Německá Luftwaffe měla na počátku války pověst neporazitelné síly, přičemž Messerschmitt Bf 109 i Focke-Wulf Fw 190 patřily k nejlepším stíhacím letounům své doby. S postupem války se však situace změnila: americké Mustangy získaly nadvládu nad Německem a bombardovací svazy B-17 a B-24 ničily město za městem. Odpovědí na tuto hrozbu měla být nová generace letounů, mezi nimiž vynikal i Focke-Wulf Ta 152. Ten svou rychlostí a letovými vlastnostmi z něj dělal možná nejlepší pístový německý stíhač druhé světové války.

Foto: Focke-Wulf Ta 152 H po válce s provizorním britským označením | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Indie míří do elitního klubu: Jaderná letadlová loď pro dominanci v Indo-Pacifiku

Konstrukční kancelář Kurta Tanka vycházela z osvědčeného stíhače Fw 190. Ten se poprvé objevil nad Francií v létě 1941 a okamžitě šokoval britské piloty, neboť Spitfire Mk V, tehdejší hlavní stíhačka RAF, na něj nestačil a Němci tak získali v leteckých soubojích jasnou převahu. Jenže už v roce 1943 začala situace vypadat jinak. Britové nasadili modernější Spitfire Mk IX, Sověti zavedli Jak-9 a La-5FN a Američané přišli s P-51 Mustangem, který dokázal doprovodit bombardéry až nad samotné Německo. Fw 190 tak začal v soubojích ztrácet a bylo zřejmé, že vyžaduje zásadní vylepšení.

Kurt Tank proto navrhl radikální modernizaci, která zahrnovala nový drak, prodloužený trup, větší křídla, přeplňovaný motor Jumo 213E a přetlakovou kabinu pro lety ve velkých výškách. Letoun dostal označení Ta 152, přičemž „Ta“ byla pocta samotnému Kurtu Tankovi za jeho konstruktérskou práci.

Ta 152 byl skutečným supersportem mezi pístovými stíhačkami. Ve verzi Ta 152H dosahoval rychlosti až 755 km/h ve výšce 12 000 metrů, což z něj dělalo nejrychlejší sériově vyráběný pístový stíhač druhé světové války. Díky dlouhým, štíhlým křídlům měl výborné letové vlastnosti ve velkých výškách, kde se pohybovaly americké bombardéry. Přetlaková kabina navíc představovala naprostou raritu mezi německými letouny a pilotům dávala šanci operovat v řídkém vzduchu s menší únavou.

Jedinou nevýhodou Ta 152 bylo, že přišel příliš pozdě. Do služby vstoupil až koncem roku 1944, kdy už Luftwaffe ztrácela dech na všech frontách a Německo kolabovalo. Do bojů se zapojilo jen asi 150 strojů, což je v ostrém kontrastu s tisíci Mustangů či Spitfirů, které posílali do boje spojenci. Přesto se pilotům na Ta 152 podařilo zaznamenat několik vítězství; například pilot Josef Keil sestřelil na Ta 152H hned několik nepřátelských strojů včetně P-51 Mustang.

Psali jsme:Bratři ve zbrani: Vyprošťovací obrněné vozidlo Buffalo ARV3 a obrněné ženijní vozidlo Kodiak AEV3

Psali jsme:Plk. Vojtěch Koziol: Musíme být vždy o krok napřed

Psali jsme:CSG rozšiřuje své aktivity do oblasti pokročilých zbraňových systémů a bezpilotních prostředků

Technicky byl Ta 152 špičkou mezi stíhačkami s pístovým motorem, ale prakticky už nemohl změnit průběh války. Německo nemělo palivo, piloty a hlavně čas na jeho masovou výrobu a nasazení. Většina strojů tak skončila zničená na letištích nebo v rukou spojenců. Ti si jej ale důkladně prohlédli a americké i sovětské poválečné výzkumy jednoznačně potvrdily, že Ta 152 by byl smrtelným protivníkem, kdyby přišel dříve a ve větších počtech.

Zdroj: Václav Němeček: Vojenská letadla 3 (1939–1945)