Německá druhoválečná technika dodnes přitahuje pozornost zájemců o vojenskou techniku. A to v mnoha směrech víc než technika jiných válčících států,Velké Británie či Sovětského svazu. Typy, jako je tank Tiger či samohybné dělo Ferdinand, tak zná i širší veřejnost.

Foto: Sturmgeschütz IV | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Hitlerův Mercedes G4 - nacistický symbol technologické nadřazenosti

Na německé druhoválečné technice je fascinující i její typová šíře. Za relativně krátkou dobu svého trvání Třetí říše dokázala vytvořit až neuvěřitelně širokou škálu obrněných systémů. To je ale i častým terčem kritiky, protože právě v důsledku typové roztříštěnosti nedokázal německý zbrojní průmysl zásobovat armádu dostatečným množstvím zbraní.

I proto se v různých prací lze setkat s úvahami, které systémy měly být z této škály vyřazeny, které neměly být vyvíjeny a vyráběny. Nejčastěji je v této souvislosti zmiňován obří tank Maus či jiné monstrozity. V poslední době se ale v českém mediálním prostoru objevily i články, které za zbytečné považují samohybné dělo Sturmgeschütz IV. Je ale tomu skutečně tak?

Útočná děla Sturmgeschütz 

Samohybná děla řady Sturmgeschütz jsou dílem specifické koncepce německé armády. Žádný jiný z válčících států takovými systémy nedisponoval. Armáda nacistického Německa nicméně vzhledem ke své revoluční strategii Blitzkriegu právě takové specifické prostředky potřebovala. Již v první světové válce se totiž ukázalo, že pěchota pro svůj boj potřebuje systémy palebné podpory. Bylo také zřejmé, že tuto palebnou podporu nemůže zajišťovat dělostřelectvo, které tehdy bylo převážně hipomobilní a postupovalo jen pomalu. Vojáci potřebovali takový systém, který by disponoval dostatečnou palebnou silou, a zároveň by byl chráněn pancířem a mohl postupovat spolu s vojáky.

U tankových jednotek tuto roli zastávaly tanky. Obdobný systém ale potřebovaly i pěší divize. Úvahy o takovém bojovém systému, sepsané slavným generálem E. Mansteinem, vedly k zkonstruování samohybného děla Sturmgeschütz III.

Psali jsme:Partizánská válka –⁠ hrob pro víceúčelová vozidla Humvee?

Samohybné dělo Sturmgeschütz III

Samohybné dělo Sturmgeschütz bylo pragmatickou konstrukcí. Jeho základem se stal podvozek tanku Panzer III, jednoho z nejrozšířenějších německých tanků. Šlo o kvalitní podvozek s vysokou průchodností, který se hromadně vyráběl, a byl tedy snadno k dispozici. Na tento podvozek pak byla místo otočné tankové věže osazena pevná nástavba, která nesla krátkohlavňový kanon StuK 37 L/24 ráže 75 mm. Sturmgeschütz III byl osazen i poměrně silným pancéřováním. To dosahovalo až 50 mm, a za války bylo dál zesilováno. Zajišťovalo tak Sturmgeschützu ochranu srovnatelnou s tanky. Samohybné dělo Sturmgeschütz III se v bojích vysoce osvědčilo. Jeho výhodou bylo i to, že bylo levnější a výrobně méně náročné. Bylo jím proto vybavováno čím dál víc pěších divizí. 

V průběhu války ale došlo k významné modifikaci hlavní výzbroje, tj. kanonu 75 mm. V bojích na východní frontě se totiž německá armáda srazila s obrovskou lavinou sovětských tanků, a to včetně moderních typů T-34 a KV. Pro boj s těmito tanky ale již původní krátkohlavňový kanon nepostačoval. Samohybná děla Sturmgeschütz proto začala být osazována novými kanony 75 mm s delší hlavní, o délce 43 a později o délce 48 ráží. Vedle toho vznikla i podpůrná verze Sturmhaubitze 42 vybavená houfnicí 105 mm.

V této vrcholné podobě se samohybné dělo Sturmgeschütz III stalo jedním z nejužitečnějších zbraňových systémů německé armády. Bojové zkušenosti ukázaly, že v protitankové roli je Sturmgeschütz III účinnější než tanky Panzer III a IV, a to především díky své nízké siluetě. A díky tomu, že Sturmgeschütz III byl oproti těmto tankům výrobně jednodušší a levnější, jeho produkce mohla být neustále navyšována, a postupně se tak stal nejrozšířenějším obrněným vozidlem německé armády. I proto si někteří autoři oprávněně kladou otázku, zda měl vůbec být vyráběn následovník tohoto samohybného děla, typ Sturmgeschütz IV.

