na podobné cíle aktivně zaměřují.

Cobra 600 nabízí možnost přesunout část tohoto rizika na bezpilotní prostředek. Pozemní radar a další drahé části protivzdušné obrany mohou zůstat dál od fronty, zatímco dopředu se přesune pouze létající nosič rakety. Pokud jej protivník sestřelí, nevznikne riziko ztráty pilota a podle představ vývojářů by měl být samotný nosič podstatně levnější než klasický bojový letoun. Diehl při zahájení spolupráce s POLARIS zdůrazňoval právě kombinaci opakovaně použitelné platformy, nízkých nákladů a výrazně zvětšeného účinného dosahu zbraňového systému.

Myšlenka použití proti Su-34 je proto technicky logická, současně je ale potřeba odlišovat zamýšlenou schopnost od současného stavu projektu. Cobra 600 zatím žádný Su-34 nesestřelila, nevypustila IRIS-T a podle veřejně dostupných informací ještě neproběhla ani kompletní letová zkouška s integrovanou ostrou střelou. Dosavadním úspěchem je první let více než šestisetkilogramového prototypu. Teprve další testy ukážou, zda bude celý koncept fungovat tak, jak konstruktéři očekávají.

Pokud se to podaří, potenciálních cílů bude mnohem více než pouze ruské bombardéry. AirLAS je koncipován jako prostředek protivzdušné obrany a mohl by zasahovat letouny, vrtulníky, řízené střely nebo větší bezpilotní prostředky. Výhodou by byla právě možnost rychle přesouvat místo odpalu podle aktuální situace, aniž by bylo nutné přemisťovat kompletní baterii pozemní protivzdušné obrany.

Zajímavá je také možnost kombinovat opakované a jednorázové použití. Cobra má být za normálních okolností schopna návratu, přistání, doplnění paliva a instalace nové střely. Pokud by ale situace vyžadovala riskantní let do prostoru silně chráněného nepřátelskou PVO, ztráta bezpilotního nosiče je přijatelnější než vyslání pilotované stíhačky. Představitelé projektu proto používají kombinaci výrazů „recoverable, expendable and affordable“ – prostředek má být možné získat zpět, ale v případě potřeby také obětovat.

V tom se skrývá možná nejzajímavější stránka celého projektu. Moderní protivzdušná obrana je mimořádně drahá a klasická stíhací letadla ještě dražší. Cena nejmodernějších bojových letounů se pohybuje v desítkách až stovkách milionů dolarů, k čemuž je nutné připočítat náklady na infrastrukturu, údržbu a dlouholetý výcvik pilota. Na opačné straně stojí protivník, který může používat relativně levné drony, klouzavé pumy a další masově vyráběnou munici. Bezpilotní nosič již existující střely představuje jeden z pokusů, jak tuto ekonomickou nerovnováhu zmírnit.

Cobra navíc nemusí být slepou vývojovou větví určenou pouze pro jednu raketu. Diehl a POLARIS už při podpisu dohody v roce 2025 uváděly, že AirLAS může být integrován do širších systémů včetně budoucího evropského programu FCAS nebo použit v námořním prostředí. Firmy dokonce zmiňují možnost budoucího využití principu u systémů s výrazně delším dosahem.

Projekt zároveň dobře ukazuje, kam se vývoj bezpilotního letectva posouvá. První generace vojenských dronů byla vnímána hlavně jako prostředek průzkumu. Následovaly stroje schopné nést protitankové střely a pumy, poté levné jednorázové útočné drony a nyní vznikají bezpilotní platformy přebírající jednotlivé úkoly, které byly dosud doménou klasického bojového letectva. Nemusí přitom vzniknout plnohodnotná robotická stíhačka. Může být levnější rozdělit její schopnosti mezi několik prostředků – radar na zemi nebo ve vzduchu cíl objeví, síť předá jeho souřadnice a jednoduchý bezpilotní nosič dopraví raketu na místo, odkud má největší šanci zasáhnout.

Právě proto může být označení Cobry 600 za „bezpilotní stíhačku“ poněkud zavádějící. Stroj nemusí umět to, co Eurofighter nebo F-35. Nemusí sám vyhledávat protivníka, vést složitý vzdušný boj ani nést rozsáhlou senzorovou výbavu. Jeho úkolem může být mnohem jednodušší činnost: vzít jednu velmi schopnou raketu, rychle ji dopravit na správné místo, odpálit ji a vrátit se.

Pokud takový systém dokáže výrazně zvětšit prostor, ve kterém musí nepřátelské letectvo počítat s hrozbou IRIS-T, splní svůj účel. Pro ruské Su-34 by to v ukrajinských podmínkách mohlo znamenat nutnost odhazovat klouzavé pumy z větší vzdálenosti, měnit trasy nebo létat opatrněji. Protivzdušná obrana přitom nemusí protivníka vždy sestřelit, aby byla účinná. Už samotná schopnost vytlačit jeho letouny dál od fronty může snížit účinnost jejich zbraní.

K tomu má ale Cobra 600 ještě dlouhou cestu. První dvacetikilometrový let potvrdil, že více než šestisetkilogramový prototyp dokáže létat. Nyní musí přijít integrace IRIS-T, ověření bezpečného vypuštění rakety, propojení s externími senzory, zkoušky celého řetězce velení a nakonec skutečné zachycení vzdušného cíle.

Teprve potom se ukáže, zda z neobvyklého německého „raketového taxi“ vznikne použitelná zbraň. Samotná myšlenka je ale pozoruhodná už dnes: místo stavby dalšího extrémně drahého stíhacího letounu vzít existující protiletadlovou raketu, posadit ji na relativně jednoduchý proudový dron a nechat jej posunout hranici protivzdušné obrany desítky kilometrů směrem k nepříteli.

Zdroj: Defense Express / Defence-UA, Diehl Defence, POLARIS Raumflugzeuge, Janes