Sturmgeschütz IV – přirozený nástupce Sturmgeschützu III

Pokud posuzujeme tuto otázku, pak je třeba vzít v potaz, že ani Sturmgeschütz III nebylo prosto nedostatků. Jedním z těchto nedostatků, který byl znám již od jeho počátku, byl stísněný vnitřní prostor. Ten byl přitom dán právě tím, že Sturmgeschütz III byl postaven na bázi tanku PzKpfw III, tedy tanku poměrně malého. Bojové zkušenosti pak tento nedostatek potvrdily. Nedostatečný vnitřní prostor zdůraznilo i osazování čím dál delšího kanonu a používání nové, rozměrnější munice. Bylo zřejmé, že tento problém nelze vyřešit na bázi podvozku tanku PzKpfw III. I proto se němečtí konstruktéři zaměřili na podvozek tanku PzKpfw IV. Ten byl delší a tedy i prostornější, byl navíc lépe vyřešen. Výhodou bylo i to, že tento podvozek byl masově vyráběn. Výroba tanku PzKpfw IV navíc v té době začala být utlumována, výrobní kapacity podvozku PzKpfw IV proto mohly být vrženy ve prospěch programu Sturmgeschütz IV.

Není tedy úplně pravdou, že hlavním impulsem k programu Sturmgeschütz bylo bombardování závodu Alket, producenta samohybného děla Sturmgeschütz III., které přerušilo jeho produkci. To bylo jen pověstnou poslední kapkou, po které bylo rozhodnuto uspíšit program samohybného děla Sturmgeschütz IV, jehož vývojové práce probíhaly již předtím.

Sturmgeschütz IV se přitom od svého předchůdce Sturmgeschütz III v jeho vrcholné verzi Sturmgeschütz III G příliš nelišil. Používal stejný kanon Stuk 40/L48 o délce 48 ráží, měl stejný motor. Rozdílem bylo právě jen použití podvozku tanku PzKpfw IV s jeho lepší ergonomií interiéru, lepším rozložením hmotnosti a lepším chováním při jízdě v terénu. Díky tomuto podvozku Sturmgeschütz IV znamenal pro německé obrněné jednotky krok vpřed, a šlo přitom o krok relativně nenáročný.

Je navíc třeba si uvědomit jedno. Jen malá část samohybných děl Sturmgeschütz III vznikla přestavbou tanků Panzer III., většina z nich vzešla z novovýroby. Pro Německo pak bylo neefektivní udržovat ve výrobě dva sice blízké, ale přesto odlišné podvozky tanků PzKpfw III a PzKpfw IV. 

V době vzniku samohybného děla Sturmgeschütz se navíc již rozebíhala výroba dalšího německého středního tanku, známého typu PzKpfw V Panter, který se měl stát páteřním typem německé armády. Podle původních plánů měla na jeho výrobu jít většina kapacit, a to i na úkor tanků PzKpfw IV. Výrobní kapacity jejich podvozků měla být určena pro samohybná děla. A protože podvozek tanku Panzer IV nabízel lepší vlastnosti, bylo upřednostněno samohybné dělo Sturmgeschütz IV s tím, že výroba Sturmgeschützu III měla být ukončena a výrobní kapacity převedeny ve prospěch nového typu. 

Válečná realita ovšem vypadala jinak. Produkce samohybných děl Sturmgeschütz III pokračovala až do konce války, a to vedle typu Sturmgeschütz IV. Stejně tak vedle tanku PzKpfw V Panter až do konce války pokračovala výroba tanku PzKpfw IV. To ale bylo především důsledkem spojeneckého bombardování, v jehož důsledku vypadávaly celé výrobní továrny. Německé vedení tak muselo neustále improvizovat a byl proto produkován každý typ, který vůbec šlo vyrábět. Kdyby ale tohoto bombardování a výpadků ve výrobě nebylo, vše by vypadalo jinak.

Sturmgeschütz IV – skutečně zbytečný?

Někdy je Sturmgeschütz IV považován za nadbytečný i proto, že německé ozbrojené síly disponovaly obdobným typem, stíhačem tanků Jagdpanter IV. Ten totiž byl postaven na stejném podvozku tanku PzKpfw IV, používal podobný kanon PaK 39 L/48 o délce 48 ráží. I jeho pancéřování bylo podobné. Takovéto tvrzení je ale nesmyslné. Samohybné dělo Sturmgeschütz IV totiž vzniklo dříve než stíhač tank Jagdpanter IV. Chybou tedy bylo vyvíjet a vyrábět Jagdpanzer IV, a nikoliv Sturmgeschütz IV.

Příliš velkou přidanou hodnotu nepřinášel ani zdokonalený Jagdpanzer IV L/70 vybavený dalším kanonem Pak42 L/70 o délce 70 ráží. Kanon KwK 42 L/70 měl sice vyšší průbojnost, v důsledku jeho instalace ale byl podvozek z PzKpfw IV přetížen, což negativně ovlivnilo jeho obratnost. Kvůli delší hlavni navíc často docházelo k zarytí do terénu. Proti těžkým tankům protivníka, jako byly tanky IS-2 pak kanon KwK 42/L70 postačoval méně, v tomto směru byl lepší kanon Pak 43 L/71, použitý u stíhačů tanků Jagpanther.

Samohybné dělo Sturmgeschütz bylo v mnoha směrech lepší i než další německý stíhač tanků Nashorn, který byl postavený na podvozku Geschützwagen III/IV, technicky blízkém podvozku PzKpfw IV. Nashorn sice disponoval výkonnějším kanonem PaK43 L/71, vzhledem k jeho hmotnosti ale mohl být jen slabě pancéřován. Jeho nevýhodou byla i vysoká silueta. Oproti tomu Sturmgeschütz IV byl nižší, hůře zjistitelný. Sturmgeschütz IV tak mohl vedle Sturmgeschütz III nahradit ještě dva další systémy – jak Jagdpanzer IV (vyráběný hned ve třech variantách), tak i Nashorn.

Měl Adolf Hitler pravdu?

Se samohybnými děly Sturmgeschütz je pak spojena i další otázka, ve které figuroval sám A. Hitler. Ten totiž po bitvě u Kurska, ve které si samohybná děla Sturmgeschütz vedly lépe než tanky PzKpfw IV rozhodl ukončit výrobu typu PzKpfw IV, a místo nich vyrábět Sturmgeschütz. Proti tomu se ovšem postavila část generality, která poukazovala, že tanky PzKpfw IV budou i nadále potřeba, protože výroba tanků PzKpfw V Panter se rozjížděla jen pomalu. Tanky PzKpfw IV tak ve výrobě zůstaly až do konce války.

Toto rozhodnutí bylo ale v mnohém chybné. A to právě vzhledem k tomu, že samohybná děla Sturmgeschütz se svou bojovou hodnotou vyrovnala tankům PzKpfw IV, a nadto byla výrobně jednodušší a levnější, takže bylo možno je vyrábět rychleji. V důsledku toho samohybná děla Sturmgeschütz v druhé polovině války běžně nahrazovala tanky i v tankových divizích – často jimi byl vyzbrojen jeden z jejích dvou praporů. Není tedy pravdou, že tanky PzKpfw IV a jejich výroba byly nenahraditelné.

Pokud by samohybná děla Sturmgeschütz IV byla vyráběna na úkor tanků PzKpfw IV, jejichž výroba by byla zrušena, pak by jich vzniklo mnohem více. Část kapacit určených pro tank PzKpfw IV by pak mohla být přesunuta na výrobu tanků PzKpfw V Panter, kterých tak mohlo také vzniknout mnohem víc. Tank PzKpfw V Panter přitom oproti tankům PzKpfw IV představoval značný pokrok. Soustředěním výroby na Sturmgeschütz IV a tank PzKpfw V Panter by Německo dosáhlo jak vyšší produkce, ale i vyšší kvality.

Příklad samohybného děla Sturmgeschütz IV nám tak ukazuje, že je třeba nejen pragmaticky zužovat množství vyráběných typů a netříštit síly na mnoho projektů, ale také vsadit na ten správný typ. Toto poučení má přitom dodnes svou platnost. 

Zdroj: I. Pejčoch: Obrněná technika Německa 1919-45, díl 2, nakl. Ares, A. Thomas: Stürmgeschutz, nakl. Grada